Chemik na studiích, cestách a "prodloužené služební cesty"
Japonsko II
Zmítají-li vámi právě pochybnosti o konečném dopadu Tamagoči na duševní zdraví vašich potomků, rozptylte své pochmurné myšlenky nad řádky přinášejícími další postřehy ze země, kde rodiče již určitě mají v této záležitosti jasno. Jsou ve výhodě, obecně mají před námi náskok všichni. Například japonský turista přijíždí do Čech vybaven turistickým průvodcem s tak aktuálními a detailními informacemi, jako je upozornění na pražskou křižovatku, kde na něj budou řidiči najíždět, přestože přechází na zelenou, nebo varování před konkrétním číšníkem, jenž se k asijským návštěvníkům nechová uctivě. S vědomím, že Japonsko se přes přetrvávající konservatismus mění mnohem rychleji, než probíhá aktualizace osvědčených průvodců, si našinec opatří něco jako Baedeker's Japan, Fodor's Exploring Japan nebo Lonely Planet: Japan Travel Survival Kit. Snad nejobsáhlejším průvodcem po Japonsku je kniha Japan Inside Out, A Personally Oriented Guidebook by Jay & Sumi & Garet Gluck. Mnoho užitečných knih naleznete v knihkupectvích Maruzen nebo Kinokuniya. Oddělení cizojazyčné literatury poznáte snadno podle hordy gaidžinů (gaidžin je japonsky cizinec a diskuse se stále vedou o tom, zda tento výraz má pejorativní nádech či nikoliv) hltajících Newsweek a New York Times po zjevně dlouhodobé abstinenci v četbě latinkou psaného textu.
Ti, kdož jsou "in" jsou "on line" a nasbírají aktuální informace na virtuálním výletě. Japan Web Guide (http://www.gol.com/jguide/index.html), Japan Web Navigator (http://jin.jcic.or.jp/navi/), Gateway Japan (http://www.gateway-japan.org/), Japan Window (http://jw.nttam.com/HOME/index_t.html), Japan (http://www.indiana.edu/~japan/japan.html), Japan Links (http://www.geocities.com/Tokyo/4220/japanlinks.html)... a hbitý ukazováček na myši počítače vám umožní cestovat s jistotou návratu zpět domů bez ohledu na finanční těžkosti cestovních kanceláří. Před skutečnou cestou se ještě vyplatí zaklepat na virtuální dveře Japonského ministerstva zahraničních věcí (http://www.mofa.go.jp/) a ještě jednou si ověřit, že víte, co se v zemi sluší a co nikoliv. Volnomyšlenkáři, kteří se do Japonska vydávají s odhodláním polemizovat s policisty o tom, že marihuana je nedílnou součástí jejich osobitého životního stylu, nechť počítají s možným prodloužením cesty až o 7 let nucených prací. V ostatních případech hledejte policejní služebny - kóban, kde se v nesnázích vždy můžete obrátit o pomoc a kde k vám vždy bude přistupováno velmi korektně a vstřícně.
Cenné rady a množství materiálů obdržíte v kancelářích Japan National Tourist Organization (http://www.jnto.go.jp/). Hovoříte-li japonsky, máte možnost využít služeb nabízených na více než třech stech místech kanceláří Japan Travel Bureau (http://www.jtb.co.jp/). Prakticky všude, kam dorazíte, zpravidla v blízkosti nádraží, naleznete turistické informační středisko - kankó annaišo. Zde opět s trochou japonštiny a sugestivními posunky na personálu vyloudíte informace o místních pamětihodnostech a seženete hotel bez předchozí rezervace. Podle libosti se můžete rozhodnout pro hotel evropského typu, skromný, ale pohodlný nocleh poskytují Business Hotels (bidžinesu hoteru). Opravdové Japonsko ale vychutnáte v rjókanu - hotel v tradičním stylu, kde se sedí i spí na podlaze, případně v minšuku - rodinné podniky, kde se hosté stávají tak trochu členy domácnosti. Záleží jen na naditosti vaší peněženky, co si z intervalu 5 000 až 150 000 jenů za dvě lůžka a noc vyberete. Ať již pobýváte kdekoliv, není tak zcela od věci omrknout si, kde má budova únikový východ, poohlédnout se, kde je nejbližší hasicí přístroj, potěžkat si ten obrázek, pod nímž se hodláte uložit ke spánku. Až se země zachvěje, bude vaše sbírka dobrodružných historek obohacena o jednu, v níž figurujete jako dokonalý hrdina bez boule na hlavě. Milovníci romantických nocí strávených na pláži by měli mít stále na paměti prostou skutečnost, lakonicky vyjádřenou dokonce dvojjazyčným nápisem na jedné tabulce na pobřeží: džišin-cunami-hinan: earthquake-tsunami-refugee. Zvláště hodláte-li nějakou dobu žít v oblasti Tokia, měli byste se asi častěji a vážně zamyslet nad tím, jak se zachováte, kdyby došlo k nejhoršímu. Budete-li o tom navíc přemýšlet v období tajfunů, ještě více vzroste váš obdiv k národu, který toho tolik dokázal, přestože se k němu příroda chová tak macešsky.
