Osobní zprávy

Jedno smutné výročí

Na stránkách tohoto Bulletinu se po léta připomínají různá výročí. Nejčastěji to jsou kulatá výročí narození nebo úmrtí našich významných chemiků nebo jsou to kulaté narozeniny členů chemických společností, kteří měli to štěstí, že se dožili alespoň šedesáti let. Výročí, které chci tímto příspěvkem připomenout patří mezi výročí neslavná a smutná.
Koncem loňského roku uplynulo 40 let od doby, kdy na VŠCHT v Praze vyvrcholily v roce 1958 politické prověrky, kterými byla postižena zejména katedra organické chemie pana profesora Lukeše. Prověrky byly surovou politickou čistkou, při níž musela z ústavu profesora Lukeše odejít řada schopných, pracovitých a slušných lidí.
Jaký byl důvod pro jejich nucený odchod? Ten se, pokud byl zájem našel, nemusel se zdůvodňovat a postižený se nemohl účinně bránit. Rozhodlo se o něm a bez něho. Jací pracovníci byli takto postiženi? To nechť posoudí čtenář sám z jejich krátkého Curriculum vitae.

Ivan ERNEST, Prof., Ing., Dr. techn., CSc.

*1922 Praha; 1941 maturita na reálném gymnáziu na Smíchově; 1943 abiturientský chemický kurs na Vyšší průmyslové škole v Praze; 1943-1945 výzkumný chemik ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu; 1945-1947 student na fakultě chem.-technol. inženýrství ČVUT (Ing. 1947, Dr.techn. věd 1948); 1948-1953 odborný asistent, 1953 docent organické chemie; 1958 donucen školu opustit; 1958-1966 Výzkumný ústav pro farmacii a biochemii v Praze; 1966-1968 vědecká stáž na Institute of Organic Chemistry, Harvard University, Cambridge, USA; 1968-1979 Woodward Research Institute v Basileji; 1973 Wissensch. Experte Ciba-Geigy; 1987-1995 výzkumná činnost na Universität Basel; 1992 jmenován profesorem organické chemie VŠCHT v Praze. Autor a spoluautor četných publikací a patentů z oboru syntézy přírodních látek a z oboru farmaceutické chemie. Přednášky na domácích i zahraničních kongresech a symposiích, autor učebnic organické chemie. Čestný člen ČSCH, dlouholetý člen Americké a Švýcarské chemické společnosti. Votočkova medaile 1992. Žije s manželkou ve Švýcarsku v Reinachu u Basileje.

Stanislav HEŘMÁNEK, Doc., Ing., CSc.

* 13.6.1929 v Praze; 1940-1948 reálné gymnázium v Táboře; Fakulta chem.-technol. inženýrství ČVUT v Praze; 1965 (CSc) VŠCHT Pardubice. Specializace: organická chemie, chemie sloučenin boru, NMR spektroskopie; 1952-1958 asistent a odborný asistent na katedře organické chemie VŠCHT Praha; 1952-1960 inženýr II. a I. stupně ve Výzkumném ústavu léčivých rostlin; 1961-dodnes vedoucí oddělení chemie boru ÚACH AV ČR, vedoucí vědecký pracovník. Publikační činnost: vědecká sdělení z organické chemie (25), z chemie boru a NMR (162), autor (2) a spoluautor (11) monografií, 7 kapitol v cizích monografiích, 2 přehledných referátů, 49 patentů .Visiting professor (1969 Harvard, 1970 UCLA), 1993-1995 přednášky na UK (chemie boru). Přednášky (cca 170) na cizích univerzitách v letech 1969-1996, hlavně USA, dále BRD, Francie, Španělsko, Belgie, Rusko. Řada přednášek na vědeckých konferencích doma i v cizině. Zakladatel konferencí IMEBORON (I: 1971, IX: 1997), Gordon Research Conference on Nuclear Waste & Energy I: 1996 Průhonice a II: 1998 Salve Regina, Rhode Island

Miloš HUDLICKÝ, Prof., Ing., Dr.techn.

*1919 Přelouč; 1938 maturita na reálném gymnáziu v Olomouci; 1940-1945 Výzkumný ústav gumárenské technologie, Zlín;. Fakulta chem.-technologického inženýrství ČVUT (1946 Ing. Dr.);1948 studijní pobyt na Ohio State University, Columbus, Ohio; 1945-1957 asistent ústavu organické chemie FCHTI v Praze; 1958-1968 chemik Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii; 1968-1989 Visiting, Associate Professor a Professor na Virginia Polytechnic Inst., Blacksburg, VA, USA; 1989 Professor Emeritus. Autor a spoluautor 68 vědeckých prací (49 ve fluorové chemii), 19 přehledných referátů, 29 patentů, 7 knih v češtině, 11 knih v angličtině. Chemical Abstracts Service Award, Virginia Polytechnic Institute Teaching Excellence Award, Alan F. Clifford Award (VPI), medaile E.Votočka (1992).

