Otto WICHTERLE - chemik
Snad by bylo spravedlivější mluvit o přírodovědci s ohledem na jeho znalosti rozsáhlých partií fyziky, s ohledem na představy o biofyzice a znalosti části medicíny. A ovšem, byl též zdatný matematik. Ale přece chemik byl tak oslnivý a tak výjimečný, až jsem míval pocit, že je stvořen z jiné substance než my ostatní.
Jako chemik měl tři či spíše čtyři tváře. Ta první mi byla nejdražší, protože byla blízká mým zájmům. Byla to tvář obecného chemika s dokonale zažitými zobecňujícími pravidly (které předchůdci vytvořili induktivní cestou), s nimiž spontánně pracoval jako s axiomy. Málo rozlišoval mezi anorganickou a organickou chemií; nedělal hranice mezi světy molekul a makromolekul. Ale srdcem, srdcem byl ovšem organik. Organik velký - pokud jde o cit pro přeměny organických molekul - velký, věřte mi nejen před lidmi, ale i před Bohem chemiků, je-li nějaký. Nesčetněkrát jsem po těch 602 měsíců, co jsem Mistra znal, slyšel jeho vyjádření k průběhu velice rozmanitých reakcí. Nevzpomínám si, že by se za ta léta ve svých, někdy věru smělých odhadech mýlil.
Otto Wichterle byl zručný, originální a produktivní experimentátor. Byl znám jako autor velice duchaplných aparatur a účinných, levných improvizací. Tvrdí se, že mytí chemického nádobí mu k srdci nepřirostlo a spíše než mytí dával přednost odstrčení použité aparatury do zadní řady na širokém pracovním stole.
Na konci r. 1949 se splnilo moje přání - pracovat v laboratoři Otty Wichterleho. Pak po několika přátelských avšak přísných rozhovorech s pány Kolínským a Švastalem, asistenty Mistra, mohlo dojít k poslednímu stupni přijímání: pan profesor Wichterle mi stál za zády a já před jeho zraky foukal T-kus. Jeho mistrovství v práci se sklem jsem nikdy nedosáhl, nicméně můj T-kus byl shledán přijatelným. A hned poté jsem ve vedlejší místnosti na sebe navlékl pracovní plášť a začal syntézu halogenovaných butadienů. Od této doby jsem chodíval domů načichlý, ale téměř vždy v dobré náladě zpráce a klimatu, které vládlo v laboratoři.
Druhá část snu se mi nikdy nevyplnila. Šlo o touhu uveřejnit s Mistrem alespoň krátkou zprávu o podařené práci.
Druhá tvář Otty Wichterleho byla neméně oslnivá, byla to tvář učitele. Učitel Wichterle byl stejně originální jako Wichterle organický či makromolekulový chemik. Dikcí, slovníkem, mimikou a intenzitou projevů se lišil od všech ostatních řečníků a přednášejících, které jsme znali. V podzimním semestru tragického roku 1948 jsme po prvních deseti minutách prvé přednášky o anorganické chemii věděli, že před námi stojí nevšední osobnost. K anorganice tehdejší organik Wichterle přišel tak, že VŠChT musela rychle sehnat náhradu za anorganika prof. Malachtu, který po únoru 1948 emigroval. Volba Otty Wichterleho jako kandidáta pro tuto přednášku byla velkým činem; v té době byla VŠChT škola pozoruhodné intelektuální úrovně, v nejednom směru věru dobrý partner curyšské ETH. Všichni jsme byli strženi: původně dobří se stali horlivými studenty, původně průměrní se stali dobrými. Největší resonanci našel Otto Wichterle u těch, kteří měli vrozenou náklonnost k sevřenému vyjádření, u těch, kteří rychle pochopili, že Mistr nectí starý systém sloučenin, ale že je nadšeným vyznavačem idejí zobecnění. Myslím, že většina mých spolužáků (začínalo nás v roce 1948 hodně přes 300) nikdy v pozdějších letech nebyla svědkem myšlenkového dobrodružství, které by překonalo ono, jež nám dopřál Otto Wichterle.
Tleskali jsme mu na začátku i na konci přednášek, čekali jsme nedočkavě na dalších 12 či 15 cyklostylovaných stránek skript, které nám při každé přednášce rozdával, s napětím jsme očekávali další experiment a přáli jsme si, aby byl stejně bravurní jako ten minulý. Vyhnal z nás touhu studovat konsekutivně, tvrdě vymáhal průběžné studium, o jehož kvalitě se spolu se svými asistenty Dr. Francem, Dr. Šnoblem a Dr. Vepřkem-Šiškou přesvědčoval originálními písemkami, jejichž úroveň se hodnotila tenkrát způsobem vskutku revolučním, pomocí t-testu. To umožnilo vytvořit z velikého souboru studentů peloton podle kvality. Ale běda: v době, jak se říkalo zostřujícího se třídního boje, se nevhodně ukázalo, že jeho čelo tvoří notoričtí nestraníci a jeho konec notoričtí straníci. To byl jeden z mnoha "politických" hříchů, které byly o deset let později Mistrovi sečteny. V době vrcholícího temna proběhly vroce 1958 na VŠChT prověrky zvláště kruté - většina elity v čele s Otto Wichterlem byla vyhnána ze školy.