V případě dlouhodobého pobytu budete asi pro své cestování zvažovat zakoupení automobilu. Jestliže vás neodradily úzké silnice a dálnice sice širší, ale většinou ucpané, nebude problémem sehnat ojetý vůz (čúkoša) za 50 000 až 70 000 jenů. Vaše počáteční radost z krásné Toyoty za tak směšnou cenu vás ale postupně možná zcela opustí. Při koupi vozu věnujte pozornost datu poslední technické kontroly. Povinné technické prohlídce (šaken) musí být vozidlo podrobeno každé dva roky (vozy starší deseti let každoročně) a to vás přijde na 120 000 jenů, i když nebude co opravovat. K registraci vozu potřebujete ve většině měst potvrzení o tom, že máte místo k parkování (šako šómeišo). Pronájem parkovací plochy vás v Tokiu může stát až 100 000 jenů měsíčně! Několik desítek tisíc vydáte za povinné pojištění (kjósei hoken) a silniční daň. Každopádně, když budete Japonsko opouštět, bude hodnota vašeho vozu prakticky nulová a nenajde-li se jiný gaidžin, který ho od vás koupí, vystavujete se nebezpečí dalších výdajů spojených s jeho likvidací. V nejhorším se prý ale také dá dojet na letiště, zaparkovat, nechat klíče v zapalování, popadnout kufry a rodinu, tvářit se nenápadně a svižným krokem zmizet v odbavovací hale.
Půjčoven aut je spousta a jejich služeb využijete s výhodou pro cestování po venkovských oblastech. Ceny se pohybují podle velikosti vozu v rozmezí 6 000 až 20 000 jenů za první den, o třetinu méně za každý den následující. Cenově výhodné je kombinované cestování s využitím služeb společnosti Ekimae - do místa vašeho zájmu cestujete železnicí a od nádraží pokračujete pronajatým vozem.
Jakmile jednou navštívíte Japonsko, bylo by hrubou chybou nesvézt se alespoň jednou superexpresem Šinkansen. Z Tokia vedou tři tratě: Tókaidó-Sanjó (směr Nagoja, Ósaka, Hirošima, Fukuoka), Džóecu (Niigata) a Tóhoku (Jamagata, Sendai, Morioka). Nejzábavnější na tom je, že v dopravních špičkách vyjíždějí soupravy, jejichž cestovní rychlost je 250-270 km/h, v pětiminutových intervalech. Ve většině případů se tudíž nemusíte s předstihem zaobírat nákupem jízdenky a rezervací místa. Sedadla i ve vozech druhé třídy poskytují dostatek komfortu pro cizince s delšíma nohama, než je v místních podmínkách obvyklé. Tříhodinová cesta z Tokia do Kjóta vás přijde asi na 10 000 jenů. Nadstandardního komfortu se vám dostane za příplatek ve vozech označených zeleným čtyřlístkem (grínša). Tratě jsou vedeny převážně na vyvýšených betonových rampách, takže se vám během jízdy naskýtá hezký pohled na okolní krajinu. Za třicet let provozu superexpresů se nepřihodila žádná vážnější nehoda. Nicméně, jelikož lidská stupidita nezná hranic, událo se několik případů nouzového zastavení z důvodu nastražených kamenů a ocelových řetězů v kolejišti. V této souvislosti je zajímavé tvrzení odborníků, že souprava je prakticky nevykolejitelná a její příď je konstruována tak, aby v plné rychlosti odolala nárazu do betonového kvádru o hmotnosti jedné tuny.
