Pětasedmdesátka Václava Černého aneb Rodinný obrázek
Je to již neuvěřitelných sedmdesát pět let, co... neuvěřitelných? Je pravda, že náš stále čile kutící a hekticky činorodý děda, s vlasy dosud reaganovsky černými, stále nějak nepůsobí dojmem důstojného kmeta. Zvlášť když si při svých oblíbených činnostech - jako je například stavba nového plotu na chalupě, natírání oken či štípání dříví - nasazuje čepičky jako vystřižené z kresleného seriálu A je to (střídavě oba modely - rádiovku i kulich).
Ale neodbočujme. Je to již neuvěřitelných sedmdesát pět let, co na výročí bitvy na Bílé hoře, 8. listopadu 1922, spatřil světlo světa v chudobné chaloupce... cože, v chudobné chaloupce? Kde se vlastně nachází jeho rodný domek? Tušíme, že v Praze v Košířích a že jde spíše o činžák. Nicméně děda působí dojmem, že jeho rodná chudobná chaloupka se nalézá na Českomoravské vrchovině, konkrétně na Pelhřimovsku, jelikož tam v dětství jezdíval a tam vlastní a stále buduje chalupu. Náš děda je totiž romantik a věří na: skromný, leč poctivý život, jaký býval dříve; na ušlechtilo a duchovno; na slovanské bratrství; na poklidný a poctivý kapitalismus německého typu.
Ale neodbočujme. Tak tedy v košířském činžáku vyrůstal chlapec, který zřejmě odjakživa jevil známky zažraného vědce - známá je například historka, jak vyhodil do vzduchu kuchyňský sporák nějakou výbušninou, kterou si ze zájmu vyráběl. Po gymnáziu pak vzhledem k válce nemohl studovat chemii na vysoké škole, a tak navštěvoval alespoň chemickou průmyslovku. (Mimochodem, zřejmě šlo o "imprinting period", takže druhá světová válka stále patří k dědovým nejoblíbenějším tématům konverzace, četby i televizních pořadů.)
Konečně po válce vystudoval VŠCHT a stal se - což patří k jeho oblíbeným vzpomínkám na slavné průkopnické doby - jedním z vyvolenců profesora Šorma a pracovníků nově budovaného Ústavu organické chemie a biochemie, kde vedl skupinu zabývající se steroidy. Z útlého dětství si pamatuji, jak soustředěně sepisoval cosi velmi velikého a objemného a jak mi říkali, že "tatínek píše knihu". Byla to monografie o steroidech. Pak si také vzpomínám na to, jak se můj dětský rozoumek vyrovnával s tím, že "tatínek je laureátem státní ceny Klementa Gottwalda" - na jedné straně to zřejmě bylo skutečné uznání jeho odborné práce, ale na druhé straně - co ten Klement Gottwald? Zdaleka nejpyšnější jsem byla na to, že byl v Americe! V zemi Vinnetoua, Old Shatterhanda a vrahů z Wall Streetu! Šlo o jeho přednáškové turné v roce 1963.
Ze všech steroidů, kterými se přímo či nepřímo zabýval, vzbudily můj pubertální zájem úžasné hmyzí hormony (juvenilní versus ekdyson), pomocí nichž se dá dokázat, že se hmyzí larva nikdy nezakuklí, nedospěje a bídně zahyne jako jakýsi přerostlý Otesánek. Teprve později jsem zjistila, že můj otec vlastně kamarádil s americkým objevitelem legendární "The Pill", antikoncepční pilulky, jíž vděčí miliardy žen za své osvobození od reprodukčního jha! Z toho je vidět, jak je chemie fascinující obor.
Dědovi se zřejmě dařilo předávat steroidně chemickou štafetu dalším generacím, protože měl své oblíbené odchovance, zejména Pavla Kočovského. Předčítání jeho dopisů z Anglie patřívalo jednu dobu k našim rodinným večeřím. Děda se také někdy pokouší vykládat o tajích chemie svým vnukům, ale nezdá se, že by chtěli jít v jeho šlépějích. Nesporný a neutuchající úspěch však děda sklízí se svou kulinářskou praktickou domácí chemií - vyrábí totiž nejrůznější likéry, od becherovky, která je téměř k nerozeznání od pravé, až po čokoládový likér či bylinnou hořkou. Zřejmě mu jdou k duhu - je zdravý a čilý. Ať mu to vydrží!
