Osobní zprávy

Mladí sedmdesátníci

Koncem minulého roku se dožili sedmdesáti let prof. RNDr. Miroslav Ebert, DrSc. a prof. RNDr. Milan Drátovský, DrSc. Nemá smysl opakovat při této příležitosti jejich životopisná a profesionální data. Ta jsou vyčerpávajícím způsobem shrnuta v článcích, věnovaných před deseti lety v tomto časopise jejich šedesátinám. Dnes je spíše na místě připomenout si, jak následováníhodným způsobem se oba profesoři vyrovnali s příchodem důchodového věku.
Pro tuto zásadní životní změnu nalezl prof. Ebert záviděníhodné řešení: ignoruje ji. Denně ho lze potkat v pracovním plášti na katedře anorganické chemie, kde strávil přes čtyřicet let života a kterou téměř dvacet let vedl s pečlivostí a zodpovědností jeho povaze vlastní. Dodnes se podílí na přednášce Struktura a vlastnosti anorganických sloučenin, kterou před léty na katedře zavedl, a schůze katedry i každotýdenní semináře by bez jeho přítomnosti snad ani nemohly začít.
Zánik či personální obměny všech rad a komisí, v nichž prof. Ebert působil, mu samozřejmě uvolnily trochu času. Konečně se může pan profesor vrátit k oboru, který je pravou syntézou jeho fyzikálně-chemického - vlastně elektrochemického, vždyť byl žákem prof. Heyrovského - vzdělání a celoživotní práce v anorganické chemii, totiž chemii vodných roztoků elektrolytů. Málokdo dnes ví, že jeho habilitační práce obsahuje rozsáhlou pasáž s takovou tématikou a že měření koncentračních závislostí vlastností v systémech elektrolyt-voda se ještě na katedře anorganické chemie prof. Ebert intenzivně věnoval. Teď tedy přišel čas tato data (zejména experimentátorem obzvláště oblíbenou elektrickou vodivost s jejími anomáliemi blízko koncentrace nasycení) znovu vyndat na světlo denní. A teď přichází další současná aktivita oslavencova, která není u jeho vrstevníků zrovna nejobvyklejší: od samého počátku, co do práce "jeho" katedry začaly pronikat počítače, sledoval prof. Ebert rozvoj tohoto oboru s jasnozřivým zájmem a sympatiemi. A když konečně ubylo úředních povinností, nelitoval úsilí a naučil se tohoto moderního pomocníka vědecké práce sám v míře potřebné pro své dnešní aktivity používat. Přijďte někdy odpoledne na katedru anorganické chemie! S nejvyšší pravděpodobností tam prof. Eberta najdete, jak na obrazovce krouží mezi skanovacími programy, textovým a grafickým editorem a modernizuje přednášku, v úvodu již zmíněnou.
Činorodost a rozmanitost aktivit provází důchodový věk i druhého z jubilantů, prof. Drátovského. Každý týden jej lze vidět na semináři katedry anorganické chemie, jak se zájmem sleduje přednášky přizvaných odborníků o moderních trendech anorganické chemie nebo s jemu vlastním nadhledem a porozuměním naslouchá vystoupením nejmladší generace katedry, jejím diplomantům a doktorandům. Dlouholeté zkušenosti i znalosti prof. Drátovský dnes navíc zúročuje při recenzní činnosti, včetně účasti na jmenovacích řízeních profesorů, a to i v zahraničí.
Prof. Drátovský však projevuje celou řadu aktivit i v mimofakultní oblasti. Své dlouholeté organizační schopnosti mohl s úspěchem využít jako jednatel kulturně - společenské organizace se zahraniční účastí, své jazykové schopnosti pak mohl uplatnit jako učitel němčiny na vyšší odborné škole i jako tlumočník v jedné z největších firem se zahraniční účastí, a.s. Škoda Mladá Boleslav.
Jak toto povídání uzavřít? Určitě především poděkovat jubilantům za léta života na katedře anorganické chemie strávená, do dalších let pak popřát pevné zdraví, hodně úspěchů ve všech aktivitách, hodně radosti při sledování jejich dnes už dospělých dětí a vnoučat. Prof. Ebertovi pak hodně hezkých chvil v Újezdě ve společnosti jeho paní a jejího zvířectva (ať Vás, pane profesore, pejsek Béda vždycky vítá s tak bezbřehou radostí!), prof. Drátovskému mnoho příjemných okamžiků v kruhu jeho široké rodiny v Praze nebo na letním sídle v Louňovicích - a ať dál stárnou jen ti ostatní!

Jitka Eysseltová, Zdeněk Mička

K 70. narozeninám Doc. RNDr. Karla Macka, DrSc.

