Osobní zprávy

Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc sedmdesátiletý

V říjnu oslaví 70. narozeniny vrcholný představitel české vědy profesor Zahradník. Také redakce Chemických listů připojuje k tomuto jubileu své blahopřání, kterým oceňuje zásluhy prof. Zahradníka o národní chemický časopis. Prof. Zahradník je od roku 1991 pilířem redakční rady Chemických listů a jeho autorita a "nemilosrdný" přístup k obci autorské pomohly v letech 1993-1994 překlenout nepříjemný nedostatek kvalitních rukopisů. I přes své pracovní a společenské zaneprázdnění si prof. Zahradník pro Chemické listy vždy najde čas buď jako autor zajímavého příspěvku, brilantní řečník, nebo podporovatel jejich aktivit. Společně s žáky, spolupracovníky a přáteli přeje redakce Chemických listů prof. Zahradníkovi do dalších let vše nejlepší.

Bohumil Kratochvíl

K sedmdesátinám Rudolfa Zahradníka

Měl jsem to štěstí, že jsem studoval v jednom z krátkých období, kdy Rudolf Zahradník neměl zakázáno učit, a patřím tedy k té části chemiků, kteří jím mohli být "kaženi". Přednášel mi obor, jehož je v Československu zakladatelem, tedy kvantovou chemii. Vzpomínám si, jak na nás, na studenty, zapůsobil nekonvenční způsob jeho přednášek a zkoušení. Dodnes se nepodařilo na našich vysokých školách zavést něco podobného v širším měřítku, i když se o tom od roku 1990 mluví. Tedy moderní způsob výuky, méně založený na přednášení toho, co je v učebnicích, ale o to víc na neformálním kontaktu studentů s přednášejícím, na seminářích, konzultacích a na samostatné práci každého studenta.
Zkouška u Rudolfa Zahradníka byla písemná a jedinečná tím, že student mohl zajít do knihovny vyhledat určité hodnoty a z nich pak počítat požadované, při čemž zpravidla bylo několik možností, jak problém řešit.
Později jsem se s Rudolfem Zahradníkem stýkal ve společnosti Skautů. Jako někdejší redaktor Chemických listů jsem byl také v častém styku s jeho ženou Milenou, která v redakci pracovala.
Vědeckou práci Zahradníkovu jsou povoláni zhodnotit jiní. Já jsem ho poznal jako pedagoga a jako vynikajícího organizátora v jeho funkci předsedy Akademie věd. V tomto ohledu jsem se od něj moc naučil. Obdivoval jsem jeho přímost a nekompromisnost v zásadních věcech, zejména v otázkách morálky. Jako ředitel Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, jímž byl jmenován hned po politických změnách v roce 1989, se dokázal, jako jeden z mála nových ředitelů, zbavit nejzkompromitovanějších lidí. Mnohá vědecká pracoviště dodnes doplácejí na nedostatečně provedenou výměnu protagonistů minulého režimu ve svém vedení. Zahradníkovi se ovšem také některé bývalé nomenklaturní kádry mstily. Samet jim umožnil psát hnusné články do novin Špígl a dávat pomluvy na internet. A zase, nebyl by to Zahradník, kdyby mávl rukou a nechal to být. Sám jsem svědčil u jednoho soudního procesu, který profesor Zahradník vyhrál.
Ne nadarmo se říká, že někdo je starý ve dvaceti a jiný mladý v sedmdesáti. Neznám nikoho, kdo by pracoval s takovým elánem a nasazením, s takovou vážností a rozhodností jako Rudolf Zahradník (myslím, že se tomu dnes říká "workholismus"). Vědecká práce, organizátorská práce, výuka na vysoké škole, výtvarné umění a dobré víno, mimořádně rozvinuté společenské aktivity - to je současnost sedmdesátníka Rudolfa Zahradníka. Není tedy pravda, že jeho život, jak o sobě kdysi tvrdil, tvoří pouze chemie a milenky - pardon, Milenky (i jeho dcera se totiž jmenuje Milena).
Zahradníkovi rádi hostí své přátele a když nejsou zrovna na koncertě, tak se u nich večer dveře netrhnou. Snad kromě přípravy salátů a výběru vína je ovšem v tomto ohledu třeba vzdát hold paní domu.
Nechť nám je Pán Bůh v této náladě ještě dlouho zachová.