Jaromír PLEŠEK, Doc., Ing., Dr.techn.,CSc.

*1927 Hostašovice na Moravě; 1946 maturita na reálném gymnáziu v Novém Jičíně; 1946-1950 studium na Fakultě chemicko-technologického inženýrství ČVUT(Ing.); 1952 Dr.techn.; 1965 CSc. na VŠCHT Pardubice; únor 1958 žádá o habilitaci; duben 1958 propuštěn z VŠCHT; březen 1969 habilitován na VŠCHT Praha; leden 1995 jmenován docentem; 1950-1958 asistent a odborný asistent na Ústavu organické chemie VŠCHT; 1958-1961 vývojový pracovník Dental Praha; 1961-dosud vedoucí vědecký pracovník v Ústavu anorganické chemie AV ČR. Autor a spoluautor 183 vědeckých sdělení, 20 z organické chemie, 163 z chemie boru, 2 monografií, 4 kapitol v monografiích, 3 přehledných referátů, 8 vědeckých esejí, 53 patentů, řady přednašek doma i v zahraničí. Vědecké pocty: zlatá medaile J. Heyrovského (1992), medaile E. Votočka (1993), člen Učené společnosti ČR (od 1995).

Pavel VACULÍK, Ing., Dr.techn., CSc.

*1917, +1988. Byl nejstarším asistentem prof. Lukeše, řadu let vedl agendu státních zkoušek. Po nuceném odchodu z Ústavu pracoval nejprve jako brigádník v n.p. Léčiva a potom jako odborný pracovník v Ústavu experimentální botaniky ČSAV v oboru herbicidů. Autor monografie Chemie monomerů. Absolvoval studijní pobyty na Kubě (1965, 1966), 2 roky přednášel jako mimořádný profesor na Universidad Central de Venezuela v Caracasu. Po návratu byl z kádrových důvodů propuštěn, dostal infarkt a po vyléčení našel místo v n.p. Léčiva a byl zařazen jako dělník v laboratoři, kde vytvořil řadu patentů a zlepšovacích návrhů. V roce 1981 odchází do důchodu, v létech 1982-1986 vyučuje příležitostně na gymnáziích biochemii a fyziku, umírá ve věku 71 let. Čest jeho památce.

Zdeněk VESELÝ, Ing., CSc.

*1929 v Ostravě; 1948 maturita na reálném gymnáziu v Ostravě; 1948-1952 Fakulta chem.-technologického inženýrství ČVUT (Ing.); vědecký aspirant (1957, CSc); do roku 1958 odborným asistentem na Ústavu organické chemie. Po nuceném odchodu byl od roku 1958 vědeckým pracovníkem nejprve ve Výzkumném ústavu léčivých rostlin, později přejmenovaném na Výzkumný ústav přírodních léčiv, který nakonec splynul s Výzkumným ústavem pro farmacii a biochemii. Pracoval v oblasti námelových alkaloidů, steroidních hormonů, opiových alkaloidů, antibiotik a z této oblasti publikoval řadu původních sdělení a patentových přihlášek. Od roku 1994 je v důchodu.
Z dosaženého postavení a z pracovních úspěchů, kterých jmenovaní dosáhli na domácích i zahraničních pracovištích, by si čtenář mohl učinit chybný závěr, že měli vlastně štěstí, a že jim prověrky ve skutečnosti prospěly. Nevěřím však, že byly s tímto úmyslem inscenovány a prováděny.
Profesionální vývoj bývalých spolupracovníků pana profesora Lukeše jenom svědčí o tom, že patřili mezi nejschopnější (v tom dobrém smyslu slova) pracovníky ústavu, fakulty, školy. Je pravda, že po opuštění školy měli "jenom" přechodné problémy, které postupně překonali. Je také pravda, že mnozí lidé v té době dopadli mnohem hůř. To ale nemůže být důvod k tomu, abychom si i toto "menší" zlo nepojmenovali a nepřipomenuli.
Samozřejmě lze spekulovat, jak a jakým směrem by se ubíral vývoj na našem ústavu, kdyby k prověrkám nedošlo. Takovýchto "kdybyspekulací" týkajících se celé společnosti byla za poslední léta celá řada. Slouží však jenom k ukrácení chvíle. Historie nezná kdyby.
A tak mi nezbývá než vyjádřit lítost nad tím, co se stalo a poděkovat všem jmenovaným za to, že vůči ústavu a škole nezahořkli, že svou prací i nadále svým způsobem reprezentovali ústav, z něhož byli vyhnáni, a popřát jim do dalších let hodně zdraví a hodně dobré pohody. Potěší, jestliže vzpomínají na léta strávená na ústavu jako na "nejkrásnější dobu svého mládí" (S.H.) nebo, když v závěru přednášky o své celoživotní vědecké práci prohlásí:"Slyšeli jste část životopisu šťastného člověka" (J.P.)