Chtěl bych hned v úvodu vyslovit jednu z nepopulárních myšlenek a životních zkušeností vyvěrající z pesimistické či smutné nálady, o níž se tak s oblibou u nás v poslední době mluví. "Nejhorší na tom našem životě je to, že i my, stále mladí, jsme najednou zestárli". Druhé optimističtější a radostnější sdělení říká: "Přestože již něco pamatujeme, jsme rádi, že jsme zdraví a že je nám dopřáno užívat radosti života i v tomto pokročilejším věku".
Když jeden z největších českých básníků Jaroslav Vrchlický slavil své padesátiny, byl osloven rčením "slovutný kmete". Tímto oslovením bych si dnes nemohl dovolit začít svoji oslavnou řeč na našeho jubilanta, kterým je jeden z otců československé chromatografické školy, náš dobrý přítel a kamarád, doc. RNDr. Karel Macek, DrSc., který svým zjevem a duševní svěžestí muže středních let nám dává zapomenout na strasti neodlučně doprovázející věk seniorů. Docent Macek je spoluautor vůbec první světově uznávané a dnes možno říci i pamětné a průkopnické monografie "Papírová chromatografie".
Doc. Karel Macek se narodil 31. října 1928 v Praze. Po absolvování Jiráskova klasického gymnázia studoval na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, obor biochemie, kde získal v roce 1951 titul doktora přírodních věd. V roce 1961 obhájil hodnost kandidáta chemických věd a v roce 1983 doktora chemických věd. V roce 1968 předložil habilitační práci o identifikaci a systematické analýze pomocí chromatografie a na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích byl jmenován docentem pro obor analytické chemie. V roce 1957 absolvoval postgraduální studium na univerzitě v Göttingen v ústavu prof. Brockmanna. V letech 1966-1967 byl hostujícím profesorem na Farmakognostickém ústavu univerzity v Mnichově, v roce 1968 na Chelsea College v Londýně a v letech 1968-1969 v Ústavu pro analytickou a anorganickou chemii univerzity v Římě.
Během vysokoškolského studia pracoval v letech 1948-1949 jako demonstrátor na I. Ústavu lékařské chemie UK v Praze a od roku 1950 v mykologické laboratoři Biochemického výzkumného ústavu Čs. chemických závodů v Praze. Od roku 1951 přešel do nově vzniklého Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii v Praze, kde pracoval jako vědecký pracovník v oddělení biochemie, potom v oddělení fyziologické chemie a nakonec jako vedoucí chromatografických laboratoří až do roku 1968. Po srpnových událostech odešel do Říma, kde získal stipendium od Consiglio Nazionale delle Ricerche; pracoval v ústavu profesora Lederera a zároveň připravoval mezinárodní symposium o planární chromatografii, které se uskutečnilo v roce 1969 ve Frascati u Říma. Od konce roku 1969 působil jako vedoucí biochemických laboratoří, nejprve na interním oddělení fakultní nemocnice na Strahově a od roku 1971 na III. interní klinice fakulty všeobecného lékařství UK v Praze. V roce 1977 přešel do Fyziologického ústavu ČSAV, kde pracoval do roku 1990. Potom se již věnoval výhradně editorské činnosti.
Jméno Doc. Macka bylo vždy spojováno s rozvojem chromatografických metod u nás. Počátek jeho zájmu o tyto metody spadá do pionýrských dob konce čtyřicátých let, kdy ještě nikdo neočekával, do jakých dimenzí se chromatografie rozroste a jak důležitou vědní disciplínou se stane. K zájmu o chromatografii jej přivedl v roce 1948 jeho učitel prof. Koštíř, u něhož začal pracovat na dizertační práci, při níž využíval kolonové chromatografie. V roce 1949 se setkal s Ivo Haisem, který se tehdy vrátil z delší stáže na University College v Londýně; v jeho sklepní laboratoři na Albertově se seznámil s papírovou chromatografií. Entuziasmus Dr. Haise pro tuto metodu byl tak nakažlivý, že se Dr. Macek začal této technice ihned věnovat, zejména, když se oba sešli o dva roky později na půdě VÚFB. Toto pracoviště se pak jejich zásluhou stalo v padesátých letech jedním z center chromatografie v celé střední Evropě.
Začátkem padesátých let se Hais a Macek věnovali přípravě monografie o papírové chromatografii; ta vyšla v roce 1954 a byla tehdy nejobsáhlejší monografií o této technice. Současně separátně publikovali v knižní formě bibliografii papírové a později i tenkovrstvé chromatografie, která vycházela vždy zhruba po 4 letech. Od roku 1961 se stal doc. Macek editorem bibliografické sekce tehdy začínajícího časopisu Journal of Chromatography; tato sekce později zahrnovala všechny typy chromatografie. Na jejím zpracování se podílelo asi 50 českých a slovenských pracovníků a do dnešního dne v ní bylo zachyceno na 300 000 chromatografických prací. Spolupráce s Journal of Chromatography zintenzívnila při pobytu doc. Macka u prof. Lederera v Římě a v roce 1968 byl jmenován zástupcem šéfredaktora tohoto časopisu, jímž byl dvacet let. V roce 1989 po odchodu prof. Lederera se stal doc. Macek jedním z editorů tohoto časopisu a v této funkci zůstal do roku 1994. Za jeho působení vzrostl rozsah časopisu ze dvou svazků v roce 1962 na 44 svazků v roce 1995! Vzhledem k rostoucímu počtu prací z oblasti biochemie a medicíny založil doc. Macek v roce 1977 samostatný časopis Journal of Chromatography, Biomedical Applications, jehož šéfredaktorem byl až do konce roku 1995.