Václav Pačes

Rudolf Zahradník

Rudolf Zahradník, vynikající světoznámý učenec, učitel, humanista a vzácně šlechetný člověk, se letos dožívá sedmdesátin. Nevím, jak se mi dostalo té cti, abych zrovna já o něm psal oslavný článek do Chemických listů. Snad je to tím, že jsem byl jeho prvním doktorandem. Začal jsem v roce 1961 a pamatuji si dobře, jak se ho jakýsi stranický funkcionář vyzývavě zeptal, zda na to školitelství není nějak příliš mladý. Příliš mladý nebyl. Bylo mu 33 let a mně 22, byl ale asi o 50 let moudřejší, vědecky i lidsky, a ten náskok si zachoval.
Jako školitel byl skvělý. Byl neobyčejně skromný a nikdy mi nedal najevo, že toho o chemii ví daleko více než já. Žádnou otázku ale nenechal bez pečlivé odpovědi, která mne obvykle vedla k tomu, abych se problém naučil vyřešit sám. A otázek bylo! Ačkoliv byl ohromně zaneprázdněn, vždy na mne měl čas a dokázal to zařídit tak, že jsem si uvědomil až po létech, že ten čas vlastně neměl. Udělal si ho. Když se pokusy nebo výpočty nedařily, poradil a povzbudil. Když šly kupředu, bylo zřejmé, jakou má radost. Na večery u něj v bytě, kdež jsme spisovali publikace, jsem se těšil jako malé dítě na lízátko. Lepšího školitele a učitele si představit neumím.
Od profesora Zahradníka jsem se ale naučil mnohem více než jen chemii. A mnohému jsem se přes veškerou snahu nenaučil, pouze to u něj obdivoval. Jeho občanská statečnost byla legendární. Když jsem se navrátil s roztřesenými koleny z verbovací schůzky na tajné policii a obával se, co bude dál, protože jsem spolupráci odmítl, uklidnil mě během pouhých deseti minut. Nebude nic. A nebylo. On sám snad strach vůbec neznal. Zpočátku mne napadalo, že možná má za to, že pravda "v historicky krátké době" zvítězí. Pak mi došlo, že mu bylo jedno, že pravda třeba zvítězí až jednou. Řídil se pouze svými principy.
Každý věděl, co si Rudolf o poměrech myslí, a každému bylo jasné, že se tudíž sebevětším nadáním a pílí nepropracuje do žádné vedoucí posice, vyznamenání žádná nedostane, aspoň ne tuzemská, profesorem natož akademikem nikdy nebude a presidentem Akademie ani ve snu. Bylo mu to jedno? Pochybuji: Bylo ale důležitější mít čisté svědomí.
Měl jsem však dojem, že i ti nejzavilejší straníci ho většinou respektovali jako vědce i jako osobnost. Občas mu po delších bojích a útrapách i milostivě povolili odjet na některé z mnoha pozvání do nepřátelského zahraničí přednášet, samozřejmě bez manželky. Byli totiž právem přesvědčeni, že svoji paní Milenu by Rudolf nikdy neopustil. Neznal jsem je, když spolu chodili, ale když se roku 1954 brali, musela to být láska jako trám. A myslím, že stále je. I v tom byl Rudolf zářným vzorem. K ženám byl vždy pozorný až dvorný, ale beze stopy záletnictví. K mužům byl ostatně vždy zdvořilý a ohleduplný také. Vzpomínám rád na to, jak se choval k mým rodičům, když byli ještě naživu.
Rudolfovy přísné morální zásady byly tak obecně známé jako jeho názory občanské. Aplikoval je v první řadě na sebe, ale očekával je i u ostatních. Rozešel se například s dlouholetým přítelem, když ten si k manželce pořídil ještě milenku. Stejně patrný byl i jeho kosmopolitní humanismus, spojený s hlubokým vlastenectvím. Národnostní předsudky neznal. Na své češství byl ale hrdý, to bylo zřejmé už ve způsobu, jakým používal svou mateřštinu. Odráželo se to i v projevu psaném a jeho učební texty jsou vzorem jasného podání. Vzpomínám, jak mi vysvětlil rozdíl mezi významem slov "mimo" a "kromě", nebo jak mne naučil tomu, že sloveso "naučiti se" vyžaduje třetí pád. Rád se učil též cizí jazyky. Pokaždé, když píši anglické slovo "address", uvědomuji si, že to byl Rudolf, kdo mne poučil, že se kupodivu píše s dvěma d.
Návštěvy z ciziny, zpočátku řídké, se množily. Schůzky s chemiky z valutové ciziny byly zejména zajímavé pro nás studenty. Bylo zřejmé, jak Rudolfa těší, že se mu společně s profesorem Jaroslavem Kouteckým podařilo založit novou československou školu kvantové chemie a ta se ve světě stává známou. Povzbuzovalo nás to k většímu úsilí, což vlastně asi ani nebylo třeba. Rudolfův i Jaroslavův zápal pro vědu a nadšení, s kterým ji provozovali, byly neodolatelně nakažlivé.
S ohromnou chutí ukazoval Rudolf návštěvníkům pražské památky a vyprávěl jim o nich. Bylo vidět, jak ho mrzí, že Praha postupně chátrá. Nebylo v něm ale ani trochu snobství a k návštěvníkům z chudobné spřátelené ciziny byl stejně pozorný jako k ostatním. Měl mezi nimi mnoho dobrých přátel, smýšlejících podobně jako on. K jednomu takovému manželskému vědeckému páru mne poslal na mou první pracovní zahraniční cestu, do Varšavy. Dodnes se s nimi vídám.
Nebylo tedy žádným překvapením, že Rudolf s Milenou po invazi neemigrovali, ač by pro něj bývalo bylo velmi snadné se ve světě na jednom z mnoha míst uchytit za podmínek pro práci nesrovnatelně příznivějších, než měl doma. Tam mu totiž různí normalizátoři ztrpčovali život, jak jen mohli. V té době jsem s ním žádné přímé styky mít už nemohl, ale o řadě episod jsem se dozvěděl z druhé ruky. Lidskou závistivost ilustruje dobře příběh z počátku 80. let, kdy se po dlouhých tahanicích podařilo dosáhnout toho, aby Rudolf odjel na dvě přednášky do Max Planckova ústavu v Mülheimu v Poruří. Tam všichni věděli, jaká je to vzácnost, a předháněli se v organizaci diskusních setkání, oslav a honosných večeří. Shodou okolností tam pobýval i Rudolfův tehdejší šéf, o kterém bylo známo, že si cestuje po nepřátelském světě velmi volně. Všichni tedy správně tušili, co je zač, a nikdo si ho moc nevšímal. Kontrast jej pobouřil natolik, že se poté v Praze dal slyšet: "Kdyby volové věděli, že já doma Rudolfovi podepisuji dovolenky!" Jiný výtečník udělavší rychlou ústavní kariéru po stranické linii poté, co byl Rudolfovým studentem, měl pocit, že ani jako Rudolfův šéf se sankcemi neuspěl dostatečně, a napsal na Rudolfa tedy udání na ÚV KSČ. Tam se jím zabýval člověk, který u příležitosti 20. výročí vpádu do Československa líčil na stranické schůzi v ústavu hrozné nebezpečí, které hrozilo, a jako zvláště nebezpečné živly jmenoval Rudolfa a jiného z jeho bývalých studentů. Situaci s udáním vyřešil Rudolf nebojácně. Požádal o audienci u vrchnosti na ÚV a promluvil s ní "rozzlobeně a bez zábran". Asi udělal dojem, protože mu řekli, odkud udání přišlo a pak je zahodili. Řečený výtečník dodnes o Rudolfovi rozesílá po celém světě hanopisy, v nichž líčí, jak pod komunisty trpěl. I já jich mám plný odpadový koš.