Ještě k učitelování: všechna skripta a všechny knihy, jež Otto Wichterle sám či se spolupracovníky vydal, jsou poznamenány jeho touhou po zobecněních. Přitom, šlo-li např. o organickou chemii, byl si O. Wichterle dobře vědom složitosti a náročnosti úkolu. Pěkně o tom svědčí prvá věta z úvodu prvého svazku jeho organické chemie z března 1946, kde se praví: "Projde-li někdo džunglí jednou, poznal jen jednu její cestu, nikoliv celou džungli. Teprve tehdy může říci, že se v ní vyzná, když svůj výzkum opakoval mnohokrát a po mnoha různých cestách. Také organická chemie je džunglí, kterou vedou sice výtečné, dobře schůdné a poučné cesty, ale žádná z nich není taková, aby sama o sobě stačila. Kdo chce být v organické chemii doma, musí jí proniknout křížem krážem a nesmí se zaleknout ani cest, které nejsou ještě dobře prošlapány".
Prvý svazek má dva díly, jež se týkají názvosloví a souvislostí mezi strukturou organických sloučenin s fyzikálními charakteristikami.
Základní hodnota jeho monografií zůstává nezměněna, a tak se mi zdá vhodné citovat také pár řádek z předmluvy ke 2. svazku jeho "Organické chemie": "Tento svazek je pokusem o třídění reakcí organické chemie a o jejich výklad. Zatím co jsme se v prvém svazku zabývali strukturou organických molekul a jejich vzájemnými fysikálními vztahy, bude tento svazek věnován jejich chemickým přeměnám. Kniha má sloužit čtenáři, který se již seznámil s organickou chemií podle soustavy sloučenin, t.j. podle učebnic nebo učebních kursů kteréhokoliv stupně našich škol. Dosavadní česká chemická literatura nepodává organickou chemii jinak než podle systematiky sloučenin".
A dále: "Nechtěl jsem napsat novou příručku chemie, nýbrž jsem se snažil, abych ukázal v co možná celém rozsahu organické chemie, jak asi je nutno postupovat, chceme-li organickou chemii nejen umět, nýbrž jí také rozumět".
A konečně: "Předstih teorie před experimentálním důkazem je osvědčenou pracovní methodou chemie." Jak skvělé předznamenání epochy molekulové kvantové mechaniky!
Závěrem této části: ke svému učiteli jsem se vracel celý život. Byl-li jsem čas od času v rozpacích v souvislosti s chemií, začal jsem vždy prohlížením knížek doma, pak v řádné knihovně a pak jsem se obracel na dva či tři znalce chemie doma či ve světě. Kdykoli nic z toho nevyšlo, obrátil jsem se na Mistra; nikdy neselhal a poslední bystrou radu mi dal, když mu bylo 84 let.
Otto Wichterle měl vždy spontánní a nepotlačitelnou touhu své poznatky ze "základního badatelství" využít pro něco užitečného, praktického. A právě tím se proslavil nejen v odborné komunitě, ale i v široké veřejnosti. Silon a hydrofilní gely představovaly vrcholy jeho praktických aktivit. Vždy jsem oceňoval jeho taktní snahu přimět i ostatní ke snaze o exploataci jejich laboratorních poznatků. V experimentu i teorii. A tak na nás ve druhé polovině padesátých let jemně naléhal, na J. Kouteckého a na mne, abychom ukázali, že kvantově chemické výpočty mohou vést k praktickému poučení. Jeho zásluhou bylo, že v Praze vznikla první teoretická studie o molekulových "drátech", vodivých i polovodivých.
Obdivoval jsem, s jakou bravurou O. Wichterle patentoval (přičemž o tom vždy mluvil poněkud pejorativně) a s jakou lehkostí a jak úspěšně táhl své ideje až do vskutku průmyslových dimenzí. O tom však mohou jiní vyprávět lépe.
Cítím však povinnost dát k dobrému historku, jež má trošku metafyzický rozměr. V roce 1969 jsem po příletu do Amsterodamu pokračoval vlakem do Groningen, kde mě čekaly dvě přednášky. Na nádraží byla výjimečně trochu nepřehledná situace, a tak jsem se nedivil, že se mě mladší muž ptal, zda vlak opravdu jede do Groningen. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že jde o holandského chemika, který už léta pracuje v Bazileji ve farmaceutickém průmyslu. A pak se zeptal: "Jako chemik byste mohl znát profesora Wichterleho". Ujistil jsem ho, že ho znám dočista dobře. Spolucestující se opravdu rozzářil a pravil: Nevěřil byste, jaké úsilí u naší firmy musí mnoho lidí věnovat obcházení Wichterlových patentů! Víte, dodal, musí to být geniální člověk. V jeho názoru jsem ho utvrdil.
Bůh ví, že bych bez nahlédnutí do literatury mohl popsat ještě dalších 10 či 20 stran. Přeji si však, aby slovo měli také ostatní. Navíc třeba lepší znalci a svědci.
Ač stár, cítím se osiřele. Rmoutí mě, opravdu rmoutí, že Mistra už neuvidím a neuslyším. Už se s ním neporadím. Alespoň na tomto světě ne.
Rudolf Zahradník