Chemik na studiích, cestách a "prodloužené služební cesty"
Stipendijní pobyt ve spolkové zemi Baden - Württemberg.
V období od února do srpna 1998 jsem pobýval v Německu na stipendijním pobytu u chemické firmy L.Brüggemann KG v Heilbronnu. V průběhu půlroku jsem se snažil vyřešit problémy spojené s odstraňováním vznikajících vedlejších produktů při výrobě ethanolu. Firma L. Brüggemann KG - Sprit und chemische Fabrik je v osobním vlastnictví a letos slaví výročí 130 let založení. Mezi její hlavní produkty patří mimo ethanol hlavně průmyslové chemikálie a aditiva do umělých hmot. Asi nejznámějším výrobkem zůstávají zinečnaté soli, distribuované v mnoha modifikacích pod komerčním názvem Brggolit. Pracovní zaměření praxe není náplní tohoto článku, zde bych se rád zmínil o některých aspektech, provázející život začínajícího českého chemika v Německu. Předně je zapotřebí si uvědomit, že podobně jako Francouzi jsou i Němci velmi hrdí na svůj jazyk. Přestože se bez problémů domluvíte anglicky, k narušení pracovních, ale i osobních bariér je nutná němčina.
Pracoval jsem v centrálních laboratořích a měl jsem možnost seznámit se s mnoha chemiky a techniky. Struktura zaměstnanců v chemickém průmyslu je jiná než v ČR, zaměření pracovníků se SŠ a VŠ vzděláním se podle druhu studované školy značně liší. To souvisí i s německým školským systémem, který je dost složitý a jeho výklad by byl nad rámec tohoto článku. Rozdělení středních škol na odborná učiliště, reálky a gymnázia je shodné jako u nás, co je však zajímavé je fakt, že výběr střední školy rozhoduje o dalších možnostech studia. Přihláška na vysokou školu je podmíněna maturitou nebo všeobecnou zkouškou (allg. FH - Reife), která se dá dosáhnout jen na gymnáziu nebo reálce. Vysoké školy se dělí na univerzity a odborné vysoké školy (FH), mezistupněm jsou vysoké technické školy (TH). Studenti všech třech typů škol dostávají po složení závěrečných zkoušek a diplomové práci vysokoškolský titul, doktorát však mohou studovat jen absolventi univerzit, velmi výjimečně pak absolventi technických VŠ. Veškeré studium v Německu je až na zvláštní vyjímky bezplatné.
Okresní město Heilbronn, kde jsem pracoval, patří k větším metropolím spolkové země Baden-Württemberg. Tato země sousedí na východě s Bavorskem, na jihu se Švýcarskem, západě s Francií a na severu s Porýním - Vestfálskem. Hlavním městem země je více než půlmilionový Stuttgart, který se nachází asi 50 km jižním směrem od Heilbronnu. Historicky se ještě oblast dělí na severní Franky a jižnější véby.
Po nástupu u firmy jsem byl ubytován v nedalekém městečku Weinsberg, které se nachází mezi vinicemi asi 10 km východně.
Kdo kdy pobýval v jihozápadním Německu může potvrdit, že místní dialekt je většině lidí nesrozumitelný. Hochdeutsch umí naštěstí všichni, přestože jsou i v nářečí velké rozdíly jak mezi Bádenskem a Württemberskem, tak mezi jednotlivými, často i malými vesnicemi. Pro objasnění těchto rozdílů musím nyní odbočit o jedno století zpět do historie. Až do roku 1848 (německá revoluce) byly obě části země odděleny hranicí, mezi Bádenskem a Württembergskem se platilo např. clo. Dnes je Baden-Württemberg jedním spolkovým státem, v obou částech je však možné slyšet přátelské škádlení, ne nepodobné těm česko - moravským. Ve Stuttgartu (Württemberg - hist. Schwäben) mají řidiči na vozidlech nálepky " Badische - unsymbadische", v Mosbachu (Baden) zase "Schwäben - Spätzle Fresser" (Spätzle jsou národní jídlo Švébů, překlad zní asi jako "Svébové - požírači špeclí") a podobně. Nejvíc mi však vyrazil dech jeden závozník, který měl na autě nastříkáno "Jezdím ve svobodné zemi Hohenlohe", která existovala do roku 1803. Humor i provinciální cítění tedy není Němcům cizí. Švébové se rádi baví, rovněž kuchyně je srovnatelná s tou naší, takže jsem se vlastně cítil skoro jako doma.... Apropo, co se týče vaření - našel jsem si hned několik kulinářských přátel, se kterými jsem se dělil o recepty a tipy na dobré jídlo, což výrazně pomohlo při vzájemném sbližování.