Ještě v roce 1988 o Rudolfovi StB založila nový svazek se 40 příkazy a podrobným návodem ku sledování (poslední bod uložil povinnost opatřit jeho kvalitní fotografii!). Tato dokumentace je teď přístupná a dnes působí pouze komicky. Tenkrát ale nikomu ještě moc pro smích nebyla.
Na podzim roku 1989 už bylo veseleji. To byli Rudolf i Milena na několik měsíců na návštěvě v mé laboratoři v USA, dívali jsme se společně na televizní přenosy demonstrací z různých míst rozpadající se říše a chodíce v parku diskutovali o tom, jak by se asi mělo začít s představou vědy a školství v Československu, až skončí diktatura proletariátu. A pak už to šlo ráz na ráz: již počátkem roku 1990 byl Rudolf zvolen ředitelem Heyrovského ústavu, kde dříve býval jen milostivě trpěn, a o tři roky později byl zvolen presidentem Akademie věd České republiky. Dějiny jsou občas i spravedlivé a dovolí smetaně, aby vyplula na povrch. Jediná potíž je, že už Rudolfa nejsem schopen přemluvit, aby mou laboratoř zase někdy navštívil. Jsem však neobyčejně rád, že si pro mne vždy najde půl dne času, když přiletím na návštěvu do Prahy, a někdy i celý. Těším se na to přesně tak, jako jsem se coby student těšíval na posezení u něj v bytě, když jsme sepisovali první společné publikace.
Leč měl bych se vrátit k Rudolfovu životopisu. Narodil se 20. října 1928 v Bratislavě v rodině důstojníka čs. armády. Po Mnichově se rodina přestěhovala do Čech, kde Rudolf studoval na gymnásiu a v roce 1944 byl přijat na vyšší průmyslovou školu chemickou v Praze. Bojoval v Pražském povstání, vstoupil do národně socialistické strany a byl přijat na Vysokou školu chemicko-technologickou.
V posledním roce studia se začal intensivně zajímat o Hammettovu rovnici, která byla tenkrát poměrně nová a známá pouze pro deriváty benzenu. Rozhodl se, že se pokusí o její zobecnění v alifatické řadě. Když mu však spolužák komunista oznámil, že na škole jako aspirant či asistent zůstat nemůže, neboť by svými škodlivými politickými názory kazil mládež, práci odložil. Po pohnuté anabázi se mu podařilo najít místo v Ústavu pracovního lékařství u profesora Teisingera, který se nadaného mladíka ujal a umožnil mu v letech 1952-1955 udělat aspiranturu. Kandidátskou práci obhájil Rudolf v roce 1956 na Ústavu fyzikální chemie ČSAV, nynějším ústavu J. Heyrovského. Mladý nadšenec rychle připravil potřebné série alifatických derivátů a vše vypadalo slibně. Vtom však vyšla práce profesora Tafta s přesně tím zobecněním, o něž se Rudolf pokoušel, a všemu byl konec. Či tak by se aspoň zdálo téměř každému.
Rudolf se však ze zklamání rychle vzpamatoval a série krásných látek, které měl k disposici, nevyhodil. Domluvil se s MUDr. Chvapilem, kolegou aspirantem, jenž byl lékař se zájmem o přírodovědu, a místo vlivu substituentů na chemickou reaktivitu počali společně zkoumat jejich biologickou aktivitu. Nejprve na myších, poté na králících, nítěnkách a tkáňových kulturách. Našli nádherné korelace Hammettova typu. V roce 1960 opublikovali vůbec první rovnici pro korelaci nespecifické toxicity s molekulární strukturou. Následovalo několik prací dalších, též o účincích specifických.
Nezávisle na pražských autorech došel k podobným výsledkům profesor C. Hansch v Kalifornii a publikoval je v roce 1962. Když se o sobě obě skupiny autorů navzájem dověděly, publikovaly též práci společnou. Nedávno jsem s profesorem Hanschem mluvil a on hovořil velmi uznale o průkopnické práci Zahradníka a Chvapila a také o výsledcích jejich žáků, jejichž práce jsou i dnes na světové úrovni. Poslal mi několik stránek ze své knihy, kde se o práci pražské školy zmiňuje podobně.
Je všeobecně známo, že se tento obor za poslední desetiletí prudce rozrostl. Obvykle se nazývá anglickou zkratkou QSAR (quantitative structure-activity relationships), kterou zavedli Rudolfovi pražští žáci u příležitosti konference, kterou na toto téma v roce 1973 za Rudolfovy účasti uspořádali. Letošní, už dvanáctá konference této evropské série se koná v Kodani. QSAR má velký význam ve farmacii a toxikologii a ročně o něm vycházejí stovky prací. Mladičký straník, který se zasloužil o to, že Zahradník na VŠCHT zůstat nemohl, a profesor Taft, který jej předběhl s alifatickou chemickou reaktivitou, se tak vlastně zasloužili o to, že v Praze došlo k objevu daleko významnějšímu, který podstatně přesáhl hranice chemie. Došlo k němu ovšem pouze díky houževnatosti Rudolfa Zahradníka, který dokázal vyrvat vítězství z chřtánu porážky, jak praví okřídlené anglické rčení.
Bylo zřejmé, že jde o doživotní téma. Profesor Hansch si jej také tak zvolil a je v něm dnes přední autoritou. Nevím to určitě, domnívám se však, že Rudolfovi tento směr práce dlouhodobě nevyhovoval, neboť byl příliš empirický. On chtěl lépe porozumět podstatě chemické reaktivity a k tomu vedla pouze jediná cesta, kvantová chemie. Volání této vábničky neodolal, zanechal biologicky zaměřených prací, v nichž dodnes už jen podporuje své žáky, a v roce 1961 přešel na nynější Heyrovského ústav, aby pracoval s Jaroslavem Kouteckým. Pod Rudolfovým vlivem se až dosud silně fyzikálně zaměřená práce oddělení rozšířila o výrazně chemické aplikace a lze říci, že Rudolf s Jaroslavem rozvinuli první skupinu kvantové chemie v zemi. Ta se rychle vyšvihla na světovou úroveň a dosáhla všeobecného uznání. Podařilo se to tak dobře, že Jaroslav a v roce 1982 i Rudolf byli zvoleni do prestižní Mezinárodní akademie kvantově molekulových věd se sídlem ve Francii, která sdružuje několik desítek čelných kvantových chemiků z celého světa. Nesporný úspěch pražské školy dokazuje i skutečnost, že do této Akademie už byli zvoleni i čtyři z žáků Kouteckého a Zahradníka.