Chcete-li ušetřit na jízdném i za hotely, cestujte na delší vzdálenosti přes noc dálkovými autobusy (čókjori basu). Takový autobus je konstruován asi pro patnáct pasažérů. Jste usazeni na sedadlo, které vypadá jako pohodlné zubařské křeslo a dá se nastavit do polohy pohodlného lůžka, dostanete přikrývku, bačkory, sluchátka a čaj. Čeká vás příjemná cesta, ovšem za předpokladu, že vás nebude sužovat ona zlá noční můra, která vás provází od doby, kdy jste cestovali Karosou s odboráři do Berlína.
Kdo se řídí heslem "čas jsou peníze", bude využívat vnitrostátních leteckých linek. Určitě se to vyplatí při cestě do Sappora nebo na Okinawu, ale připočtete-li například, k letu Tokio-Ósaka cestu na letiště a čas na odbavení, je Šinkansen asi výhodnější. U koho se výše uvedené heslo projevuje spíše tak, že má dostatek času a málo peněz, ten vyzkouší trajekty. Za 20 000 jenů a 36 hodin se tak z Ósaky ocitnete na Okinawě. Za dalších 65 000 můžete koupit lístek i té své krásné Toyotě. Trajekty vyplouvající z Jokohamy, Ósaky, Kóbe vám poskytnou romantickou plavbu třeba na Šikoku a Kjúšu. Chcete-li zažít co nejvíce legrace, nekupujte si první třídu ani druhou třídu s lůžkem. Kupte si ten nejlevnější lístek a budete se plavit ve velké společné kajutě se spoustou domorodců, s nimiž se možná dáte do řeči, oni vám určitě předají zajímavé informace a řidič náklaďáku, s nímž jste se spřátelili, vás třeba z přístavu kousek sveze.
Navrhovat konkrétní itinerář pro vaše cestování by bylo nad rámec tohoto článku. K dispozici je vše: tropická Okinawa, lyžování na Hokkaidu, horská turistika v Japonských Alpách, poušť v Tottori, dýmající vulkány na Kjúšu, termální prameny a lázeňská střediska na nesčetných místech. Sezóna pro výstup na horu Fudži je od 1. července do 31. srpna. Ať se ocitnete kdekoliv, vždy se budete mít možnost z rušných ulic uchýlit do poklidných zákoutí budhistických chrámů a šintoistických svatyň obklopených japonskými zahradami, v nichž každá větvička a sebemenší kamínek mají své přesně určené místo tak, aby celkový dojem byl absolutně harmonický.
Pokud jste již poctili návštěvou takové množství památek, že si nejste jisti, zda vstupní brána torii kjótské Heian džingú je opravdu červená a nejste ani schopni s určitostí říci zda-li je budha v Naře větší než v Kamakuře, nabízí se další zajímavá alternativa. Téměř všechny firmy, z důvodů vzdělávacích a samozřejmě také reklamních, vás rády pozvou na exkurzi. Termín prohlídky vám ochotně zprostředkuje již zmiňované kankó annaišo. Ne vždy je k dispozici anglický průvodce, ale máte možnost se skupinou dalších zájemců navštívit podniky od pivovarů a výrobců sake přes automobilky až po jadernou elektrárnu. Jedna ze sbírky dobrodružných historek autora tohoto článku pojednává o návštěvě hirošimské automobilky Mazda. Když se po předchozí domluvě v určenou hodinu marně rozhlížel po skupině ostatních zvědavců, k níž by se připojil, byl náhle usazen do vozu s řidičem a sličná anglicky hovořící hosteska jej následující hodinu a půl provázela po závodě. Takže se z role obyčejného čumila situoval do role VIP a nikdo mu nerozmluví, že taková pozornost mu nebyla věnována jen náhodou. Oni totiž určitě věděli, že v Čechách se vyráběla kvalitní auta dávno před tím, než pan Mazda (Matsuda) v maličké továrně na zpracování korku zkonstruoval motorovou tříkolku!