Pro cesty do Německa je velmi výhodné vybavit se už v ČR mezinárodním řidičským průkazem, velmi důležité je i pojištění. Pokud se totiž budete pojišťovat ze svého platu (případně to za vás udělá zaměstnavatel), musíte počítat až se 30 % celého výdělku. Jako student jsem nepotřeboval pracovní povolení a proto ani vízum, při pracovních nebo dlouhodobých pobytech je však nezbytné. Bankovní domy v Německu fungují obdobně jako u nás, mně se nejvíce osvědčila Kreissparkasse, kde studenti neplatí služby spojené s vedením konta. Není rovněž problém po ukončení stáže převést případné úspory na konto v ČR, většina německých bank má v Praze své zastoupení. Založení konta doporučuji všem, kteří nemají němčinu jako rodný jazyk, člověk si minimálně rozšíří slovní zásobu. Rovněž korespondence s plynaři o výši zálohy na odběr plynu je velmi zajímavá. Pravou perlou je však diskuse s německými policisty, kteří jsou velmi nesmlouvaví. Doporučuji jezdit podle předpisů, nejnižší pokuta za nezapnuté pásy činí 70 DEM. V německém "Automotorevue" jsem ale viděl příspěvek, kdy řidič dostal za překročenou rychlost v obci (o 12 km/h) pokutu 400 DEM. A to už je i tam nepříjemné.
Po určité době, určené na aklimatizaci, jsem se rozhodl objevit taky kulturní a přírodní krásy země. Ty se soustřeďují jak na jihu (Bodensee, Konstanz), tak na severu a východě (Karlsruhe, Heidelberg, Schwäbisch Hall). Stuttgart pak disponuje největším počtem galerií, kin a divadel. Nejdříve bych svůj popis začal u míst, která jsem měl možnost poznat nejlépe, tj. Heilbronn a Weinsberg.
Weinsberg má se svými asi 10 000 obyvateli status města, které slouží vlastně jako domov lidí, zaměstnaných v Heilbronnu. První zmínky o Weinsbergu nacházíme okolo 9. století, kdy byla založena na vyvýšenině mezi řekami Neckar a Sulm pevnost.S ní je spojena i nejslavnější část weinsbereské historie. V roce 1140 tuto pevnost oblehl zemský hrabě Konrad III a po půlroce ji dobyl. Protože byl vladař spravedlivý, povolil místním ženám, aby odešly a vzaly si sebou vše, co unesou. Muži z pevnosti měli zůstat poddanými. Weinsberské ženy tedy vzaly na záda své muže a odnesly je do podhradí. Od té doby se hrad jmenuje "Hrad věrných žen". Další velkou událostí pro město byl příchod spisovatele, básníka, lékaře a filosofa Justiniuse Kernera (přelom 18.-19.stol), který ve městě zůstal až do smrti. Soustředil kolem sebe mladé básníky, kteří se hlásili k romantismu a velkou měrou přispěl k rozvoji krásné literatury počátku 19. století v Německu. Zlí jazykové však tvrdí, že kromě literatury a filosofie měl nade vše rád bílé víno, kterého konzumoval veliká množství. Něco na tom asi bude, protože místní nejlepší značka bílého nese jeho název. Víno patří, jak už název napovídá, také neodmyslitelně k Weinsbergu, zdejší kopcovité vinice jsou už zdaleka vidět a dodávají krajině neopakovatelný ráz. Mezi nejrozšířenější odrůdy patří již zmíněný "Kerner", ryzlink , dají se však najít i skvosty jako je např. "Weinsberger Chardonay". Červená vína nejsou tolik rozšířena kvůli zeměpisné šířce, je na ně pořád ještě dosti chladno. Za zmínku snad stojí jen "Trollinger" nebo "Lamberger". Celkově se dá říct, že Weinsberg je městečko s bohatě rozvinutou infrastrukturou, které je přímo předurčeno ke klidnému bydlení.