František Liška

Mé vzpomínky na profesora Otto Wichtrla

Otto Wichterle, dále Wikov (Nadále jen Wichterle nebo Wikov, neb jinak oněm nikdo nehovořil). Viz K. Čapek, Válka s mloky, kapitola 3: "Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří"), neb jinak o něm nikdo nemluvil, syn prostějovského výrobce hospodářských strojů a automobilů značky WIKOV (akronym majitelů společnosti Wichterle a Kovařík), se narodil 27.10.1913, vystudoval chemii na pražské Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství a získal doktorát chemie na Votočkově ústavu organické chemie v roce 1936.
Zůstal na Votočkově ústavu jako asistent a připravoval se na habilitaci jakožto další stupeň vysokoškolské kariéry. V té době pracoval na využití 1,3-dichlor-2-butenu, vedlejšího odpadu při výrobě chloroprenového kaučuku v Baťově továrně ve Zlíně. Jeho chemická intuice, která jej v budoucnu vedla k důležitým vynálezům, viděla v této sloučenině potenciální surovinu pro výrobu chemických a zejména farmaceutických sloučenin: sloučenina obsahuje dvojnou vazbu, jeden reaktivní allylový chlor a jeden nereaktivní vinylový chlor. První reakce, kterou Wichterle zkusil, byla alkylace diethylesteru kyseliny malonové 1,3-dichlor-2-butenem. Při vymývání destilačního zbytku po destilaci produktu koncentrovanou kyselinou sírovou si Wichterle všiml bouřlivého vývoje chlorovodíku. Později izoloval produkt tohoto rozkladu, v němž původní chlorkrotylový zbytek byl přeměněn na řetěz 3-oxybutylový. Další vývoj tohoto problému byl přerušen násilným uzavřením všech českých vysokých škol 17. listopadu 1939 po obsazení Čech a Moravy německou armádou. Nicméně, Wichterlovi se podařilo propašovat baňku s produktem rozkladu německými strážemi, když mu bylo dovoleno odnést si své osobní věci z okupované budovy.
Brzo po uzavření vysokých škol bylo Wichterlovi nabídnuto místo ve Výzkumném ústavu gumárenské technologie firmy Baťa ve Zlíně. Tam ze začátku pracoval dále na reakcích dichlorbutenu. Ukázalo se, že přeměna vinylových chlorderivátů na ketony je zcela obecná a velmi užitečná pro organické syntézy. Dnes je všeobecně známa jako Wichterlova reakce.
Když i já přišel do Zlína, dostal jsem se jako laborant do Wichterlovy laboratoře. Měl jsem ovšem ten handicap, že jsem neměl žádné základy organické chemie ani její laboratorní techniky. Na to mi Wichterle dal Gattermannovo praktikum organické chemie a řekl: "To není problém. Udělejte si některé pokusy podle této příručky, a kdybyste se ji naučil, nemůžete prasknout u zkoušky z organické chemie, až budou vysoké školy znovu otevřeny". Jako hlavní téma mi byl zadán výzkum Wichterlovy reakce, ale mezi tím jsem vařil různé cvičné preparáty, abych si osvojil laboratorní techniku. Když jsem jednou odsával jasně žluté krystaly kumarinkarbonové kyseliny, vstoupil náhle do laboratoře šéf ústavu docent Stanislav Landa, a místo, aby šel přímo za Wichterlem, s nímž chtěl mluvit, zamířil si to hned k mému stolu. "A co prý tady děláte?" Než jsem si však mohl vymyslet důvod, proč dělám něco, co nesouvisí s mým programem, přispěchal Wichterle na pomoc a vysvětlil, že mi zadal přípravu některých preparátů, abych se pocvičil v laboratorní technice.
Wichterle sám byl vynikající experimentátor, který prohlašoval, že "profesor chemie musí být zároveň univerzálním laborantem". Byl mistrem v sestavování náročných aparatur, a nemohl jsem mít lepší vzor pro organickou experimentální techniku. Že jsem se něco od něho přiučil, o tom svědčí, že mne pokládal za "nejšikovnějšího nešiku ve své laboratoři".
V laboratoři byl Wikov vzorem vynalézavosti, někdy i dost riskantní. Za války nebyl vždycky dostatek chemikálií, a tak jakékoliv ušetření přišlo vhod. Ether se sušil sodíkem v pětilitrových lahvích, a když už se sodíku, obaleného NaOH, nahromadila tak třetina objemu baňky, byl zbytek rozkládán postupným přidáváním ethanolu. Tím se proplýtvalo dost ethanolu a znehodnotilo dost etheru, jimiž byly sodíkové zbytky dost prosáklé. Jednou Wikova napadlo úspornější řešení: Přilít do láhve značné množství vody. Ale poněvadž bylo v láhvi velké množství etheru, začal obsah baňky nebezpečně vřít. Bylo pozoruhodné jak během vteřin Wikov nasadil do hrdla láhve zábrusový zpětný chladič, utěsnil jej filtračním papírem, připojil ke kohoutku vodovodu a zachránil tak značné množství etheru (a laboratoř před požárem).