Marek Urbanský
U.S.A.
Minulé příspěvky na téma "Chemik na cestách..." mi připomněly můj téměř dvouletý pobyt v USA v letech 1992 a 1993, kdy jsem působil jako Visiting Scientist ve výzkumném centru farmaceutické firmy Hoffmann-La Roche v Nutley (New Jersey). Zvláště na začátku pobytu se ukázalo, jak málo jsem byl na podmínky v USA připraven. Díky řadě studentů a stážistů je jistě nyní informovanost o podmínkách v této zemi mnohem lepší než v době mého odjezdu, přesto si myslím, že by neškodilo se podělit s potenciálními cestovateli o některé zkušenosti.
Co se týká odborné stránky věci, zjistil jsem jak na základě svých zkušeností, tak na základě hovorů s jinými kolegy, že podmínky pro práci se velmi liší v závislosti na působišti. Obecně jsou pracoviště vybavena poněkud lépe než u nás, rozdíl však už není nijak propastný. Na rozdíl od bohatých firem, jako je například firma Hoffmann-La Roche, zvláště na universitních pracovištích je rozpočet někdy velmi napjatý, takže se často šetří na skle, ale i na chemikáliích. Konkrétní situaci v této oblasti pozná záhy stážista sám. Proto bych se raději v další části věnoval postřehům z praktického života, které jsou pro návštěvníka mnohem důležitější.
Můj pobyt v USA začal dosti typicky tím, že můj nový šéf si mne vyzvedl na letišti, odvezl mne na hotel, kde mi při večeři s úsměvem sdělil, že hotel mám zaplacený na týden a mezitím si musím obstarat ubytování. Druhý den ráno mne vyzvedl v hotelu a dovezl do práce, kde se mě ujala sekretářka. Řekla, že si musím obstarat Social Security Number (SSN) a druhý den nastoupit do laboratoře. Nebudu zde líčit všechny peripetie, které jsem absolvoval, než jsem si vše zařídil a zabydlel se, spíše bych se rád zmínil o několika věcech, které by mým případným následníkům mohly ulehčit situaci. Tak nejprve to SSN, což je vlastně obdoba našeho rodného čísla. Toto číslo je třeba při jednání na všech úřadech, bez něho nelze zaregistrovat auto, nelze získat řidičský průkaz ani vyplnit daňové prohlášení, ale hlavně bez něj nemůže člověk prakticky dlouhodobě existovat. SSN lze získat po předložení pasu a povolení k pobytu a po vyplnění podrobného dotazníku a následném absolvování pohovoru na nejbližší Social Security Administration Office, jejichž síť je poměrně hustá. Poté dostane žadatel příslušnou průkazku ve formě kartičky formátu kreditní karty. Již v této chvíli bych doporučoval zakoupení obalu na tento formát karet, protože SSN je jen první kartou do pro našince poněkud nezvyklé sbírky. Brzy budou následovat další přírůstky, jako jsou platební karty, karty příslušného zdravotního a dalších pojištění nebo HMO (Health Maintenance Organization), technický průkaz k autu (Motor Vehicle Registration Card) a řidičský průkaz (Driving Licence). Ještě bych se vrátil k pohovoru před vystavením SSN. Z tohoto pohovoru je nutné si vzít k srdci hlavně striktní dodržování rozsahu příslušného pracovního povolení. Já jsem tomu nevěnoval patřičnou pozornost, což jsem si uvědomil až téměř po roce pobytu, kdy se můj kolega z Finska ocitl v nezáviděníhodném postavení. Jednou o víkendu totiž jeho domácí natíral dům a ten dobrosrdečný kolega se nabídl, že mu s tím pomůže. Ovšem za několik dní pro něj nastaly potíže. Někdo totiž udal, že se dotyčný zúčastnil opravy domu a přijela policie vyšetřovat, zda pro to má povolení. Když zjistili, že jeho pracovní povolení se týká pouze vědecké činnosti, sebrali mu i toto povolení a předvolali ho na policii. Marné bylo přesvědčování, že jen nezištně pomáhal domácímu, pro ně to byla ilegální práce. Jen díky značnému vlivu firmy, která v oblasti zaměstnávala více než 10 000 lidí, se právníkům podařilo zabránit jeho vyhoštění. Jak mi bylo později vysvětleno, za nepovolenou práci se považuje dokonce i to, když cizinec při návštěvě příbuzných hlídá jejich děti.