O kvantověchemických pracích pražské školy by bylo možno napsat dlouhé stránky a též o tom, že postupně vypučely odnože v Bratislavě, Drážďanech a Berlíně. Rudolfovi přišla pozvání na přednášky a výuku na univerzitách po celém světě (občas mu to bylo dovoleno i v Praze), čestná členství v národních chemických společnostech, členství v edičních radách vědeckých časopisů, atd. V roce 1968 mu byl udělen titul DrSc.
Zmíním se ještě krátce o oborech, kterým Rudolf věnoval obvzláštní pozornost. Nejvíce mne na jejich výběru fascinovalo to, jak skvěle dokázal předvídat, které budou důležité, a pouštět se do nich, ještě než se staly všeobecně populární. Průkopníků je vždy málo, epigonů mnoho. V dané situaci, kdy začala země prudce zaostávat ve výpočetní technice, která se pro kvantové chemiky rychle stávala naprosto nezbytnou, bylo zejména důležité vyhnout se přímé konkurenci daleko lépe vybavených laboratoří v západním světě. Rudolf mi mnohdy připadal jako zajíc mezi želvami.
Jen velmi stručně: v šedesátých letech byla v popředí reaktivita, elektronická struktura a spektroskopie konjugovaných alternujících a nealternujících uhlovodíků, jejich heteroanalog a derivátů. Vedle čistě teoretických studií byly prováděny i práce experimentální. Později se úsilí zcela soustředilo na teorii. Zájem se přesunul na konjugované systémy s otevřenými elektronovými slupkami, nabité i nenabité, a některé metody vypracované počátkem 70. let zůstávají pro spektra velkých konjugovaných radikálů nejlepšími dodnes. Následovaly kompletní studie rovnovážných a rychlostních konstant všemožných chemických reakcí, v nichž už v té době bylo možno zahrnout všechny elektrony v molekule. Rudolfův zájem o semiempirické metody postupně ochabl a veškeré úsilí se soustředilo na metody neempirické ("ab initio"). Už v polovině 70. let se objevily první práce o slabých interakcích a analýze jejich důležitosti v chemii a biochemii a tento obor byl pak široce rozvinut v letech osmdesátých.
Dnes je Zahradníkových publikací okolo 350, nepočítaje několik učebnic a devět monografií, z nichž některé byly přeloženy do světových jazyků. Jen během let 1990-1996 byly jeho práce v literatuře citovány 790krát. Nepřibývají už však takovým tempem jako dříve. Ne proto, že by pracoval méně, to spíše naopak, jenže po roce 1989 už věnuje téměř všechno úsilí věcem obecně prospěšným, zejména organizaci, politice a popularizaci vědy v zemi. Nejprve v letech 1990-1993 podstatně zmodernizoval Heyrovského ústav, jehož se stal ředitelem. Navázal na ducha zakladatele ústavu, profesora R. Brdičky tím, že odstranil mezičlánek mezi ředitelem a vedoucími pracovních skupin a zavedl každoroční Brdičkovu přednášku. Zajímal se aktivně o práci všech skupin a dal jim značnou finanční volnost. Přispěl značně k hlubší spolupráci mezi teoretickými a experimentálními skupinami. Zveřejňováním zápisů ze schůzí vedení ústavu, zejména o věcech finančních, zajistil maximální otevřenost a plnou informovanost všech pracovníků. Provedl důsledně, avšak lidsky ohleduplně, nepopulární, ale nezbytné snížení počtu zaměstnanců téměř na polovinu. Vlastním příkladem, nadšením a nekompromisností, ale i zavedením kritérií pro hodnocení kvality vědecké práce, vytvářel náročnou atmosféru a vědeckým pracovníkům tak pomohl stát se sebevědomými a konkurence schopnými členy světové vědecké obce. Ústav dnes patří k nejlepším v zemi.
Rudolf Zahradník však též věnoval velké úsilí i pedagogické činnosti. Stal se profesorem na Univerzitě Karlově, napsal novou učebnici obecné chemie, a přednášel studentům prvního ročníku.
V roce 1993 byl Rudolf Zahradník zvolen presidentem Akademie věd České republiky a vrhl se s obvyklou chutí do nových úkolů. V první řadě se mu podařilo obhájit její existenci, která byla na pochybách, a značnou část rozpočtu. Z centralistického mamuta vytvořil dynamickou a efektivní organizaci daleko lepší úrovně. Počet ústavů snížil na tři čtvrtiny, dal jim maximální finanční a správní samostatnost, často navštěvuje i ty mimopražské, chválí a kritizuje. Zavedl volenou Vědeckou radu a časově termínované smlouvy vědeckých pracovníků. Skvěle reprezentuje českou vědu doma i v zahraničí, před politiky i občany. Absolvoval desítky televizních a rozhlasových vystoupení a hovorů s novináři. Napsal o vědě a jejím využívání řadu populárních článků. Energicky se angažoval proti devastaci životního prostředí (např. proti těžbě zlata na Šumavě a v Povltaví). Stejně vášnivě obhajuje vědecké pojetí lékařství proti různému amatérskému léčitelství a s typickou nebojácností riskoval živě přenášený hodinový televizní souboj, sám proti pěti léčitelům, před miliony diváků. Vyjadřuje se i ve věcech politických, za vstup do NATO, jakož i k důležitému vztahu k Německu.
V roce 1994 spoluzaložil Rudolf Zahradník českou Učenou společnost místo zprofanovaného Sboru akademiků. Ta navázala na tradice Královské české společnosti a Rudolf Zahradník byl zvolen jejím prvním předsedou, jímž byl až do roku 1997.
Současně sklízí Rudolf Zahradník v dnešní době uznání za celoživotní vědeckou činnost ve formě čestných doktorátů tuzemských i zahraničních univerzit, zlatých medailí různých institucí, členství v mezinárodních akademiích, pozvání na čestné přednášky atd. Poct je příliš mnoho, než abych je mohl všechny uvést.
V mé mysli je Rudolf Zahradník zobecněním ideálního vědce dnešní doby. Má výjimečné vědecké vzdělání, sám podstatně k rozvoji vědy přispěl výzkumem, učením i řízením, živě se zajímá o společenský dopad výsledků vědeckého bádání a je nadšený humanista, kterému společnost věří a kterého respektuje.
Rudolfe, k sedmdesátinám Ti přeji pevné zdraví a radost z další práce a jejích výsledků. Vím, že mluvím za tisíce, ne-li miliony dalších, kteří Tě znají a přejí si, aby se Ti dílo i nadále dařilo.