Znalci historie vědí, že při svém putování prošel J. A. Komenský i historická města Heidelberg a Heilbronn. Heidelberg zůstává centrem historického ruchu, trauma Heilbronnu spadá do podzimu roku 1944, kdy byl srovnán spojeneckými letadly se zemí. Krátce po válce bylo vybudováno nové město jako kopie starého, onen historický punc si však nezachovalo. Ke slavnému kostelu sv. Kiliána a kašně "Sedmi trub" se pak řadí mezi zajímavosti města i nová pěší zóna v centru, tzv. Sulmercity. Samotný název Heilbronn pochází od starogermánského Hellibruna = Svatý pramen. Celý sever země je proslulý svými léčivými prameny - vedle Heilbronnu jsou lázně i v Neckarsulmu, Baden-Badenu, Bad Wimpfenu atd.Severně od města se nachází průmyslová zóna, kde stojí na pravém břehu řeky Neckar i firma Brüggemann... Původní lihopalna přerostla v moderní chemický podnik, který patří v rámci Baden-Württembergu k těm velmi agilním. Zajímavé je např. i to, že mezi šéfem firmy a technologem provozu stojí jen jeden člověk. Samozřejmostí jsou investice do infrastruktur, ekologie, kvality práce i spojení pomocí Internetu.
42,5 hodinový pracovní týden tvrdě hlídaný odbory mi dal samozřejmě prostor pro víkendové výlety. Dopravní spojení funguje v Německu výborně, vlak skýtá po letadle nejrychlejší spojení. Cestování veřejnými dopravními prostředky je však velmi drahé, např. 4 km vlakem z Weinsbergu do Heilbronnu stojí 3,50 DEM. Přestože se dá koupit třeba víkendová zlevněná jízdenka, je i pro studenta nejlepší obstarat si vlastní auto. V Německu se tato investice bohatě vyplatí, pohonné hmoty jsou velmi levné, běžná cena nafty se pohybuje do 110 feniků za litr, bezolovnatý benzin stojí asi 150. Paradoxem pak je, že cena ojetých vozů je mnohdy nižší než v Čechách. Na druhou stranu je cestovní ruch v Německu tak velký, že okolí velkých měst zažívá každý den v době špičky dopravní kolaps, provázený zácpami a nehodami i na dálnicích. Například jet navečer do Stuttgartu je téměř horor, kolona automobilů do i z centra bývá takřka 12 km dlouhá. Z těchto důvodů se mi osvědčilo jezdit na výlety v sobotu brzo ráno a vracet se nejlépe v noci.
Baden-Württemberg je bezesporu oblast velmi bohatá na přírodní památky. Pokud bych subjektivně hodnotil, co se mi tady nejvíce líbilo, bylo by to asi spojení lidské činnosti s přírodou a kulturní minulostí. Bránění kupeckých cest podél vodních toků není ojedinělé ani u nás, zde se však dochovalo i mnoho původních opevněných vesnic, např. na řece Jagst města Möckmühl, Jagsthausen a Schöntal se zástavbou z konce 13. století. Nezapomenutelné je i údolí řeky Neckar, které spojuje Stuttgart s Heilbronnem a přes Bad Wimpfen vede řeku až do Mohanu. Neckar protéká i univerzitním městem Heidelbergem, který byl jako jeden z mála velkých německých měst za války zachován.
Historie Heidelbergu spadá do 12. století, kde na místě původního keltského kastelu vzniklo rezidenční město rýnských falckrabat. Nejslavnější památkou je kromě starých univerzitních budov určitě falckraběcí zámek, který se rozkládá na návrší nad městem. Jeho paláce byly postaveny na začátku 16. století, ve sklepích je dost drahá restaurace s obřím sudem s obsahem 2 217 l. Pro oblast Švábska je zase typická hrázděná architektura, výborným příkladem je město Schwäbisch Hall, odkud pocházejí u nás čím dál méně používané haléře. Samostatnou kapitolou však zůstává Kostnice, která leží na břehu Bodamského jezera těsně vedle hranic ze Švýcarskem. Pokud Kostnici neznáte, doporučuji celodenní prohlídku, která by měla začít u přístavu, kde jsou taky turistické informace a kudy vytéká z jezera řeka Rýn. Naučná trasa vás zavede až k prvním dochovaným gotickým stavbám z 10. století v chrámu P. Marie. Celé město je doslova protkáno duchovními památkami, není také divu, protože v Kostnici sídlil od roku 1388 papežský koncil. Zde byl také vězněn (prosinec 1414) a upálen (6. července 1415) jeden z největších mužů naší historie, Mistr Jan Hus. Po procházce obytnou čtvrtí města je možné nalézt pietní kámen z roku 1862, označující místo Husova upálení, u východní městské brány se nachází Husovo muzeum.