Doc. Macek se ve své výzkumné činnosti zabýval všemi typy chromatografických metod. Od roku 1948 to byla klasická sloupcová chromatografie, od roku 1949 papírová chromatografie, od roku 1954 papírová elektroforéza, od roku 1963 tenkovrstvá chromatografie, od roku 1972 plynová chromatografie a od roku 1973 vysokoúčinná kapalinová chromatografie. V padesátých a šedesátých letech byl jeho hlavní zájem soustředěn na studium vztahů mezi strukturou látek a jejich chromatografickým chováním a možnosti jejich využití při identifikaci látek a jejich charakterizaci. Dalším předmětem jeho zájmu bylo vypracování postupů pro systematickou analýzu látek planární chromatografií. Spolu s dr. Večerkovou publikovali v roce 1956 systematický postup pro analýzu léčiv a tento postup pak rozšířili v roce 1965 na stanovení 161 toxikologicky významných léčiv. Doc. Macek vypracoval postupy pro analýzu prakticky celého spektra organických látek, zejména léčiv, alkaloidů a látek biochemicky významných. Doc. Macek publikoval 160 vědeckých prací a 29 knih, resp. kapitol ve světových monografiích. Největšího ohlasu získala v padesátých a šedesátých letech monografie Papírová chromatografie, kterou redigoval spolu s Ivo Haisem. Tato kniha vyšla ve třech vydáních a byla přeložena do pěti jazyků. Bohatá byla i jeho činnost přednášková v Evropě, USA a Japonsku. Pořádal řadu kurzů o planární chromatografii a na jeho pracovišti se školily desítky pracovníků v chromatografických technikách. V roce 1961 založil chromatografickou sekci Čs. společnosti chemické, jíž předsedal 30 let. První konferenci o chromatografii organizoval spolu s Ivo Haisem v roce 1954 a od roku 1961 do 1995 byl předsedou resp. spoluorganizátorem 19ti mezinárodních sympozií v českých zemích, v Itálii, NDR, SSSR, Maďarsku a Polsku. Z nich zasluhují zmínku populární Liblická sympozia o nejrůznějších aspektech planární chromatografie, Dunajská sympozia a sympozia věnovaná biomedicínským aplikacím chromatografie. Za jeho zásluhy o rozvoj chromatografie mu bylo uděleno několik medailí v ČSSR, USA, v bývalém SSSR, NDR, NSR a čestné členství Čs. společnosti chemické, Německé společnosti pro toxikologickou a forenzní chemii a Německé farmaceutické společnosti.
Chromatografická sekce ČSCH vznikla jeho zásluhou a přičiněním jako druhá na světě vůbec, čímž se hned od začátků rozvoje chromatografie muselo s Československem počítat jako s rovnocenným partnerem v této vědní disciplíně.
Význam jeho funkce editora v nejprestižnějším světovém časopise, vycházejícím v nakladatelství Elsevier v Amsterodamu, jakým je dodnes Journal of Chromatography, pro propagaci československé chromatografické školy není nutno vyzdvihovat, neboť sám se svými vlastními zkušenostmi jsem se mohl mnohokrát přesvědčit, že i takové velmoci, ve vědeckém slova smyslu, jakými jsou USA a Německo, se vyslovovaly vždy o naší chromatografické škole, mnohdy až k mému překvapení, nanejvýš uznale a s obdivem. A na tom všem měl rozhodující zásluhu i náš oslavenec.
Jelikož jsem se osobně zúčastnil řady již citovaných mezinárodních Liblických sympozií, spojených s kulturní vložkou, zejména hudební, a s neodmyslitelnou společenskou událostí, kterou vždy bývaly večery společně strávené při piknicích v přírodě, zpravidla spojené s pěveckými vložkami, se kterými jsme my, zástupci české a slovenské menšiny, slavili úspěchy. S písní "Co jste hasiči, co jste dělali..." jsme uspěli i v historicky nejznámějším a nejhezčím sympoziu, které se konalo ve Frascati u Říma, kde pod otáčejícím se rožněm velkého selete a sudy výborného italského vína nám ležel Řím u nohou. (Frascati s překrásným zámkem, v němž se sympozium konalo, leží na jednom z okolních kopců obklopujících Řím, v bezprostředním sousedství papežského sídla "Castel Gandolfo".) Podobných pocitů jsme zažili i na zámku Hluboká, kde byl přednáškový sál situován přímo v obrazárně. Za toto příjemné prostředí můžeme poděkovat především jeho ženě Olze, v té době pracovnici Národní galerie. Tento umělecký a společenský podtext bylo možno zaznamenat na všech akcích organizovaných našim oslavencem.
Snad bych se mohl zmínit i o jedné jeho zálibě, kterou mnoho jeho přátel a kolegů dodnes nezná. I já jsem se s ní seznámil teprve na jeho chalupě v Suchdole, kdy po vstupu do haly s centrálním krbem se z ničeho nic ozval nádherný tenor s doprovodem klavíru a přednesl přípitek z opery La Traviata. K našemu úžasu a překvapení to byl Karel! V mládí, jak mi sdělil, se rozhodoval, zda zpěv a studium na konzervatoři či přírodní vědy. Co však jeho rozhodnutí, zaměřené na přírodní vědy, ovlivnilo, neznám.
Milý Karle, příteli a kamaráde, dovol, abych Ti k Tvému významnému jubileu udělil další z mnoha titulů, který bude jistě odpovídat Tvému naturelu. Vím, že jsi téměř s veselou myslí a optimismem přežil dobu tvrdé normalizace v průběhu sedmdesátých let, která zasahovala i do Tvého soukromí. Uděluji Ti tedy titul, uvádějící se za jménem, který jsem i já obdržel na sklonku minulého roku jako reakci na "blbou náladu". Zkratka titulu zní: C S O (Celkem Spokojený Občan)!
Závěrem není možno zakončit jinak než popřát našemu oslavenci hodně zdraví do příštího tisíciletí, veselou mysl a s ní spojenou dobrou náladu, která mu byla vždy vlastní, hodně radosti z vnoučat, pohodu v rodinném životě a splnění všech jeho přání a tužeb, o kterých my, jeho přátelé, dosud nevíme.