Josef Michl

Laudatio u příležitosti sedmdesátých narozenin Rudolfa Zahradníka

Psát článek na počest Rudolfa Zahradníka a neporušit přitom požadavek disciplinované stručnosti zdá se být zvláště subtilní variantou inferna, desátým kruhem pekla, který by se připojil kdevíti kruhům Dante Alighieriho.
Platí to tím spíše, že jde o období 35 let - vlastně tedy o jeden lidský život - v nichž se naše cesty stále znovu křížily nebo byly určovány tajuplnými vzájemnými korelacemi. Proto se rychle vracíme k vlastnímu úkolu tohoto článku a pokračujeme vtradici, jež byla charakteristická po všechny tyto roky pro obraz drážďanské kvantové chemie. Prohlašujeme společně a vděčně ke chvále Rudolfa Zahradníka, že je původcem i příčinou celoživotního přátelství v povolání i v životě.
Oběma pisatelům je jasno toto: Nerozlučná, poctivá a kolegiální spolupráce a naše přátelství s Rudolfem Zahradníkem nám umožnily přežít čtvrtstoletí velice omezených kontaktů se světovou vědeckou obcí.
V následujících řádcích se chceme pokusit vyzkoumat "fenomen" Rudolf Zahradník a najít důvody, proč - kolem celé zeměkoule a ať se zeptáme kohokoliv - je s ním tolik lidí tak svázáno a proč jsou jím ovlivněni. Jak se může zdařit jednomu člověku v různých zemích, v rozdílných kulturách a rozličných dobách vzbudit současně hlubokou úctu a vědecké uznání, ale též sympatii a přátelství.
Řešení tohoto jevu spočívá zřejmě v tom, že Rudolf Zahradník má celou řadu vlastností, jež najdeme jednotlivě u mnoha lidí, které jsou však vzácné ve spojení vjediném člověku. Abychom zachovali stručnost, pokusíme se tyto vlastnosti i když neúplně vyjmenovat. Kreativita a schopnost převést ideu na řešitelný projekt a nesnáze a nedokonalosti, které by mohl mít v možném provedení, odsunout stranou a nadchnout se možnostmi a šancemi, jež v sobě skrývá.
Píle, s níž se ideje a projekty co nejúplněji realizují. Vždy, když jsme přijeli do Prahy, byli jsme fascinováni množstvím paralelně zpracovávaných projektů a chystaných rukopisů, které velmi intenzivně vznikaly. Schopnost nadchnout se. V Rudolfovi Zahradníkovi žije nadšení pro vědecké projekty a on sám dovede přenášet nadšení na druhé.
Má schopnost člověka, který se narodil k tomu, aby vedl ostatní, člověka, který je schopen získat od svých spolupracovníků vždy více, než tito lidé za normálních okolností mohou a nebo chtějí dát. Jeho nadšení i nasazení jsou nakažlivé, mají integrující vliv, uvolňují tvůrčí schopnosti a iniciativu. Nikdy jsme se dosud nesetkali s tak zdravou směsí bezprostřední posedlosti prací a sebekritické zdrženlivosti.
Schopnost strhnout ostatní. Tuto vlastnost považujeme za jeho největší kouzlo. Je schopen - i v cizích jazycích - tajuplným způsobem dodat odvahu chválou, jejíž občasná velká intenzita se zdá být kalkulovaná. Na druhé straně neznáme nikoho, kdo dovede kritiku a výtky formulovat jemněji, úsporněji a tím účinněji. Může každého posílit, pohnout ho, aby ze sebe vydal to nejlepší, co v něm je. Je zdrojem silového pole, jemuž nemůže nikdo uniknout.
Nezlomná cílevědomost. Příkladem bylo pro nás vždy, že téměř vše, co bylo u něho zahájeno, bylo dokončeno. Každý z nás ví, jak veliké je často pokušení přistoupit k novým problémům a ztratit zájem na nedokončených úkolech. Rudolf Zahradník sledoval po léta různé problematiky, vypracovával je na úrovni příslušné doby a publikoval o nich.
Od Hückelových indexů karcinogenních zón v alternujících uhlovodících přes pokusy o výpočet rozdělovacích rovnováh až k výzkumu malých, vysoce reaktivních systémů a slabých mezimolekulových interakcí se táhne jedna z mnoha červených nití.
Tato nezlomnost pokračovala i v osobním životě. Úcta a sympatie, které si získal v cizině, byly v podivném nesouhlasu s jeho postavením vtehdejší Československé Akademii věd za komunistické éry. Řetězy ukované na základě ideologie nepřátelské vědě, ale posílené ještě osobní nepřízní, ho držely v poutech po dobu déle než 30 let jeho vědeckého života. Posiloval ho jen malý okruh přátel. Často mohl návštěvník pocítit, jak byla situace až strašidelná, a každý z nás se musí zeptat sám sebe, zda by měl stejnou odolnost, aby nerezignoval. Tento postoj nás zvláště posiloval v čase totalitního režimu. Ujišťoval nás, že existují základy humanistického evropského demokratického smýšlení, které jsou nedotknutelné a nepřemožitelné. V nejtemnějších dnech diktatury, v nichž se zdálo, že vše vede k jejímu konečnému triumfu, byla jeho víra pro nás světlem, které skýtalo jistotu a důvěru.
O to větší bylo osvobození po "sametové revoluci" vroce 1989. Jeho volba nejprve nejprve za ředitel Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského a brzy na to cesta k titánskému úkolu předsedy Akademie věd, jež vyžadovala nutně reformy, byla nejen úpravou skutečných proporcí. Byl to současně triumf i milost.
K sugestivní síle jež vyzařuje zRudolfa Zahradníka přispívá ještě něco, co zřejmě všichni známe a oceňujeme: jeho ohromující pohostinnost. Hodiny v Heřmanově ulici, nebo v Županovicích, do nich s velkou sympatii a srdečnými vztahy zahrnujeme i jeho paní Milenu, byly více než vrcholné lukulské zážitky, i když i o nich je nutno se zmínit. Byla to dokonalá směs evropské kultury, důstojnosti plné respektu a bezmezné srdečnosti. Tyto hodiny znamenaly současně duševní povzbuzení i dobrodiní. Spojovala se tu odborná diskuse s velice osobní výměnou myšlenek. Pohostinnost jeho domu je - zvláště vzhledem k počtu pozvání a dlouhé řadě hostů - skutečný životní styl, který zasluhuje nejvyšší obdiv, nikoliv příležitostná a nápadná akce pro privilegované. Nikdo, kdo zažil jeho pohostinnost, ji nezapomene.
Zmíněné vlastnosti možná tvoří minimální základní soubor, který tvoří ve vhodné lineární kombinaci ono kouzlo, onen "fenomen RZ", jejž je nutno v ten sváteční den pozorovat s obdivem, úctou a s hlubokou vděčností.
Kdybychom měli vyjmenovat všechny pocty, jež mu byly uděleny, bylo by to mimo rámec tohoto článku. Zmiňujeme tu pouze hodnost doktora honoris causa, kterou mu udělila Technická universita Drážďany v roce 1993, která měla ocenit nejen jeho enormní vědeckou činnost, nýbrž měla ideálně odměnit všechnu pomoc, rady a praktickou podporu, kterou Technické universitě Drážďany a nám osobně poskytl za celá ta léta. Jeho podpora formovala náš život a nebude nikdy zapomenuta.
Antické pověsti znají obra Antea, který získal jako syn Poseidonův a Gaii nové síly, kdykoliv se dotkl země, své matky. Tak se dělo i nám, když jsme se vracívali z Prahy od Rudolfa Zahradníka. Můžeme ovšem podobně jako Heinrich Heine říci:
"Seit ich bei Rudolf Zahradnik war,
durchströmen mich Zaubersäfte.
Der Reise hat wieder die Mutter berührt,
und es wunschen ihm neu die Kräfte."
Proto je nám povinností vroucně poděkovat. Naše přání zdraví, tvůrčí síly a nadějné budoucnosti jdou z hlouby srdce a jsou upřímná i četná.