Eva Hauserová
Ing. Dr. Miloslav Kolínský, CSc. osmdesátiletý
Dr. Kolínského zná takové množství starších čtenářů tohoto časopisu, že je velmi obtížné vzpomenout při jubileu dne 2. února mnoha jeho odborných aktivit a neopomenout některé, které jsou z hlediska jiných pamětníků velmi důležité. Jako pamětníci, kteří poznali Dr. Kolínského jako svého vedoucího v druhé polovině padesátých let, ponecháme jeho dřívější zásluhy pro tentokrát stranou a odkážeme na jiné publikace. Z těch novějších chceme připomenout nedávný článek samotného oslavence v Chemických listech (Bulletinu)1 o vydání Organické chemie profesora Lukeše, kde zmiňuje tzv. "telefonní seznam", který sepsali spolu se S. Švastalem a zorganizovali jeho vydání Spolkem posluchačů chemického inženýrství (SPICH) v r. 1947, dále "Vzpomínky" profesora Wichterleho2 a v neposlední řadě článek oslavence o prehistorickém období Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, který vyjde v blízké době3.
Již od počátku své kariéry Dr. Kolínský jasně prokazoval manažerské vlastnosti, které v době ne vždy přející tvůrčí podnikavosti často narážely na podezíravost totalitní moci. Doba, kdy se stal naším vedoucím v tehdejší Laboratoři vysokomolekulárních sloučenin ČSAV odborně vedené prof. Wichterlem a administrativně začleněné pod Chemický ústav ČSAV (dnešní ÚOCHB AV ČR), byla poznamenána velikým organizačním úsilím při přípravě mezinárodního symposia makromolekulární chemie pod záštitou IUPAC, konaného v září 1957, jehož byl Dr. Kolínský sekretářem. Symposium bylo v té době největším vědeckým setkáním konaným u nás po válce. Konalo se v nedávno otevřeném hotelu Internacional v Podbabě a účastnilo se ho téměř 1000 vědců z celého světa. Novinkou bylo simultánní tlumočení do pěti jazyků zprostředkované bezdrátovou technikou.
Symposium mělo velký ohlas v zahraničí a doma ovlivnilo názor na potřebnost samostatného polymerního výzkumu. Velmi pomohlo při rozhodování o vybudování Ústavu makromolekulární chemie, který byl od r. 1956 pouze na papíře, a o stavbě nové budovy na Petřinách. Stavbě však předcházel nábor vhodných pracovníků a zřizování provizorních pracovišť, technických provozů a skladů po celé Praze (Chotkova silnice, Maniny, Hradčanské náměstí, Bělohorská třída a pod.). To bylo opět velké pole působnosti pro organizační vlohy Dr. Kolínského. S touto činností se již prolínala a na ni navazovala příprava a konečně i výstavba nové budovy ústavu. O nepředstavitelných peripetiích tohoto období se dozvíme něco více v připravovaných vzpomínkách3, je však nutno zdůraznit, že hlavní část obtížných jednání ležela opět na bedrech Dr. Kolínského.
Po rozvinutí plné práce ústavu v nové budově, která byla vybavena některými novými přístroji z prostředků přidělených na základě úspěchu symposia a tzv. "vládního pokusu" s aniontovou polymerizací kaprolaktamu (viz ref.2), se stal Dr. Kolínský vedoucím laboratoře heterogenní polymerizace (pozdější laboratoř PVC). Práce laboratoře vešly ve známost hlavně výsledky studia strukturně chemických příčin zpracovatelské stability PVC a řadou původních modifikací polymerizačních postupů s cílem vyrábět bezbarvý a transparentní PVC pro lékařské aplikace. Výjimečné organizační schopnosti Dr. Kolínského se opět uplatnily při organizaci úzké spolupráce s československým chemickým a plastikářským průmyslem.
Ani přesně nevíme, kdy se stal Dr. Kolínský nepracujícím důchodcem "na plný úvazek". Stále dochází do ústavu a věnuje se shromažďování a pořádání historických fakt týkajících se prvopočátků makromolekulárního výzkumu u nás. V této činnosti mu přejeme mnoho úspěchů a pevné zdraví do dalších let.