Jaroslav Churáček

K pětasedmdesátinám Prof. Ing. Jiřího Mosteckého, DrSc.

V nedávných dnech oslavil své vzácné životní jubileum Prof. Ing. Jiří Mostecký, DrSc, emeritní profesor na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Narodil se 21. 5. 1923 v Počátkách. Studoval na reálném gymnáziu v Jindřichově Hradci a v Táboře, ve válečných letech 1942-1944 absolvoval abiturientský kurs potravinářské chemie na průmyslové škole v Praze. Ihned po skončení války se zapsal na tehdejší Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství v Praze, kterou ukončil v roce 1949. Potom dva roky pracoval jako výzkumný chemik v tehdejších Stalinových závodech v Záluží u Mostu (nyní Chemopetrol a.s Litvínov). V roce 1951 se stal jedním z prvních aspirantů na tehdejším Ústavu paliv, topení a vody (na současném Ústavu technologie ropy a petrochemie) Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Kandidátskou práci obhájil v roce 1954, po tři roky pracoval na zmíněném ústavu jako odborný asistent a od roku 1957 jako docent pro obor syntetických pohonných látek. V roce 1961 byl jmenován profesorem pro obor technologie paliv.
Mimořádně úspěšná životní a akademická dráha profesora Mosteckého byla založena na utváření jeho osobnosti především rodinným prostředím a vedle toho i tehdejším, velmi kvalitním středoškolským vzděláním, z něhož čerpal své hluboké znalosti od přírodovědných až po jazykové. Nabyté znalosti dokázal vždy racionálně spojovat s přirozenou schopností komunikovat se spolupracovníky, vytvářet pracovní týmy a řídit jejich činnost. Lze tak říci, že profesor Mostecký byl v době své aktivní činnosti typem manažera v dnešním nejlepším slova smyslu. Tyto vlastnosti osvědčil i ve funkci náměstka ministra chemického průmyslu, kterou zastával v letech 1964-1968, kdy se podílel na založení řady koncepcí a projektů rozvoje chemického průmyslu obecně a petrochemie zvláště, která se osvědčuje dodnes.
Rozhodující podíl celoživotní práce však profesor Mostecký spojil s činností a rozvojem Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Zastával zde řadu klíčových pedagogicko-organizačních funkcí od proděkana fakulty až po rektora, kterým byl v letech 1976-1988. Své působení a autoritu měl vždy podloženy vlastní vědeckou prací. Jako rektor školy moudře orientoval její činnost tak, aby byla do značné míry připravena podílet se vlastními prostředky na svém rozvoji i na udržování solidní úrovně přístrojového vybavení.
Obdivuhodný je široký záběr vědecké činnosti profesora Mosteckého, počínaje pracemi v čisté syntetické chemii, přes technologický výzkum v oblasti technologie zpracování ropy až po náročné mezioborové projekty v odvětvích zemědělství, metalurgie, ochraně prostředí apod. Typickým rysem jeho výzkumné činnosti byla snaha realizovat co největší podíl získaných výsledků v technické praxi. Je autorem více než 150 původních odborných prací a počet autorských osvědčení a udělených patentů přesahuje číslo 500. Rozhodující měrou se podílel na zavedení řady výrob u nás, část z nich byla formou licencí realizována v zahraničí. Jeho výzkumná činnost byla mnohokrát oceněna na školské, oborové a celostátní úrovni i v zahraničí.
Nelze opomenout ani pedagogickou činnost profesora Mosteckého. Během svého působení na VŠCHT přednášel řadu technologických předmětů, především aktuální předmět "Petrochemie", ke kterému napsal spolu se svými spolupracovníky moderní monografii, a další dva knižně vydané učební texty. Byl školitelem téměř dvaceti vědeckých aspirantů a vychoval sedm docentů. Studenti i mladí vědečtí pracovníci vyhledávali jeho přednášky i spolupráci s ním při řešení výzkumných úkolů. Oceňovali zejména jeho umění rozpoznat schopnosti mladých spolupracovníků, odvahu pověřovat je náročnými úkoly, nabídnout jim perspektivu a ochotu vždy poradit a pomoci při řešení jejich osobních, jak říkával, "člověčích" problémů. V tomto směru jsou zkušenosti profesora Mosteckého využívány dodnes.
Profesor Mostecký umí tvrdě pracovat, ale také intenzivně odpočívat. Jeho hluboké znalosti o přírodě a těsný vztah k ní se projevují v jeho úspěších rybářských i loveckých a v budování překrásné zahrady. Do dalších let mu proto přejeme v tomto směru mnoho nových, krásných zážitků, osobní pohodu a především zdraví.