Další nezbytností je co nejdříve po příjezdu si obstarat ubytování. Snadnost či obtížnost obstarání bytu (a také jeho cena) se značně různí. Nutley je ca 25 km západně od New York City a celá tato oblast je tvořena zelení, v níž jsou v menších či větších vzdálenostech typické americké dřevěné domky. Nájemné se pohybovalo od 500 dolarů výše, byty v rodinných domcích jsou většinou zařízené nejnutnějším nábytkem, byty v kondominiích jsou nezařízené. Našel jsem si poměrně hezké podkroví v rodinném domku ca 5 km od zaměstnání a myslel jsem si, jak jsem na to vyzrál. Již 20 km dál na západ se sice dal sehnat srovnatelný byt za poloviční nájem, znamenalo to ale absolvovat každý den tak hodinovou cestu po zcela zaplněné dálnici. I když jsem do USA přijel v lednu, byla jen mírná zima, a tak jsem první nevýhody podkrovního bydlení poznal až po měsíci, když nastaly silné mrazy. Vzhledem ke špatné isolaci běžných amerických dřevěných domů jsem si musel koupit elektrické radiátorové topení, což ještě vzhledem k láci energií nebylo to nejhorší. Mnohem horší bylo, že špatná isolace střechy také způsobila, že se na střechu stáhly veverky a zahřívaly se tam. Pro našince je nepochopitelné, co je špatné na tom, že se ta krásná šedá zvířátka chodila ohřívat na naši střechu. Potíž byla v tom, že množství těch jinak roztomilých hlodavců bylo v řádu desítek a zřejmě aby se zahřály, občas se některá dala do pohybu a běžela na druhý konec střechy. Ostatní ji samozřejmě ihned následovaly a mne probudilo ohlušující bubnování. Kupodivu po několika dnech jsem si na to poměrně zvykl a budil jsem se jen několikrát za noc. Další nevýhoda podkroví se ukázala v létě, kdy moje poměrně výkonná klimatizace sice dokázala prostor vychladit na příjemnou teplotu, její hluk mě ale k ránu budil, takže jsem ji obvykle několikrát za noc vypínal a zapínal. Vzhledem k mojí konzervativnosti jsem v tomto podnájmu vydržel celou dobu, přesto si myslím, že je lépe si pronajmout menší či dražší byt kdekoli, jen ne v podkroví.
Další věc, kterou si musí člověk pobývající déle v USA pořídit, je auto a vyřídit si s tím spojené záležitosti. V této oblasti je bohužel situace různá stát od státu, přesto platí jistě několik zobecnění. Doporučoval bych raději koupi mírně dražších japonských aut než levnějších aut amerických. Nejde zde o spotřebu pohonných hmot, které jsou poměrně levné, ale hlavně o spolehlivost. Navíc při opětovném prodeji jsou japonská auta opět mnohem lépe prodejná. (Velmi ceněná jsou auta z Arizony, která sice mají oprýskaný lak a popraskané součástky z umělých hmot od vedra, ale jsou nedotčená rzí. pozn. red.) Co se týká pohonných hmot, cena se značně liší stát od státu v závislosti na zdanění. Například v New Jersey byla cena benzinu v době mého pobytu téměř o 20 % nižší než ve státě New York, a tak pumpy na pravém břehu Hudsonu měly dobrý kšeft a na opačném břehu pumpy téměř neexistovaly. Po koupi auta si kupec musí nechat auto zaregistrovat a čeká ho tedy povinná technická prohlídka včetně kontroly zplodin. Poté po zaplacení příslušného poplatku a po zaplacení povinného pojistného konečně dostanete registrační kartu. Tady je třeba říci, že pojistné není v žádném případě zanedbatelné. Já jsem si koupil za 1 200 dolarů 8 let starou Toyotu a platil jsem nejlevnější možné roční pojistné 760 dolarů. (Zaměstnanci státních institucí a universit mají často podstatné slevy na pojistném, informujte se u kolegů. pozn. red.) Po koupi auta (nebo lépe ihned po příjezdu na delší stáž, pozn. red.) je