Jak už jsem podotkl o několik odstavců výše, jsou v Německu nebývale drahé služby. Všichni chtějí mít vysoký životní standard a jakmile je v nějakém výrobku obsažena služba zákazníkovi, platí se velmi vysoko. První příklad rozdílu mezi cestováním po železnici a vlastním autem je jednoznačný, podobný trend je možné vysledovat v pohostinství i např. u autoopraven. V Čechách panuje ještě dnes téměř cenový ráj, v Německu si účtují v servisu 100 DEM/hod. bez daně... Ještě jedna poznámka, týkající se spíš charakteru lidí: Němci kupují rádi německé zboží... Kdo jezdí v japonském autě nepodporuje německý průmysl, zrovna jedna kolegyně si z finančních důvodů pořídila Toyotu a zbytek rodiny se jí ptal, proč si raději nekoupila BMW. Je to zvláštní, u nás je k vidění spíše opak (sám jezdím ve Fiatu).
Kromě historických a přírodních památek je v kraji k vidění i mnoho výtvarných galerií a muzeí. Jedinečný zážitek skýtá např. návštěva Stuttgartu a jeho Státní a Městské galerie. V posledním roce zde byly uvedeny mimo jiné i výstavy tahitského období P. Gaugina nebo performance T. Browna "Pohyb, světlo, hudba". Velmi zajímavá je i prohlídka galerie Würth, která se nachází v městečku Künselzau asi 35 km východně od Heilbronnu. K majiteli galerie a přilehlého závodu na výrobu šroubů se váže téměř pohádkový příběh, ne nepodobný tomu americkému o zlatém snu. V období po druhé světové válce odkázal jeden velmi chudý řemeslník svému synu starou kůlnu se soustruhem na výrobu šroubů. Za čtyřicet let se z kůlny stala jedna z nejagilnějších průmyslových společností, které v oblasti působí. Pan majitel si zamiloval umění a sponzoruje ve své galerii výstavy, které se mění zhruba čtyřikrát do roka. Výstavní síň je spojena se závodem, takže zaměstnanci mohou ve svém např. poledním volnu obdivovat obrazy nebo grafiky.
Po náročném výletě a prohlédnutí výstavy už zbývá jen poněkud dražší občerstvení v nějaké místní restauraci. Ceny jsou vysoké, ale jen když člověk neustále násobí dvaceti... Místní kulinářské speciality jsou asi tři základní: Spätzle jsou něco na způsob našich nudlí - vaječné těstoviny, které chutnají výborně třeba zapečené se sýrem nebo jako příloha k masům. Maultaschen skrývají v poněkud drsném názvu taštičky plněné směsí mletého masa, špenátu a vajíček. Jedí se jako samostatné jídlo většinou v hovězím vývaru. Kartoffelpuffer jsou zcela normální bramborové placky bez česneku, které se podávají s jablečným pyré.
Jinak je zdejší kuchyně bohatá na saláty a luštěniny, poněkud mě ale překvapily některé kombinace jídel a příloh. Například domácí tlačenka s cibulí a octem se servíruje s teplými smaženými brambory, eintopf bývá často posílen brambory a těstovinami dohromady. Velmi sympatický a samozřejmě nezdravý je zvyk ke všemu přidávat husté omáčky. Není vyjímkou dostat smažený vídeňský řízek s hranolky a omáčkou...
V každé vesnici je alespoň jeden vinný sklípek, kde se dají sehnat i skvosty za mírné ceny, viz weinsberské Chardonay. Ještě jedna specialita, kterou je kraj proslulý jsou jakési zájezdní vinárničky, kde poskytují velmi levná jídla i ubytování a nazývají se "Besen". Kdysi dávali vinaři na srozuměnou, že mají otevřeno, vystaveným koštětem a tento výraz se vžil i pro pojmenování těchto malých a velice příjemných hospůdek.