1. M. Kolínský, Chem. Listy 91, 910 (1997).
2. O. Wichterle, Vzpomínky, Evropský kulturní klub - IMPRESO, Praha - Žďár n. Sázavou, 1993.
3. M. Kolínský, Chem. Listy, v tisku.
Věra Palečková a Jaroslav Stehlíček
Profesor Otto Wichterle
Chemické listy č.10, ročník 91, rok 1997, uvádějí na straně 901 článek: návrhy členů ČSCH na síň slávy. Mezi významnými českými chemiky je uveden Prof. Otto Wichterle. Znám pana profesora osobně a chci se k němu vyjádřit. Jde o mimořádnou osobnost. Jiné návrhy nepodávám.
V období 1945 až 1949 jsem navštěvoval Chemickou průmyslovou školu. Tehdy byla v Praze 1, Betlémská ulice (později byla přestěhována do ulice Křemencovy). Již na chemické průmyslové škole jsem se setkal s organickou chemií od prof. Wichterleho a začal jsem tuto knihu usilovně studovat, neboť se mi moc zamlouvala.
Od roku 1949 do roku 1953 jsem chodil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze 6, Technická ulice jako student.
Byl jsem velice překvapen, když přednášejícím anorganické chemie byl právě pan prof. Wichterle. Vysvětlil nám, že nikoho na přednášení anorganické chemie neměli a že se k tomu přihlásil. Podle jeho slov je chemie jenom jedna a zdali jde o anorganickou nebo organickou chemii není tak významné. Jeho přednášky byly prvotřídní. Čas od času zadával celému ročníku najednou test (psali jsme jej ve dvou velkých posluchárnách najednou), aby se přesvědčil o našich znalostech. Současně nám ukázal, co umíme, a vytvořil v nás tím snahu po soutěžení v oblasti našich znalostí, které jsme měli mít z anorganické chemie. Důležitý moment je, že po prvním testu všeobecných znalostí nám na odborné testy přidělil místa v posluchárnách tak, aby daleko od určitého studenta seděli při testu studenti přibližně téže úrovně znalostí (podle předcházejícího testu). Moc se mi tento způsob iniciace zamlouval. Dodnes na pana profesora O. Wichterleho vzpomínám jako na přednášejícího značně převyšujícího přednášející ostatních předmětů, s nimiž jsem se setkal. Prostě řečeno: Prof. O. Wichterle byl jednička. Proto jsem si za diplomní úkol vybral Technologii umělých hmot v kombinaci s Chemickým inženýrstvím u pana Prof. O. Wichterleho. Jelikož jsem zůstal na VŠCHT, snažil jsem se učit podle vzoru Prof. O. Wichterleho, tj. nespokojit se s odpovědí na otázky při zkoušce z Chemického inženýrství odříkané jako básničky. Zjišťoval jsem skutečné pochopení problémů. Vzorem mi byl pan Prof. O. Wichterle.
Lubomír Neužil
Profesor Oldřich Paleta šedesátníkem
Olda Paleta, jak jej známe, zasvětil většinu svého odborného života organické chemii sloučenin fluoru. Po opuštění problematiky adičních reakci chlorfluoralkanů na chlorfluoralkeny se věnoval především organické fotochemii s důrazem na regioselektivitu redukce halogenu, zejména chloru v halogenovaných organofluorových sloučeninách. Z jeho vlastní práce i z plodné spolupráce s ostatními pracovníky skupiny organofluorové chemie vznikla řada prací směřujících k přípravě speciálních polyfluorovaných monomerů pro ionexové membrány. V poslední době (ca. od roku 1994) se věnuje chemii fluorovaných butenolidů a polyfluorovaných amfifilních látek, které se mohou využívat jako monomery pro kontaktní čočky nebo biokompatibilní povrchově aktivní sloučeniny.
Od roku 1960 pracoval na katedře organické chemie pražské VŠCHT jako odborný asistent, předtím jako student - pomocná vědecká sila pod vedením Ing. Pošty, se kterým pracoval na tématu adice chlorfluormethanů na chlorfluoralkeny. Po politických peripetiích z konce šedesátých let plánuje v roce 1971 podat habilitaci na výše uvedené téma, ale řízení je, přes předchozí doporučení Doc. Červinky, z politických důvodů pozastaveno. Poté dále pracuje jako odborný asistent VŠCHT. Po listopadových událostech v roce 1989 podává v rámci rehabilitace habilitační práci znovu a v roce 1990 se stává docentem jak titulem, tak funkcí na ústavu organické chemie VŠCHT. V roce 1993 je jmenován profesorem (titulem, tj. mimořádným), od 1.9.1997 pak i funkčně.