Na rozdíl od většiny nadřízených ve zlínském výzkumáku, Wichterle měl vždy velmi humánní postoj ke svým laborantům. Uváděl je vždy jako spolupracovníky na svých publikacích, což nebylo tehdy zvykem u ostatních vedoucích oddělení. Když jsem jednou spěchal s vakuovou destilací, abych stihl předem smluvený tenis, převzal sám destilaci a dokončil ji, abych prý nepřišel pozdě. Dosti neobvyklý postoj šéfa k jeho laborantovi! Pokud hrál Wichterle tenis se mnou, vždycky mne "vyklepl" s tím, že "můj backhand je pro něho zlatý důl".
Po návratu na vysoké školy přinesl Wikov nový duch do druhoročáckých laboratoří organické chemie. Poněvadž byl velký nedostatek chemikálií pro výzkum a nebylo dost peněz pro jejich nakupování, obohatil Wikov program laboratoří tím, že navíc ke klasickým přípravám sloučenin vypracoval postupy pro výchozí materiály či meziprodukty, potřebné pro výzkum. Tak mnoho posluchačů připravilo po malých dávkách dostatečné množství materiálu (ex pluribus unum). Nezalekl se ani přípravy kyseliny chloroctové z trichlorethylenu, kterážto reakce vyžadovala dosti náročnou aparaturu z ohýbaných skleněných trubek.
Wikov rád procházel druhoročácké organické laboratoře, v létě obvykle oblečen v šortkách, takže byl často studenty pokládán za kolegu, a podle toho s ním někdy studenti mluvili. Jedna legrační příhoda je popsána na straně 15, prvního vydání chemických humoresek "Láska a vitriol" od Miroslava Jandy z roku 1995.
Ještě za války přednášel Wikov organickou chemii v Baťově škole práce, zřízené pro "mladé muže a ženy", frekventanty zlínské průmyslovky. Úroveň přednášek byla velmi vysoká, takže my, nedostudovaní studenti jsme s požitkem jeho přednášky poslouchali. V té době byla v začátcích "elektronová teorie" výkladů chemických mechanismů. Z Wikovových přednášek vznikla později první mechanistická organika, původně napsaná v češtině, ale přeložená do němčiny pod názvem "Allgemeine Organische Chemie".
Wichterle měl pozoruhodnou schopnost reagovat rychle na změnu okolností, ať při pokusech, tak při přednáškách. Vzpomínal jednou, jak při přednášení anorganické chemie se mu stala tato příhoda: Tradice Votočkova ústavu nedovolovala přednášet jinak než spatra, to jest bez knihy a bez poznámek. Když mluvil o thionylchloridu a sulfurylchloridu, řekl, že sulfurylchlorid vře výše než thionylchlorid. Aby si ověřil, o kolik stupňů výše, nahlédl do své knihy a zjistil ke své hrůze, že sulfurylchlorid vře níže než thionylchlorid. Během vteřin ho napadlo, a tak upravil svůj předchozí výklad: "To by předpokládal každý, kdo by odhadoval bod varu podle molekulární váhy. Zde však je důležité, že molekuly thionylchloridu jsou částečně asociovány, takže thionylchlorid vře výše (79 ÉC)."
Můj kontakt s Wikovem byl dočasně přerušen mým jednoletým pobytem na Ohio State University v Columbus, Ohio. Občas jsme si vyměnili dopisy. V jednom z nich komentoval Wikov únorové události "...ani brázda, kterou vyoral náš lid v památných dnech únorových, se nezaryla příliš hluboko do Lukešova ústavu." A když jsem se v lednu 1949 vrátil, nevěda ani, zda budu moci pokračovat dále jako asistent, ujistil mne Wikov, že na Lukešově ústavu není ani jeden komunista, neb nikdo nepodepsal přihlášku do strany, která byla všem profesorům a asistentům předložena.
Po vynálezu měkkých kontaktních čoček, jejichž výroba byla teprve v začátcích, Wichterle rád demonstroval jejich snadné použití. Při jedné návštěvě u nás doma si z ničeho nic vyloupl kontaktní čočku z oka, vhodil ji do šálku čaje, zamíchal lžičkou, vylovil čočku a nasadil si ji zpět do oka. Dodnes je mi záhadou proč vynálezce měkkých kontaktních čoček sám nosil brýle.
Vzpomínky na Wichterleho by nebyly úplné bez zmínky o příhodě ve Zlíně za okupace. Jednou jsem šel s Wikovem domů po jeho přednášce, a podél ulice byl tradiční jarmark se všemi atrakcemi jako kolotoče, houpačky, střelnice a podobně. Řekli jsme si, že si zkusíme zastřílet ze vzduchovky, tři rány za korunu. Když Wikov odstřílel a přišel jsem na řadu já, varoval mne "Šetře ženy a starce; střílejte jen na vůdce", což byl citát z jakési italské knihy. Přeběhl mi mráz po zádech. Za německé okupace nebylo vyloučeno, že mezi přihlížejícími mohl být konfident či informátor. A to mohlo dopadnout velmi zle.