Achim Mehlhorn, Jürgen Fabian

Zdravica Rudolfovi od kamarátov z Bratislavy

Je nám, kolegom z katedry fyzikálnej chémie veľkou cťou a mne osobne i veľkou radosťou, že možeme nášmu slavnému rodákovi z Bratislavy, predsedovi Akadémie vied ČR Prof. Rudolfovi Zahradníkovi zaželať všetko najlepšie k příležitosti krásného jubilea jeho 70.narodenín.
Vyše štvrť storočia už trvá naše priateľstvo, neprerušené rozdelením nášho spoločného štátu, ktorého začiatky sú predurčené už v prvých povojnových rokoch 1947/49 vďaka jednému originálnému polarografu z prvej série s lesklým štítkom s menom Prof. J. Heyrovského. Bol to jeden z mála prístrojov, ktoré v tom čase naša katedra vlastnila a jeho aplikáciou postupne začala budovať svoj vedecký program. S historiou tohoto přístroja boli spojené dve slávné mená. Už spomenutého pána Prof. Heyrovského, neskór nositeľa Nobelovy ceny, a jeho blízkeho spolupracovníka, skvelého fyzika Dioníza Ilkoviča, ktorý prvýkrát exaktne formuloval teoretické principy difúzného prúdu vo vzťahu k polvlnovým potenciálom - prvým vedúcim našej Katedry už jako profesor. Postupne so zavedním infračervenej spektroskopie a jej aplikácií v kombinacii s polarografiou prohlubujú sa kontakty s vedeckými pracovníkmi Polarografického ústavu v Prahe a s kolegami z fyzikálnej chémie pražských vysokých škól a z Akademie vied, pričom se stále častejšíe stretávame s mladším ambicióznym teoretikom, orientovaným na chemickú fyziku kvantové chémie teórie MO s Ing. Rudolfom Zahradníkom. A tak i naše štúdiá v oblasti vodíkových mostíkov, reakčnej kinetiky procese homogénnej katalýzy, neskór radikálových reakcií v ligandovom poli prechodných kovov získávajú svoje teoretické zázemie vďaka stále častějšej vedeckej komunikácii s Rudolfom Zahradníkom. V rokoch 1967-1970 menovaný je při zrode špecializácie Chemickej fyziky na Chemickotechnologickej fakulte SVŠT v Bratislave, kde s spolu s Prof. Kouteckým, Dr. Plívom, Dr. Zumanom prednášajú cez 3 semestre základy teoretickej, kvantovej chémie. Vďaka tejto skutočnosti vyrastá i prvá generácia kvantových chemikov na Slovensku.
V roce 1971 stáva sa koordinátorom štátnej výskumnej úlohy IV-1-1: "Výskum fyzikálnych zákonitosti a metód" a od roka 1980 projektu "Vzahy medzi štrukturou a vlastnosťami látok". V rámci tohoto programu sa formuje i náš další vedecký profil štúdia reaktivity voľných radikálov s postupnou orientáciou na koordinované radikály na metalenzýmoch a študia cielených a náhodných radikálových reakcií v biológii. Naše vedecké kontakty sa stále viacej prehlubujú, vyrastá i u nás mladá generácia teoretikov inšpirovaná publikačnou činnosťou Prof. Zahradníka a najmá jeho skvelou teoretickou učebnicou orientovanou aj na významnú oblasť v biológii a genetike akou je kvantifikácia "slabých interakcií". Jeho škóla sa vyznačuje exaktnosťou, vedeckou hľbkou, nekompromisným hladaním prírodovedeckej pravdy i krásy ale stále spojené s vecnou kritičnosou.
Takovýto prístup bol pre Prof. Zahradníka charakteristický i k udalostiam, ktoré v roce 1968 tak tvrdo zasiahli do nášho kultúrného života i vedeckých ambicií. Aj v najažších rokoch "normalisacie" po vpáde armád z východu, vystavení protidemokratickému tlaku, sa naše ústavy eště viac k sebe priblížili. Rodilo sa úprimné, hlboké priateľstvo a represie na obidvoch stranách rieky Moravy naše osobné a vedecké kontakty len posílili. Vrelá vďaka, Rudolf!
Rudolfova dynamika, exaktnosť analýz, zodpovednosť vyplývajúca z poznania, ho predurčili na čelo Akadémie vied ČR. Prajeme celej Českej vedeckej obci, aby mala úžitok z jeho práce, a jemu spolu s milou pani manželkou Milenou, aby zožal radosť a uznanie za svoju verejnoprospešnou prácu - čo tak často v historii nebývá. Teda želáme Prof. Zahradníkovi dobré zdravie, pohodu na tele i na duši, veľa síl do dalšej práce, ktorá sa nezaobíde bez sympátie "Prvého slova" na tejto ceste.