Pokud se týče vlastního přínosu pro různé aspekty pedagogické činnosti, uskutečnil v polovině osmdesátých let kurz o přípravě čistých organických látek, po roce 1990 zavedl na ústavu organické chemie předmět Reaktivita organických sloučenin, spojující řadu témat z mechanismů organických reakcí, kinetiky organických reakcí a dalších příbuzných předmětů. Zároveň přednáší organickou chemii. Dlouhou dobu se zabývá s mimořádnou péčí organizaci přijímacích zkoušek na VŠCHT.
Je dlouholetým členem ČSCH, redaktorem Bulletinu ČSCH, kde po smrti doc. Bláhy převzal funkci šéfredaktora a osobně se zasloužil o to, že práce zakladatele Bulletinu nepřišla vniveč, ba naopak, vedl Bulletin v ekonomicky těžkých dobách. Byl jedním z prvých, kdo pochopili, že časopis chemické společnosti nemůže přežít ekonomicky bez mnohaúrovňové reorganizace. Sestavil kolektiv, kterému svojí pečlivostí a náročností nedovolil jinak, než aby Bulletin byl číslo od čísla lepší a lepší. Je členem redakční rady Chemických listů, mnohaletým funkcionářem Odborné skupiny organické a farmaceutické chemie ČSCH a v posledních letech jejím předsedou. Patří mezi neúnavné organizátory přednášek z cyklu Publika z organické chemie a "Liblické" konference Pokroky v organické, bioorganické a farmaceutické chemii. Je aktivním členem komise ČSCH pro nomenklaturu organické chemie. Za jeho práci v ČSCH mu bylo uděleno Čestné členství ČSCH.
Jaroslav Kvíčala a Pavel Drašar
Třičtvrtě století života profesora RNDr. Karla Dostála, CSc.
Profesor Dostál patří do řady našich nejznámějších anorganických chemiků. Narodil se 12. 5. 1922 v Kloboukách u Brna. Poválečné studium zahájil na Přírodovědecké fakultě Masarykovy University v Brně, kde se v roce 1949 stal asistentem. V roce 1950 dosáhl titulu doktora přírodních věd. Jeho rigorosní práce u Prof. Františka Toula spočívala v přípravě tehdy dosud neznámého čistého vysoce reaktivního oxidu selenového k synthese dalších základních nových sloučenin selenu. V roce 1953 se stal odborným asistentem. Po předčasném úmrtí Prof. Toula v roce 1953 zastával práci docenta. Zásluhou Prof. A. Okáče mu byl umožněn zahraniční studijní pobyt v období 1956-1957 na Ústavu anorganické chemie Akademie věd v Berlíně. Tam pod vedením akademika Prof. Ericha Thilo rozpracoval svoji kandidátskou práci, kterou poté v roce 1958 obhájil na Karlově Universitě v Praze. Přínosem práce byla příprava a chemický průkaz struktury prvních polyarseničnanů s cyklickou výstavbou aniontů (AsO3).
Habilitoval se v září v roce 1962 s prací o existenci dosud neznámých oligoselenových kyselin a přípravě prvních selenových sloučenin s vazbou Se(VI)-N. Od 1. 6. 1963 se stal docentem anorganické chemie, poté od 1. 9. 1966 jmenován mimořádným profesorem a od 1. 9. 1980 řádným profesorem tohoto vědního oboru na katedře anorganické chemie Přírodovědecké fakulty university v Brně. V postavení vedoucího katedry postupně přispěl k vybavení pracoviště unikátními přístroji a zařízením pro práce s vysoce agresivními látkami v inertní atmosféře. Spolu s účelnou specializací některých spolupracovníků přispěl ku komplexnímu řešení problematiky v synthese nových fluorosloučenin a dusíkatých sloučenin fosforu, síry a selenu s poměrně neobvyklými strukturními a vazebnými poměry. Na základě výsledků tohoto kolektivu pověřilo vydavatelství Butterworth Prof. K. Dostála vypracováním autoritativního přehledu anorganických sloučenin selenu. Tento vyšel pod názvem Inorganic Selenium Compounds v Londýně v roce 1974.