Karel Pecka

Mostecký, jak ho znám

Jsem přesvědčen, že pro všechny absolventy VŠCHT z let kolem roku 1950 do současnosti je toto jméno nerozlučně spojeno se slavnou historii naší školy. S historií, kterou Jiří Mostecký podstatným a rozhodujícím způsobem v kladném slova smyslu ovlivnil. Naše první setkání ještě v době mých studií bylo, díky zvláštním okolnostem, setkání jako rovný s rovným, lépe řečeno jako utlačovaný s utlačovaným v době našeho vojenského soustředění u plamenometného praporu v Liberci v roce 1954. Byli jsme totiž ročníkem, ve kterém byla poprvé zavedena vojenská příprava jako součást výuky a současně s námi měli stejnou možnost "odkroutit" si tímto tehdy pro nás vítaným způsobem i asistenti a aspiranti pracující na škole. Mezi tuto partu patřil i Jiří Mostecký. Je pochopitelné, že my ještě jako studenti (studenti tehdejší potravinářské fakulty měli prodloužené studium na devět semestrů, ostatní studenti na škole končili ještě ve čtyřletém cyklu studia) jsme společné soustředění se svými asistenty uvítali jako vhodnou příležitost svého rovnocenného postavení, které jsme jasným způsobem projevovali. Dnes s odstupem času se mi to jeví jako ne příliš důstojné, avšak v té době jsme se tak chovali a četě aspirantů a asistentů jsme nic dobrého neudělali. Pamatuji si, že Mostecký (s ohledem na svoji vojenskou míru) uzavíral formaci čety asistentů a všichni víme, že v žádném případě nepatřil mezi ty, kteří i v tomto prostředí mysleli na generálské lampasy. Jirka byl ochoten vždy i s námi přece jenom o nějaký ten rok mladšími přistoupit a podpořit i nějakou tu lumpárnu. Vojna skončila a já po půl roce složil státní zkoušku a opustil svoji almu mater. Pak jsem tak trochu ztratil kontakt nejen se školou, ale i s jejími učiteli. Vím však, že v té době již slovo Mostecký bylo pojmem. Po šesti letech jsem se díky profesoru Janíčkovi na školu vrátil a pomalu se do chodu školy i aktivněji zapojoval. Mostecký jak se říkalo šel nahoru a já poznal, že Mostecký je skutečně dobrý "parťák" a že by stálo zato mít možnost s ním i blížeji spolupracovat. Taková příležitost se mi poté i naskytla, když jsem byl zvolen děkanem Fakulty potravinářské a biochemické technologie. V té době jsem měl trvalou a někdy až příliš častou možnost si s tehdy rektorem Mosteckým vyměňovat názory. Že bych v té době vždy chválil všechno, co podnikal a navrhoval, to se o mě v žádném případě nedá říci. Spíše bych mohl být přiřazen k těm, kteří dosti často stáli v opozici a vyměňovali si vzájemně názory, někdy až příliš hlasitým způsobem. Musím se přiznat i k tomu, že jsem čas od času chtěl "Mosťáka", jak jsme mu všichni říkali a stále říkáme, vytočit. A kdo Jirku zná, dá mi jistě za pravdu, že to nebylo zase tak velké umění. V duchu jsem si říkával, tak zkus to a popíchni "šéfa" a hned bude na kolegiu veselo, a taky bylo. Jednou po takové vzájemné "ostré" výměně názorů jsme pak spolu seděli u něho v kanceláři a on mi povídá: "Víš Jirko, ty nejsi blbý a já taky ne a to je pak těžké přesvědčování" . Stále to pokládám za největší ocenění, kterého se mi v životě dostalo. Jirkovi to rychle myslelo, uměl kombinovat a především organizovat. On byl pro školu nesmírně užitečný, upřímně řečeno do řady otázek na fakultě se nám děkanům a svým prorektorům příliš nepletl. Správně pochopil, že mnohem více pro školu udělá, když bude udržovat kontakty a všude o přednostech a schopnostech a to nejen svých, ale i pracovníků školy nadřízené orgány přesvědčovat. A že se mu to dařilo, to všichni víme. Jakým přesvědčivým způsobem dovedl zorganizovat nejrůznější akce, jak tyto akce dovedl umně i ve prospěch školy využívat. Což promoce kandidátů a doktorů věd, jejichž přípravu vždy pravidelně organizoval, pro mnohé vládní činitele neznamenaly "nejdražší koňak" v jejich životě. A jistě i díky této jeho aktivitě byla škola vždy vybavena nadstandardním způsobem. Jeho mistrně zorganizovaná setkání rektorů vysokých škol, koordinátorů programů výzkumu a vím já co ještě Mostecký stačil promyšleně zorganizovat (a vždy se záměrem něco pro školu z těchto akcí "vyrazit"). Bylo jich mnoho a většina byla úspěšných. Osobně jsem přesvědčen, že takto pomohl škole více, než kdyby vehementně připravoval jednu z nesčetných reforem studia. Reformu, která většinou má jen "jepičí život". Do chodu školy a do našich pravomocí se příliš nepletl, pokud však jsme se dostali do sporu s nadřízenými orgány, dovedl se nás vždy zastat. Jestlipak si Jirko vzpomínáš na naše trable s naší "madam" na katedře jazyků? Co nás to stálo času a nervů a všechno jsme snad i bez úhony na zdraví a cti přežili. Člověk většinou ocení kvality lidí, když se na spolupráci s nimi dívá s určitým časovým odstupem. A já, milý Jirko se musím přiznat, že přestože jsme se mnohokráte pohádali a mnohokráte jsme měli zcela rozdílné názory, pokládám dobu, kdy jsem měl možnost s Tebou spolupracovat, za čas nejefektivněji využitý. Naučil jsi mne, že šéfovi nemusí být názor podřízeného vždy příjemný, ale správný šéf nikdy nevyužije žádnou příležitost, aby se to svému oponentovi, když se osobně nemůže bránit, snažil oplatit. Pro mne jsi byl a zůstaneš šéf, férový chlap, s kterým stálo zato pracovat.
Tak tedy Mosťáku věz, že máš stále spoustu dobrých přátel a kamarádů, kteří Ti přejí, abys svým elánem překonal všechny strasti věku. Tak vzhůru do dalších let, nedej se, to nebylo nikdy Tvým zvykem.