Nakonec musím povzdechnout, je to pryč a bylo to príma. Z Heilbronnu odjíždím bohatší o mnoho zkušeností a s jistotou, že se tam ještě jednou podívám. Sah ma mal...
Vědecká činnost na Technické univerzitě v Delftu v Nizozemí z pohledu postgraduálního studenta VŠCHT Praha
Od půli dubna do poloviny června 1998 jsem se zúčastnil studentské stáže organizované IAESTE v nizozemském městě Delft na tamější technické univerzitě. V následujících několika odstavcích bych se rád podělil o několik zážitků ze stráveného dvouměsíčního pobytu.
Na katedře organické chemie a katalýzy se studovaly všechny druhy katalýzy - heterogenní, homogenní i enzymová. Pracovní skupiny tvořilo přibližně 7-10 postgraduálních studentů, několik postdoktorálních studentů a profesor. Překvapením pro mne bylo to, že v každé skupině byl minimálně jeden student ze střední školy a také zahraniční student, který byl účastníkem IAESTE programu nebo byl ze spolupracující univerzity v zahraničí.
Po prvním seznámení s laboratoří, ve které jsem měl strávit dva měsíce, jsem měl pocit, že laboratoře všude na světě jsou nejspíš zařízené úplně stejně. A opravdu - jako všude laboratorní stoly, digestoře, pracovní stoly, skříně na chemikálie - vše stejné, plně funkční, jenom možná trochu praktičtěji sestavené. Na chodbách visely postery jednotlivých studentů (někteří jich měli i více) a tak se dalo celkem jednoduše zjistit, na čem se na katedře momentálně pracuje.
Jenže vzhled laboratoře nebo chodeb ani zdaleka nevypovídá nic o ostatních věcech. Musím napsat, že z některých informací, se kterými jsem tam přišel do styku, jsem byl, mírně řečeno, na rozpacích. Jedna zkušenost za všechny: po odebrání vzorku reakční směsi jsem chtěl umýt pipetu, kterou jsem vzorek nabral, ale bylo mi řečeno, že se to rovnou vyhazuje, protože mytí (tedy voda, čistící prostředky a vlastní práce) je o mnoho dražší a o mnoho méně ekologické oproti prostému vyhození. A to samé se opakovalo s lahvičkou na vzorek. Myje se prostě pouze větší laboratorní sklo. Oproti zvyklostem v našich laboratořích dost velký rozdíl. Je jasné, že se jedná o peníze, ale na druhou stranu možná bude něco i na tom, že jedno použití je levnější.
S penězi úzce souvisí i další velký rozdíl - a to jsou chemikálie. V našich podmínkách si co nejvíce chemikálií snažíme připravit sami, protože je to samozřejmě levnější. Tímto však nenávratně ztrácíme nenahraditelný čas, který by se dal využít na úplně jinou a pravděpodobně potřebnější činnost. Ne tak v Nizozemí, kde se v podstatě všechno objednává podle katalogu (ALDRICH nebo jiných). Jeden den se napíše žádost a do dvou nebo maximálně tří dnů to máte na stole. Hodně používané chemikálie, jako je ether nebo aceton (je to zvláštní, ale skoro vůbec nepoužívají ethanol) jsou "volně" přístupné ve skladu, do kterého má přístup každý, kdo ví, kde je uložen klíč. V tomto skladu jsou i další chemikálie, takže žádné psaní "účtu", co kdy a kdo potřeboval. Na druhou stranu bylo dost překvapující, že se tam daly nalézt i velice jedovaté látky, což je v rozporu s tím, jak úzkostlivě dbají na všechna bezpečnostní opatření, jako je nošení ochranných brýlí a jiných pomůcek (ale zase vůbec nikdo nenosí laboratorní plášť) anebo přísný zákaz "nebezpečné chemie" po 18. hodině, pokud jste v laboratoři sám. Toto omezení platí pro všechny bez ohledu na postavení v rámci katedry.