V Berlíně se u Prof. E. Thilo blíže seznámil s problematikou anorganických polymerů, načež se s kolektivem věnoval ve smluvní kooperaci s Technickou universitou v Drážďanech a Ústředním ústavem anorganické chemie Akademie věd v Berlíně novému výzkumu kondenzovaných fosforečnanů a oligomerních a polymerních dusíkofosforečných sloučenin. U těchto sloučenin se předpokládalo, že by mohly výhledově sloužit jako látky pro nehořlavou úpravu textilií, případně jako základ nových typů biocidů, ale též i jako výživné látky pro půdu s hnojivými účinky.
Své výsledky publikoval ve více než stovce prací, většinou v zahraničních časopisech. Často byl zván, aby přednášel o výsledcích své vědecké práce na Humboltově Universitě v Berlíně, Schillerově Universitě v Jeně, na Universitě v Lipsku, ale též na Universitě Luthera v Halle či v ústavech akademie věd v Moskvě, v institutu v Bonnu, v Insbrucku, Vídni a ve Štýrském Hradci. Písemné i přátelské kontakty udržoval s významnými pracovníky Gmelinova ústavu ve Frankfurtu Prof. E. Fluckem, Prof. H. W. Roeskym z University Göttingen, Prof. L. J. Csanym z University v Szegedu a Prof. V. Gutmannem z Vídně, ale i s některými pracovníky v Moskvě z Ústavu obecné a anorganické chemie Akademie věd SSSR a Lomonosovovy University.
V pedagogické činnosti se odrážely nejnovější pokroky v anorganické chemii. Vedl diplomové, rigorosní, ale i kandidátské práce. Stal se nejen spoluorganisátorem, ale i překladatelem učebních textů a učebnic. Recensoval publikace, vypracovával oponentní posudky, přispíval k realisaci projektu nové výchovně vzdělávací soustavy v ČSSR. Z pověření vědeckého kolegia chemie ČSAV se podílel na vypracování nového názvosloví anorganických látek. Čelné místo zaujímal v komisích pro obhajobu kandidátských prací i doktorských disertací na Universitě v Brně a na VŠCHT v Praze.
Profesor Dostál je od roku 1948 členem brněnské pobočky ČSCH, ale i dlouholetý místopředseda OS anorganické chemie, kde se výrazně a aktivně podílel na organisaci celostátních konferencí. Byl spoluorganisátorem mezinárodních symposií v letech 1970 a 1974. V roce 1981 byla Prof. Dostálovi udělena Hanušova medaile na celostátním sjezdu ČSCH. V roce 1982 udělila VŠCHT v Pardubicích Prof. Dostálovi čestné uznání a medaili.
Mezi osobní zájmy prof. Dostála patří i studium historie. V září 1993 uspořádala Masarykova Universita konferenci v rámci oslav 750. výročí udělení městských práv Brnu na téma: Brněnská věda a umění meziválečného období (1918-1939) v Evropském kontextu. Ve sborníku uvedl Prof. Dostál příspěvek "Počátky a rozvoj chemie na Masarykově Universitě v Brně".
Při významném jubileu je třeba vzpomenout a poděkovat za to, že úzce spojil svůj život s iniciováním nových směrů v bádáních, zapojených do evropských vědeckých proudů. Tož k tomu přejeme i zdraví, aby mohl s radostí prožívat řady slunečných dnů ve svém kraji.
Adolf Gustav Pokorný
Životní jubileum Prof. MUDr. Vladimíra Bencka, DrSc.
Téměř každý článek psaný k životnímu jubileu se na samém začátku neobejde bez okřídlené fráze "nechce se mi věřit, že ...". Marně jsem se snažil této větě vyhnout, ale prostě já tomu opravdu nemohu věřit, že profesoru Benckovi je šedesát. Kdo jej zná dá mi jistě za pravdu. Marně přemýšlím proč je tomu tak. Proč mi mladší (i když jen o málo) se po světě doslova ploužíme a stále si stěžujeme, zatímco on je v neustálém pohybu: píše, přednáší, zkouší, odjíždí kamsi do světa a vrací se, aby opět odjel. Snad je to geneticky zakódováno (dříve se to nazývalo zdravým kořenem). Ten zdravý kořen je pravděpodobně spojen s krásou jeho rodné krajiny středního Slovenska a jeho láskou k horám.