Alexander Tkáč

Pozdrav Rudolfu Zahradníkovi

Rád bych poblahopřál Prof. Ing. Rudolfu Zahradníkovi, DrSc. k jeho sedmdesátinám. Byl jsem požádán, abych napsal delší článek, ve kterém bych zhodnotil Rudolfovu vědeckou a učitelskou činnost. Bohužel takový článek napsat neumím. I ve své vlastní práci se omezuji na krátká sdělení než na delší články.
A konec konců Rudolfovy zásluhy jak ve vědecké práci, tak v učitelské práci jsou tak veliké a všeobecně známé, že nepotřebují všeobecných komentářů.
Myslím však, že mohu napsat článek velmi osobní. Velice mne mrzí, že po dobu více než dvaceti let jsem nemohl žít a pracovat v Praze, v bezprostřední Rudolfově blízkosti. Ale i tak se spolu známe více než čtyřicet let a i v těch nejhorších dobách jsme zůstali v blízkém osobním kontaktu.
Rád bych Rudolfovi zejména poděkoval, že mne naučil jak fyzikální chemii, tak chemii ve všeobecném smyslu. Jsem svými studiemi teoretický fyzik a toto poučení jsem ve své práci nesmírně potřeboval.
Rudolf je učenec s encyklopedickou znalostí nejen teoretické chemie, ale všech oborů chemie. Přitom jeho znalosti teoretické fyziky jsou velice hluboké. Samozřejmě nechci předstírat, že jsem se z chemie vše naučil, ale naučil jsem se od Rudolfa mnohem více, než bych se mohl naučit od jakéhokoliv jiného chemika. To je také proto, že Rudolf měl pochopení pro to, že do chemie přicházím z teoretické fyziky. Bylo to věru šťastné spojení všech relevantních oborů chemie a fyziky, které umožnilo Rudolfovi jeho velký příspěvek k teoretické chemii.
Přeji Rudolfovi mnoho dalších úspěchů v budoucí vědecké, učitelské a vědecko-organisační práci. Pevně věřím, že Rudolf má svá nejlepší léta ještě před sebou.

Jiří Čížek

Mladý šedesátník - Ing. Karel Sporka, CSc.

"Hora ruit, tempora mutantur" říkávali staří vzdělanci. Člověku se ani nechce věřit tomu, že dne 19. srpna tohoto roku uplynulo krásných 60 let od narození našeho milého kolegy, spolupracovníka, milovníka hor a hlavně kamaráda Ing. Karla Sporky, CSc. Rodák z Vídně, absolvent gymnázia v Liberci studoval Fakultu organické technologie VŠCHT v Praze, kterou ukončil v roce 1961. Svoji úspěšnou pedagogickou, vědeckou a výzkumnou životní dráhu spojil s Katedrou organické technologie VŠCHT, kde také v roce 1966 obhájil svoji disertační práci o katalytické hydrogenaci alifatických aldehydů. Heterogenní, ale i homogenní katalýza jej pak provázela i v dalších životních etapách, kdy intenzivně a s nevšedním elánem spolupracoval s mnoha chemickými podniky u nás.
Připijme tedy Karlu Sporkovi na dobré zdraví jeho oblíbeným vínem Müller Thurgau a do dalších let mu popřejme mnoho zdaru nejen v chemii, ale i v jeho osobním životě.

Jiří Hanika

K šedesátinám doc. Ing. B. Dvořáka, CSc.

