Emil Fischer vyrůstal jako nejmladší vedle pěti sester v rodině podnikatele v Euskirchen nedaleko Kolína nad Rýnem. Po gymnasijních studiích ve Wetzlaru a Bonnu, kde vynikal, nastoupil podle přání svého otce v obchodě svého švagra, aby se zaučil ve vedení podniku. Ale Emil se nedokázal smířit s jednotvárnou kancelářskou prací, začal se zajímat o chemii, praxe v obchodě zanechal a přešel na Universitu v Bonnu. I když vysoce hodnotil přednášky Kekulovy, nebyl spokojen v analytických laboratořích, kde sklízel samé neúspěchy. Proto pokračoval ve studiu na Universitě ve Strassburgu, pod vedením profesora Adolfa Baeyera složil doktorát a stal se jeho asistentem. V této funkci Fischer objevil roku 1875 fenylhydrazin, který se stal odrazovým můstkem k jeho skvělým studiím o struktuře sacharidů a synthese indolových derivátů. Po habilitaci působil Fischer na universitách v Mnichově, Erlangenu, Wrzburgu a od roku 1892 v Berlíně jako nástupce A.W. Hofmanna.
Emil Fischer, patrně největší organický chemik, se kromě výzkumu sacharidů a indolů ještě věnoval studiu trifenylmethanových barviv, Waldenově obratu, purinům, aminokyselinám, peptidům a tříslovinám. Za objevy v oblasti sacharidů a purinů byl jako první organický chemik poctěn roku 1902 Nobelovou cenou.
Mezi indolovými deriváty se zvlášť nepříjemným zápachem vyznačuje 3-methylindol (skatol). Stalo se, že při cestě na Korsiku měl Fischer ve svém zavazadle laboratorní kazajku načichlou skatolem. Celník odmítl prohlídku Fischerova zavazadla a i hosté ze sousedních pokojů v hotelu si stěžovali na zápach z místnosti, kterou Fischer obýval. Skatol a další páchnoucí chemikálie dopomohly k přesvědčení ministerské komise, že laboratoře ve Wrzburgu pro neúčinné ventilace nemohou dále sloužit a že je třeba vybudovat laboratoře nové. Fischer dal totiž před příchodem komise zamořit laboratorní prostory.
Na rozdíl od svého předchůdce v Berlině A.W. Hofmanna, výborného řečníka a znalce cizích jazyků, Fischer tyto přednosti postrádal, dokonce měl z počátku i potíže se svou výslovností v přednáškách. V mladších letech holdoval pití vína, účastnil se veselých pivních společností, hrál na klavír, chodil do divadla, ale i lovil a hodně kouřil i ve styku se studenty. Ke studentům měl otcovský vztah. Profesor Lukeš často citoval zásadu Emila Fischera "Erst kommt der Student, dann wieder der Student, dann lange nichts, und dann erst der Privatdozent". Studenta, který pokazil experiment, obvykle povzbuzoval výrokem, že chybami se člověk učí. Při zkoušení mediků býval velmi mírný. Když jednou student nereagoval na otázku, kterou zná organickou kyselinu, a na nápovědu, co používají hospodyně při přípravě salátů, dostal odpověď místo octa olej, se Fischer dalšího zkoušení vzdal.
Jako třicetipětiletý se Fischer oženil s dvacetišestiletou Agnes Gerlachovou, dcerou profesora anatomie v Erlangenu, která však po osmi letech zemřela. Syn Walter spáchal sebevraždu pod vlivem deprese, druhý syn Alfred zemřel jako vojenský lékař na skvrnitý tyfus v Bukurešti, přežil jen nejstarší Hermann, pozdější významný biochemik. Emil Fischer nikdy nevynikal dobrým zdravím. Od mládí trpěl střevním katarem, v třiceti letech byl operován kvůli benignímu střevnímu nádoru, v laboratoři se přiotrávil při práci s diethylrtutí, ale zvlášť jej postihla stálá expozice parám fenylhydrazinu, takže se musel vystěhovat ze služebního bytu na universitě na okraj Wrzburgu. V Berlíně ho v červnu 1919 přemohly silné bolesti a lékaři diagnostikovali pokročilý karcinom střev s tím, že ani okamžitá operace nepřinese uzdravení. Fischer se vypořádal se všemi povinnostmi a dobrovolně skončil život kyanidem. Berlínské akademii odkázal nadaci ve prospěch mladých vědeckých talentů 750.000 marek, které však byly znehodnoceny v důsledku pozdější inflace. Tyto prostředky získal Fischer z tantiem za patenty. Od Fischera pochází sedativum Veronal, ale též podíl na výrobě 2-bromisovalerylmočoviny. Při jednání o patentové spoluúčasti s BASF, která nabízela 5 %, Fischer požadoval a také prosadil 10% finanční podíl, daleko od smyslu výroku svého otce o Emilově nezájmu o obchodní podnikání "Der Junge ist zum Kaufmann zu dumm, er soll denn in Gottes Namen studieren".
LITERATURA
1. Fischer E.: Aus meinem Leben. Springer, Berlin 1922