Jiří Davídek

Profesor Čůta a západní Čechy

Tato vzpomínka přináší některé skutečnosti o vztahu profesora F. Čůty k západočeskému regionu, které jsou v české chemické obci málo známé či neznámé. Vztah prof. Čůty k západním Čechám měl tři zdroje. Prvním z nich, historicky nejstarším, byly pobyty F. Čůty v Konstantinových Lázních. Prof. Čůta, ač původem i vyznáním Jihočech, dělil ve zralém věku svůj čas vyhrazený pro oddech mezi chalupu v severočeském Prysku u Kamenického Šenova (tam trávil spíše kratší, několikadenní pobyty) a mezi Konstantinovy Lázně. V nich prožil každoročně se svou chotí dr. M. Čůtovou tři letní týdny jako lázeňský host za účelem zlepšení kondice. Dával přednost těmto malým lázním před jejich slavnějšími příbuznými, jako jsou Mariánské Lázně, v nichž strávil jen jeden ozdravný pobyt a kde se léčívala paní Čůtová. V Konstantinových Lázních měl rád především jejich klid, útulnost, ale i výbornou péči lázeňského týmu vedeného primářem dr. Baudyšem. (Je pozoruhodné, že v 60. a 70. letech vyhledávali tyto lázně i další chemičtí velikáni, mj. prof. S. Landa a prof. F. Petrů.) Pro neutuchající činorodost prof. Čůty bylo příznačné, že pracoval i o dovolené v lázních. Autor této vzpomínky, ve 2. polovině 60. let externí aspirant prof. Čůty, byl povoláván do lázní na konzultace o postupu práce.
Druhá linie spojení prof. Čůty se západními Čechami vycházela z Československé společnosti chemické. F. Čůta, do roku 1972 předseda společnosti a od r. 1973 její čestný předseda, stál u zrodu pobočky ČSCH v Plzni. Po období přípravných prací došlo 28. 6. 1973 k založení pobočky na památném ustavujícím shromáždění "v letním pavilonu Rudého koutku Západočeských pivovarů v Plzni", který je dnes součástí areálu restaurace Na spilce. Prof. Čůta tehdy v parném letním podvečeru, který by v jiném prostředí bez přímého spojení s plzeňským tekutým zlatem mohl být utrpením, měl přednášku o historii ČSCH. Ještě v témže roce se profesor Čůta účastnil v Plzni konference s názvem "Problémy hodnocení výrobků kvasného nápojového průmyslu", která založila tradici plzeňských konferencí, konaných později pod názvem "Výroba a hodnocení výrobků nápojového průmyslu" a jež v r. 1998 dospěly do 13. kola. Účastníci konference z r. 1973 dodnes vzpomínají na brilantní diskusi prof. Čůty věnovanou senzorickému hodnocení potravinářských výrobků.
Profesor Čůta v 70. letech přednesl pro ČSCH v Plzni ještě několik přednášek, z nichž nezapomenutelná je zejména ta z r. 1974, která byla věnována současnému vývoji instrumentálních metod analytických a která zahajovala přednáškový cyklus s tímto zaměřením. Konala se v plzeňské restauraci BOHEMIA, ale místo obvyklého salonku I nám byl přidělen salonek III. Ten byl lokalizován poblíž tanečního parketu, oddělen od něj jen posuvnou stěnou, s přístupem pouze přes parket. Bohužel den konání přednášky byl 8. březen, tedy MDŽ, za socialismu svátek bujarého veselí. První polovina přednášky proběhla normálně. Pak začal tanec. Pan profesor projevil nezměrnou statečnost. Značně zesílil hlas a pokračoval ve výkladu, který snad jen na pár vteřin přerušoval při sólech bicích nástrojů. Auditorium odolávalo rámusu mnohem méně. Když po přednášce probíhala diskuse, využívali diskutující jen přestávek mezi tanečními kousky, takže diskuse se značně protáhla. Třetím spojením prof. Čůty se západními Čechami byla jeho spolupráce s katedrou chemie Pedagogické fakulty v Plzni. Ta se projevovala výraznou pomocí ve výzkumné práci a přinesla i řadu společných publikací v letech 1968-1974. Prof. Čůtovi byl při příležitosti jeho 75. narozenin dedikován fakultní sborník3 z r. 1973. Účinná byla i materiální pomoc prof. Čůty. V době, kdy normální cestou nebylo možno sehnat téměř nic, nás pan profesor zásoboval chemikáliemi ze zahraničí, pomohl se zapůjčením přístrojů, a to vždy jen za poděkování. Cennou pomoc prof. Čůty katedře chemie PF v Plzni představovalo jeho pedagogické působení. V 70. letech se na fakultě pořádalo dvouleté postgraduální studium určené pro učitele v praxi, které sloužilo k jejich atestaci. F. Čůta zde v letech 1971-1977 přednášel v rozsahu 8 hodin za semestr, především o přístrojových metodách analytických, ale i témata z obecné analytické chemie (redoxní reakce, reakční mechanismy). Výuka učitelů byla pro pana profesora mimořádně zajímavá, protože ho nutila hledat cestu k jiným posluchačům než na jaké byl zvyklý. Využili jsme jeho ochoty podělit se o své pedagogické názory a zkušenosti, které každoročně shrnul v přednášce Naléhavé problémy ve výuce chemie.
Přestože v době svých návštěv v Plzni pan profesor již překročil sedmdesátku, měl snahu nejen své vědomosti předávat, ale také sám získávat nové. Jeho touha po poznáni byla mimořádná, a tak se součástí pedagogických výjezdů do Plzně staly i návštěvy chemických laboratoři, průmyslových podniků chemického zaměření (pivovar, lihovar) a jiných zajímavostí z oblasti aplikované chemie (např. umělá ledvina v nemocnici) i muzeí a kulturních památek. Poznávací akce prof. Čůty se brzy přestaly omezovat na Plzeň a rozšířily se na celé západní Čechy. Příležitostí k tomu se v letech 1972-1983 staly každoroční prázdninové celodenní výlety, které při pobytech manželů Čůtových v Konstantinových Lázních organizovali pracovníci katedry chemie PF v Plzni. Každá z těchto cest zahrnovala "chemickou složku (exkurzi do továrny ap.) a samozřejmě i návštěvy kulturních památek a zajímavých přírodních lokalit. Hostiteli exkurzí v závodech byly desítky chemiků. Značná část z nich byli žáci prof. Čůty. Jeho přijetí byla velmi srdečná až vřelá. Prof. Čůta při diskusích se specialisty z různých oborů od keramiky po mlékařství udivoval hlubokými znalostmi a působil vždy dojmem, že je rovněž specialistou daného oboru, se kterým se v některých případech od vysokoškolských studií téměř nesetkal.
Při prázdninových cestách západočeským regionem prof. Čůta (a většinou i jeho paní) navštívili kromě zmíněných podniků v Plzni také Lachemu v Kaznějově, keramické závody v Horní Bříze, těžbu a úpravnu kaolinu v Kaznějově, sklárny v Karlových Varech (MOSER) a v Heřmanově Huti, pivovary v Chodové Plané, Karlových Varech a Staňkově, lihovar v Prádle, vinařské závody ve Starém Plzenci, octárnu v Nýřanech, mlékárny v Klatovech, Stříbře a Kralovicích. Velký dojem a četné náměty k přemýšlení přinesly prof. Čůtovi pozůstatky po zaniklé výrobě české kyseliny sírové - Zelené jezírko v Berku a zejména hromnické červené jezero, vyloužené haldy pyritických břidlic a zbytky železitých pigmentů. Je všeobecně známo, že prof. Čůta byl výborným znalcem historie, který dovedl ocenit umělecké památky a výtvory. Při prázdninových cestách po západních Čechách navštívil památky historických měst (Klatovy, Domažlice, Cheb, Plasy, Kralovice, Manětín, Rabštejn, Stříbro), hrady Radyně a Loket, zámky Horšovský Týn, Kynžvart a Kozel. Méně známo je, že prof. Čůta byl znamenitým znalcem a obdivovatelem přírody a vše, co v přírodě viděl, se snažil - jak jinak - interpretovat pomocí chemie. Měl ovšem z mládí i hluboké systematické znalosti přírody, založené na výborné paměti a doplněné schopností extrapolace. Tak např. při procházce hadcovými lokalitami ve Slavkovském lese dokázal klasifikovat speciální květenu tak, že přítomného znalce západočeské flóry uváděl v úžas. Nelitoval námahy několikakilometrového plahočení terénem, aby mohl sbírat krystaly amfibolu a augitu na Vlčí Hoře u Černošína, podnikl cestu ke skalním útvarům v lese u Žihle nebo k vývarům minerálních pramenů ve Slavkovském lese. Ve věku 84 let trval na tom, že za úplné tmy půjde v neschůdném terénu osobně odebrat pro analýzu vzorek vody údajně mimořádného složení.
Letní toulky profesora Čůty, už bez paní Čůtové, skončily v srpnu 1983. To byl pan profesor v Konstantinkách naposledy. V červenci 1984 jeho zdraví postihla příhoda, která u většiny lidí znamená zavřené dveře k normálnímu životu. Pan profesor, téměř nehybný a těžce mluvící, bojoval duchem. Četl si v řeckém originále Homéra. Jeho silný duch zůstal zdravý a vrátil jej ještě do života. Ale do západních Čech se už profesor Čůta nevrátil.