Miloš Hudlický

Významné chemické osobnosti z Moravy a Slezska, které se ve své činnosti trvale zapsaly do světové historie svých oborů.

Carl Christian Hochstetter (1818-1880) chemik a podnikatel pochází z Brna. Vzdělal se na lékárníka. Byl činný v železárnách hraběte Salma v Blansku, dále v cukrovarech v Maďarsku a Švábsku. Po studiu na univerzitě v Berlíně založil v Brně roku 1843 chemickou továrnu. Roku 1850 vznikla prvá rakouská továrna na sodu v Hrušově, kterou vybavil moderním technickým zařízením. Podnik se stal brzy vzorem pro obdobné továrny. Od roku 1866 se podílel na založení velkých vídeňských podniků, cukrovar ve Freiheitsau, cementárna v Perlmooseru, též továrny na lokomotivy, petrolej a parafín. V roce 1867 byl jmenován komorním radou vídeňské obchodní komory.
Franz von Soxhlet (1848-1926) pochází z Brna. Od roku 1879 se stal profesorem zemědělské chemie na univerzitě v Mnichově a přednostou zemědělského výzkumného ústavu pro Bavorsko. Na jeho objevu spočívá přístroj pro kontinuální extrakci se stále čistým nízkovroucím rozpouštědlem
Kurt Gottlob (1881 Brno - 1925 Vídeň). Chemii vystudoval na technice v Karlsruhe. Gumárenský odborník v podniku Bayer v Elberfeldu, poté v Leverkusen. Od roku 1918 pracoval v podniku SKODA v Moosbierbaum u Tullnu. Později se stal ředitelem závodu Fama-Gumi-Werke v Atzgersdorfu u Vídně. Autor mnoha patentů a několika publikací.
Fritz Stastny (1908 Brno - ??) chemik a vynálezce. V roce 1930 absolvoval Vysokou školu technickou v Brně a od roku 1934 zde byl promován doktorem technických věd, poté pracoval v Praze v Československém elektrotechnickém svazu. Od roku 1937 byl zaměstnán v gumárenském závodě Semperit a.s. Engerau, kde vypracovával technologie přírodních a syntetických kaučuků. Roku 1939 přešel na rozsáhlejší problematiku závodů BASF, předchozím IG-Farbenindustrie Ludwigshafen. Po roce 1945 se soustředil na systém vývoje pěnových hmot, polymerizací aromatických monomerů s nízkovroucími alifatickými uhlovodíky. V roce 1952 předvedl na veletrhu v Dsseldorfu patentovaný pěnový polystyren. Poté zavedl jeho jednoduchou výrobu, sledoval jeho vlastnosti a ve světě široké hospodářské možnosti využití. Vyvinul i další pěnové nehořlavé hmoty. V roce 1982 byl poctěn zlatou Diesselovou medailí.

Adolf G. Pokorný