Touha věnovat se medicině jej přivedla přes Brno do Prahy. Studuje na vinohradské lékařské fakultě. Pro jeho celý život je příznačné, že tato fakulta měla v té době přívlastek - hygienická. Po absolvování lékařské fakulty nastoupil na krátkou dobu dvou let na Okresní hygienickou stanici v Popradu, ale touha věnovat se vědecké práci jej přivedla zpět do Prahy. Pracoval na fakultě jako aspirant a v roce 1967 obhájil kandidátskou disertační práci. Po obhajobě se začal na Institutu hygieny a epidemiologie (nynějším Státním zdravotním ústavu) pod vedením prof. MUDr. Karla Symona, svého dřívějšího ředitele, ještě intenzivněji věnovat vědecké práci. Po sedmi letech se vrací zpět na lékařskou fakultu a v roce 1980 obhajuje doktorskou disertační práci. V roce 1986 zakládá oddělení hygieny v Ústavu tropického zdravotnictví při Ústavu pro doškolování lékařů a farmaceutů v Praze. Uplatňuje své zkušenosti v postgradualní výchově lékařů i v oblasti hygienické praxe a výzkumu. Opakovaně se účastní expedic na smetiště do Káhiry zabývajících se zdravotními problémy "smetišťních lidí" recyklujících městské odpady největší metropole Afriky.
Dramatické politické změny v naší zemi mu umožnily, aby po návratu na universitu konečně zastával postavení odpovídající jeho vynikajícím vědecko-pedagogickým schopnostem. V listopadu 1990 se stává přednostou Ústavu hygieny a epidemiologie 1.lékařské fakulty University Karlovy v Praze. Plně se věnuje výchově mediků, vědecké práci a přednáškové činnosti u nás i v zahraničí. V letech 1990-1992 se aktivně účastní práce Federálního výboru pro Životni prostředí jako poradce ministra Josefa Vavrouška.
Profesor Bencko dosud publikoval více než 130 publikací v našem i zahraničním tisku, je spoluautorem řady monografií a skript. Od roku 1972 pracuje pravidelně jako dočasný poradce Světové zdravotnické organizace, především pro Mezinárodní program chemické bezpečnosti (IPCS) a od roku 1994 je konzultantem výboru CCMS/NATO.
Mezinárodní aktivity profesora Bencka jsou obdivuhodné: zakládající člen International Society of Indoor Air Quality and Climate, člen výkonného výboru International Society of the Built Environment, čestný člen Hungarian Society of Occupational Medicine, člen International Society for Environmental Epidemiology, New York Academy of Sciences a doživotní člen Society for Environmental Geochemistry and Health. Je místopředsedou redakční rady časopisu Central European Journal of Public Health a spolueditorem Internat. J. Occupational Hygieno-Risk Management of Occupational Hazards.
Jeho vědecká i didaktická činnost byla oceněna jak u nás (Cena Společnosti hygieny a komunitní mediciny tLSJEP za vědeckou a výzkumnou práci) tak i v zahraniči ( Outstanding Scholarly Achievement Distinguished Service Award udělená mu letos International Institute for Advanced Studiem in Systems Research and Cybernetics).
Přestože dobře víme, že toxické kovy patří mezi jeho favorizovaná témata, sféra jeho zájmu je nesmírně široká. V současné době v ni dominují kromě biologického monitorováni expozice a epidemiologie zhoubných nádorů, problematika automobilových emisí, vlivu vnitřního prostředí na zdraví, nemocničních odpadů, působení perzistentních xenobiotik v prostředí na zdraví člověka a etické problémy epidemiologie prostředí. Velmi rád si vzpomínám na naše společné začátky v experimentální toxikologii. Oba bychom se asi rádi vrátili k laboratorní práci. Čas je však neúprosný.
Profesor Bencko je jedním z posledních ryzích hygieniků ohromným přehledem a zkušenostmi. Kdyby měl tento obor víc takových představitelů nemusel by mít obavu o svou budoucnost. Nikdy nesouhlasil s hledáním nových "nálepek", případně přebíráním cizích názvů pro tento lékařský obor. Vždy tvrdil, že hygiena pokud je dělána kompetentně, poctivě a s láskou je spolu s epidemiologií klíčovým oborem preventivního lékařství.
Milý Vlado, přejeme Ti mnoho zdraví, elánu a spokojenosti do dalších let.