LITERATURA

  1. Kraitr M.: Chem. Listy 68, 112 (1974).
  2. Kraitr M.: Chem. Listy 68, 448 (1974).
  3. Sborník Pedagogické fakulty v Plzni, Chemie IX. SPN, Praha 1973.

Milan Kraitr

K nedožitým 60. narozeninám Doc. Ing. Karla Čapka, DrSc.

Jubilant patřil k těm několika skutečným osobnostem české chemie, které nás předčasně opustily ještě před vyvrcholením svých tvůrčích sil a tak nečekaně zarmoutily nejen své nejbližší, ale i široký okruh svých odborných kolegů a přátel. Narodil se 17. května 1938 v Aši a mládí prožil převážně v Semilech a Teplicích. Po maturitě vystudoval v letech 1955-1960 Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a jako řádný aspirant vypracoval a obhájil pod vedením akademika Rudolfa Lukeše kandidátskou dizertační práci "3-Amino-3,6-dideoxyhexosy". Absolvoval také vědecké stáže na univerzitách v Ottawě, Rostově na Donu, na Zelinského ústavu AV SSSR v Moskvě a byl také hostujícím profesorem na Ženevské univerzitě. Problematikou aminodeoxysacharidů se pak zabýval téměř třicet let v Laboratoři monosacharidů společně s profesorem Jiřím Jarým i dalšími spolupracovníky a posléze se v posledních letech v rámci Biotechnologického centra VŠCHT v Praze zaměřil na chemii sacharosy. Působil také pedagogicky na Fakultě potravinářské a biochemické technologie, stačil se ještě habilitovat a obhájit doktorskou dizertační práci "Parciálně esterifikované sacharidy, jejich využití v synthese, při studiu reakčních mechanismů a strukturní analyse sacharidů" (1990), než nečekaná smrt ukončila jeho tak slibně se rozvíjející odbornou kariéru a také uskutečnění jeho mnohaleté touhy přednášet na Ústavu organické chemie VŠCHT v Praze. Do poznání chemické vědy přispěl více než stovkou původních sdělení v renomovaných odborných časopisech, řadou dalších článků a velkým počtem autorských osvědčení. Kromě jiného se podílel i na zavedení výroby prostaglandinového preparátu Oestrophan v k.p. Spolana Neratovice, a to v rámci rozsáhlého projektu organizovaného akademikem Jiřím Mosteckým. Je také spoluautorem originálního způsobu výroby Chloramfenikolu a cytostatika Tamoxifenu. Do poslední chvíle svého života se vždy snažil napomáhat společenskému pokroku, v poslední době svého života i jako člen vědecké rady a akademického senátu VŠCHT v Praze. Byl však i starostlivým manželem a otcem svých tří dětí, vedle toho nadšený houbař a rybář. Právě naposled uvedená záliba nás nejvíce sblížila a prožili jsme spolu řadu nezapomenutelných zážitků v prostředí krásných nádrží a řek. U vody na Karla často vzpomínám, jen jedné tajemné tůni s jeho rybami se vždy raději vyhnu. V nich zůstalo jeho rybářské štěstí a jejich lov by mně jistě nikdy neodpustil.