Dalším velkým překvapením pro mne bylo to, že každý student čtyřletého postgraduálního studia publikuje přibližně desítku prací, které se objevují i ve velice renomovaných časopisech světového významu. Prý to má souvislost s tím, že ústavy či katedry jsou financovány podle toho, kolik vykazují "práce". Z toho vyplývá, že studenti jsou nuceni svými vedoucími k sepisování naměřených výsledků a k jejich publikování. O jejich kvalitě a aktuálnosti (která je tam někdy až překvapivá) svědčí jejich otištění. Samozřejmě nepublikují všechno, ale právě ta aktuálnost umožňuje dát do tisku i ne úplně jisté a potvrzené informace, čemuž se u nás většina brání. Dále se tím procvičuje vědecké vyjadřování studentů a to je rozhodně nezanedbatelný přínos.
Dále bych se krátce zmínil o přístrojovém vybavení laboratoří. V každé z místností jsou pouze základní přístroje, jako např. váhy nebo odparka, ale větší zařízení, jako jsou chromatografy atd., jsou umístěny ve zvláštních místnostech. Na katedře, kde jsem pracoval, měli jednu chromatografovnu (pět plynových chromatografů, starší i novější typy), jednu místnost, ve které byla zařízení pro měření IR a UV spekter a dvě místnosti s NMR (300 a 400). Mimo NMR jsou všechny přístroje volně obsluhovatelné kýmkoliv z katedry. Ve studentských laboratořích dále byly tři starší plynové chromatografy a ve velké, tzv. doktorandské laboratoři, bylo několik HPLC přístrojů. Takže vlastně všechno pro všechny, žádné dělení po pracovních skupinách. A ač se to může zdát jako dostatečný počet, přesto se občas na někoho nedostávalo a bylo potřeba čekat, až se nějaký přístroj uvolní. Některé další analýzy byly samozřejmě prováděny servisně na jiných pracovištích. S tímto jsem však do styku nepřišel, takže nemohu mluvit z vlastní zkušenosti.
Kapitolu samu pro sebe tvoří angličtina. Na celé škole jsem nepotkal nikoho (s vyjímkou vrátného), kdo by nemluvil velice slušně anglicky. Tato znalost je prohlubována několika způsoby.
Jedním ze způsobů jsou pravidelná "pracovní sezení" (work discussion), která se konají jednou za čtrnáct dní a kde každý člen pracovní skupiny přednese přede všemi anglicky výsledky své práce za poslední dva týdny. Po každém takovém příspěvku následuje diskuse (dalo by se říci "brain storming"), ze které nejednou vyjdou dobré náměty pro další práci. Zažil jsem tam situaci, kdy profesor přinesl na toto sezení týden starý článek a předal ho jako námět k práci jednomu ze studentů, který dělal na podobném tématu. Na následujícím sezení tento student celé skupině přednesl stěžejní body tohoto článku a nastala diskuse o tom, jakým směrem nejlépe vést další výzkum. Došlo to tak daleko, že se nakonec podařilo pracovat na úkolu takovým způsobem, který nejspíše ještě nikdo na světě před tím nepoužil.
Další možností procvičení anglického jazyka je přednáška před celou katedrou. Tato schůzka se nazývá Lunch Meeting, protože si tam každý přinese oběd, a koná se jednou za měsíc. Na každém takovémto mítinku přednesou svoji dosavadní práci dva studenti. Jsou to většinou ti, kteří končí nějakou významnou část výzkumu nebo se připravují na promoci.
V neposlední řadě lze jazykové znalosti prohloubit poslechem přednášky od pozvaného hosta, které jsou většinou jednou za čtrnáct dní a úzce se váží k tématům studovaným na katedře.
Jak je vidět, příležitostí je spousta a výsledky mluví za vše. Opravdu mě tam nepřestávalo udivovat, s jakou lehkostí kdokoliv z přítomných přecházel z jednoho jazyka do druhého anebo jak lehce a bez nějakých zbytečných komplexů hovořil anglicky.
Toto byly mé zážitky z pobytu na nizozemské univerzitě. Jak vyplývá z textu, opravdu velkým rozdílem mezi námi a Nizozemím je finanční stránka a dále znalost angličtiny. S financováním se asi těžko dá v současné době něco dělat, protože to závisí na úplně jiných orgánech. Ale co se týká angličtiny, každý z nás se může nad sebou zamyslet a občas si připomenout známou pravdu, že věda zná pouze jeden jazyk a tím je angličtina.
Petr Steiner