Před 40 lety se u mne přihlásil student 2. ročníku se zájmem o práci v laboratoři ve svém volném čase. Od té doby jsem s nynějším doc. B. Dvořákem ve velmi úzkém, prakticky každodenním kontaktu.
V letech 1958 až 1960 jsem se zabýval hydrogenací anilinu na cyklohexylamin, zejména přípravou selektivního katalyzátoru. Student Dvořák byl na tomto úkolu hlavním spolupracovníkem. Spolu jsme tenkrát provedli desítky celotýdenních testů a spolu jsme též zaváděli výrobu cyklohexylaminu v MCHZ Ostrava. Některými podivuhodnými vlastnostmi empiricky vyvinutého kobaltového katalyzátoru se kolega Dvořák zabýval ve své kandidátské disertaci v letech 1962 až 1965. Na většině katalyzátorů se anilin hydrogenuje na rovnovážnou směs obsahující 70% sekundárního a pouze 30% primárního aminu, náš katalyzátor poskytuje pouze asi 1% sekundárního aminu. Katalyzátor má i mimořádnou životnost, poslední náplň provozního reaktoru pracuje již 7 let. Katalyzátor má velmi malý měrný povrch kovu a nízkou aktivitu při různých hydrogenacích, avšak při hydrogenaci anilinu je vysoce aktivní. Tuto zajímavou anomálii jsme dodnes neobjasnili, třeba se o to doc. Dvořák ještě někdy pokusí.
Hlavní část své tvůrčí aktivity zaměřil kolega Dvořák na měděné katalyzátory, především na katalyzátor pro hydrogenaci nitrobenzenu na anilin. Zde již pracoval zcela samostatně a soubor prací o měděných katalyzátorech se stal jeho habilitací. Na základě jeho vývojových prací byla v Chemopetrolu Litvínov kolem roku 1990 vybudována nová výrobna měděných katalyzátorů. Doc. Dvořák aplikoval upravený anilinový katalyzátor i na výrobu Dusantoxu v DUSLO Šala a díky dvěma odběratelům je výrobna plně vytížena. V poslední době zde doc. Dvořák připravil katalyzátor pro tzv. nízkoteplotní konverzi syntézního plynu pro první provozní test. Domnívám se, že pracovníci Chemopetrolu nebudou protestovat, když označím doc. Dvořáka za technologa zmíněné výrobny. Tráví v Litvínově mnoho času a pracovníci provozu ho respektují.
Doc. Dvořák vypracoval metodiku měření měrného povrchu mědi v nosičových katalyzátorech na bázi rozkladné sorpce oxidu dusného.
Hlavním mimoškolním působištěm doc. Dvořáka však stále zůstávají MCHZ Ostrava a zdejší jednotka anilinu, která patří k největším v Evropě. Ostravu má kolega Dvořák jistě rád i proto, že se zde narodil a prožil mládí.
Na VŠCHT doc. Dvořák přednáší předmět Uhlíkaté suroviny, v minulosti se podílel též na výuce Katalýzy. Vychoval mnoho diplomantů, kteří se k němu rádi vracejí.
Dopustil bych se opomenutí, kdybych se nezmínil o zásluhách kolegy Dvořáka o český a moravský folklór. Dlouhá léta byl vedoucím souboru lidových tanců a bez jeho harmoniky a nespočetných písní si nedovedeme představit naše katedrové sedánky. Někteří z čtenářů potkávají kolegu Dvořáka spíše ve startovním poli Běchovic, Kunratic, Prčic aj. I ve svých 60 letech se doc. Dvořák nedobelhává do cíle, jak by někdo očekával, umisťuje se vždy na předních místech.
Za všechny přátele z ústavu i z průmyslu přeji doc. Dvořákovi ještě hodně nových katalyzátorů, písniček i mnoho ročníků Běchovic.

Josef Pašek

Vzpomínky na denní cyklus Dr. Františka Petrů

Po roce 1946 jsme doc. Wichterle, Dr. Petrů a já (M. H.) sdíleli kancelář na Lukešově ústavu organické chemie na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství (VŠCHT) v Dejvicích. Není divu, že nám utkvěly v paměti některé příhody, vážící se k osobě Dr. Petrů. Odedávna byly obtloustlé osoby více oblíbeny než kostnatí hubeňouři (W.Shakespeare: Julius Caesar v Saudkově překladu: mám kolem sebe tlusté lidi rád. Hlaďoučké, tučné, s požehnaným spaním.) a také bývaly častěji terčem vtipů.
Denní cyklus začínal Dr. Petrů časně ráno, kdy kolem deváté řekl manželce, že jede "na ústav", (rozumí se Ústav organické chemie Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství v Dejvicích).
U národního divadla vystoupil, přešel do kavárny Slavie, objednal si černou kávu, zavolal na ústav, že jde na ministerstvo školství a "díval se na lidi, jak chodí do práce". Občas tam sám pracoval. Sestřihoval a lepil dohromady staré korektury a tak připravoval nové vydání učebnice organické chemie pro střední školy.
Kolem poledne se zvedl, nastoupil do tramvaje a kolem jedné přišel na ústav. Tam už na něho čekal oběd, který mu podle přísných pravidel nosila paní Lenzová z Masarykovy koleje: litrovou kádinku s polévkou a hlavní jídlo v oprýskaném kastrůlku. Když se jednou náhodný návštěvník ptal na nehomogenní kapalinu v litrové kádince se ztuhlou vrstvou tuku, odpověděl mu Ivan Ernest: To vy nevíte? To jsou přece pomeje k obědu doktora Petrů. Obsah kastrůlku bylo někdy nutno modifikovat. Dr. Petrů neměl rád knedlíky polité švestkovou omáčkou. Eluoval tedy obsah kastrůlku teplou vodou a ke knedlíkům přidal cibulku, kterou si osmažil v kastrůlku. Pak nastal obřad s čajem. Do jiného kastrůlku s tlustou vrstvou vyvařeného čaje přidal Dr. Petrů lžičku nového čaje a vodu a nechal přejít var. Čaj přelil do čtvrtlitrové kádinky, vytáhl po slepu dvě nebo tři cukrové kostky, přidal je do kádinky a míchal čaj, až se kostky rozpustily. Jednou se mu jedna kostka nechtěla rozpustit.
Zjistili jsme, že cukrové kostky mají tvar i velikost mramorových hranolků, kterých používala Eva Knižáková v analytické laboratoři pro přípravu kysličníku uhličitého v Kippově přístroji. Promíchali jsme několik takových hranolků do papírového pytlíku a čekali, až jich použije Dr. Petrů k oslazení čaje.
Oběd byl uzavřen zakouřením ze staré dýmky. Také tento obřad byl předmětem žertíku. Když se dr. Petrů vzdálil z kanceláře, rozšroubovali jsme dýmku a ucpali vzduchotěsně troubel, takže dýmka "netáhla". Jindy jsme odstranili vrstvu tabáku, na dno baňky jsme přidali uschlý lišejník, s nimiž Dr. Petrů experimentoval, a zakryli jsme lišejník tabákem. Dlouho trvalo, než Dr. Petrů zjistil, že je celá místnost plná něčím jiným než dýmem z tabáku.
Když však šlo o pořádný kus odborné práce, tu byl Dr. Petrů "na koni". Když jsme dostali novou knihu k recenzi, já jsem nebyl ještě na konci předmluvy, zatímco Dr. Petrů prolistoval knihu v tramvaji na cestě domů a druhý den na cestě na ústav, upozornil na chyby v referencích, objevil několik nedostatků a napsal vynikající kritickou recenzi.

Miloš Hudlický