Josef Kuthan

Dr. Miroslav Protiva - in memoriam (* 17.11.1921)

Chemické listy zatím stačily přinést tuto smutnou informaci:

Dr. Ing. Miroslav Protiva, DrSc., dr.h.c., CChem, FRSC, dříve VÚFB Praha, nyní v důchodu, zemřel dne 6. března 1998 ve věku 76 let.

Tato noticka by mohla být pro mnohé čtenáře tečkou za životem jednoho z nejproduktivnějších českých chemiků, s určitostí nejplodnějšího v oboru farmaceutická chemie. Takové tvrzení bylo v odborné literatuře vícekrát doloženo, naposledy s bibliografickými údaji Prof. M. Ferlesem [Chem. Listy 91, str. 85, (1997)] při příležitosti oslavy jeho 75. narozenin v roce 1996. Navíc je možno pro podrobnější a zasvěcené informace odkázat ještě na autobiografické studie Dr. Miroslava Protivy [Chem. Listy 92, str. 32-42 (1998)] a na jeho poslední životní referát, vyžádaný pro letošní setkání CINP (Collegium Internationale Neuro-psychopharmacologicum). Miroslav byl z tohoto zahraničního ocenění jedné z nejzávažnějších částí své životní činnosti velmi potěšen, neboť zde měl kriticky zhodnotit práci na přípravě a celkovém rozvoji psychotropních látek v Českých zemích od roku 1960. Nadto - podle známého rčení, že "zpravidla nikdo nebývá doma prorokem," mu tím byla nabídnuta možnost na světovém fóru kriticky rekapitulovat svůj vlastní vědecký přínos. Stihl ještě vypracovat své teze. Ty vyjdou in memoriam v chystaném sborníku z uvedeného setkání v Glasgowě (léto 1998).
Znovu ve stručnosti shrnout obsah a význam tak intenzivní celoživotní činnosti, jaká je uložena v chemické literatuře, by si vyžádalo dlouhý referát - ostatně pro okruh zasvěcených dovedl ještě v prosinci minulého roku, ač již velmi vážně nemocen, na Veterinární a farmaceutické fakultě v Brně přednést při příležitosti svého jmenování dr.h.c. autoreferát v délce 90 minut. Uvedu proto jen v největší stručnosti rozsah jeho díla v číslech: Se svým pracovním kolektivem připravil na 13 000 nových sloučenin, z nichž vzešlo 26 originálních léčiv realizovaných v praxi. Na tomto základě vzniklo 550 původních vědeckých sdělení a bylo uděleno na 800 patentů, mnohé z nich i v zahraničí. Ovšem, nelze nezmínit ani referátovou a přednáškovou činnost: referát o LiAlH4 (již roku 1950), monografie Syntetická léčiva s Dr. Z. Buděšínským. Byl pravidelně zván na série přednášek do zahraničí (např. do Kanady, Itálie, Japonska). I když mu byla v ČSSR udělena řada medailí a jiných uznání, nepodařilo se jej prosadit k volbě za člena dřívější Akademie věd, ač rozsahem a významem své práce mnoho "členů" rozhodně předčil. Jeho znalosti a organizační schopnosti byly začátkem sedmdesátých let oceněny i Mezinárodní unií pro čistou a užitou chemii (IUPAC). Byl na jediné doporučení jmenován členem tehdejší skupiny farmaceutické chemie (Medicinal Chemistry), aby přispěl k přeformování tohoto oboru, pro IUPAC poněkud interdisciplinárního.
Rád bych však v této své poznámce k dílu člověka uvedl i něco z bohatého života zesnulého. Znal jsem jej totiž od prvopočátku jako nadšeného botanika a obdivovatele přírody. Tento ušlechtilý koníček ho strhával od útlého mládí. Studoval biocenózy zejména v Pošumaví, později pak v Českém krasu. Nadto svou pozornost věnoval i jiné "říši" - byl totiž i dobrým mykologem. Jeho další zálibou, pro jeho práci ovšem velmi funkční, bylo vytváření soukromé knihovny pro obor chemie a farmacie. Jako soukromník do ní vložil řadu kompletních zahraničních vědeckých časopisů a monografií. Tuto sbírku věnoval jako dar knihovně nově vznikající Farmaceutické fakulty v Brně.
Miroslav byl tvorem veskrze společenským a dovedl při té zmíněné intenzivní badatelské činnosti velice dobře "relaxovat" v kruhu svých domácích, ale často i zahraničních přátel. Asi jen málokdo tak má povědomí o "seancích zvaných přátel" a o tzv. "Zimních výletech", pravidelných akcích, jež nepostrádaly ani sportovního ducha. A snad nakonec - pro své zvané hosty dovedl Miroslav dokázat i své znalosti v oboru kulinářském. Ani dnes pro mě není snadné věcně vystihnout a charakterizovat životní osudy a zásluhy přítele. Vím však, že podobně jako já s dojetím a lítostí vzpomínám na jeho odchod do "věčných laboratoří", bude mít osobnost Dr. M. Protivy trvale v paměti i veliký počet lidí, kteří byli a zůstávají jeho přáteli.

Vlastimil Herout