vhodné se také zajímat o získání řidičského průkazu daného státu, protože platnost mezinárodního řidičského průkazu je v USA omezena. V New Jersey musí nový obyvatel získat do 3 měsíců místní řidičský průkaz, což platí i o přistěhovalcích z ostatních států Unie. Prvním krokem k získání průkazu je nastudování Driving Manualu, což je útlá knížečka o ca 50 stranách. Po zvládnutí textu se může uchazeč přihlásit k počítačovému testu. Ten probíhá známým způsobem zaškrtávání, není ale v žádném případě triviální, hemží se číselnými údaji a zvláště pro neameričana někdy těžko odlišitelnými odpověďmi. Mně se sice podařilo jej zvládnout napoprvé, poznal jsem tam ale i slovenského kolegu, který po třech či čtyřech neúspěšných pokusech rezignoval a jezdil načerno. Po absolvování testu dostane takový "skorořidič" potvrzení, které jej opravňuje řídit po omezenou dobu v přítomnosti řidiče staršího 18 let. K praktické zkoušce musí přijet vlastním vozem, a to ne dříve než za 6 týdnů (možná že jen 4 týdny, to už si přesně nepamatuji), proto se nevyplácí tuto záležitost odkládat. Co se týče praktického silničního provozu, již v jednom příspěvku se objevilo, že v USA jsou semafory až za křižovatkou (nebo taky visí nad středem křižovatky). Mnohem více mne zarazilo používání značky stop na křižovatkách. Velmi často, zvláště v obcích je tato značka umístěna na všech ulicích dané křižovatky, takže vlastně všechna vozidla přijíždějící na takovou křižovatku musí zastavit a dát přednost. Existuje samozřejmě mnoho dalších rozdílů, pro Evropana asi nejpřekvapivějším je stupeň privilegovanosti některých vozidel. Existují totiž vozidla, při jejichž zastavení musí zastavit a nepředjíždět také všechna vozidla jedoucí za nimi a na silnicích s jedním proudem v každém směru i vozidla protijedoucí a počkat, až se vozidlo zase rozjede. Těm znalejším již asi došlo, že se jedná o školní autobusy (schoolbus), které svážejí žáky do škol a po vyučování zpět. Dosti mě ale překvapilo, že stejná privilegia mají i řádně označená auta prodávající zmrzlinu, která jsou tam poměrně častá (podobně jako zde auta Family Frost mají zvláštní znělku lákající zákazníky). K ochraně dětí nevyzpytatelně se chovajících cestou do a ze školy slouží i do zvláštních kazajek oblečené služby, které v době, kdy se děti shromažďují na zastávkách schoolbusů, obsadí všechny křižovatky, kudy děti chodí. Vždy, když některý školák dorazí na křižovatku a chce přejít, zastaví tato služba stop terčíkem dopravu. Jelikož je v centrech obcí často maximální povolená a kupodivu také dodržovaná rychlost 20 mil za hodinu, často se v inkriminované době tvoří dosti značné fronty.
Poslední věcí, o které bych se v souvislosti s automobilismem zmínil, je systém pokut, s nímž jsem se bohužel také na vlastní kůži seznámil. Bezpodmínečně je třeba dodržovat pravidlo, že se nesmí stát u požárního hydrantu a v určité vzdálenosti od něho. I když je to při marném hledání volného místa lákavé, nedá se to doporučit, neboť s největší pravděpodobností je takový vůz během čtvrthodiny odtažen a například pokuta v New Yorku lehce může přesáhnout cenu automobilu. V případě New Yorku je to navíc ne zcela logické. Ve městě jsou totiž tři typy požárních hydrantů, dva typy jsou již nefunkční a jsou tam ponechávány jen jako artefakty patřící k tomuto městu. V době mého pobytu se již o tom sice diskutovalo, platilo však, že zákaz stání se týká i těchto vyřazených hydrantů. Přestože jsem v New Yorku byl poměrně často, pokutové bloky (tickets) jsem za stěračem našel vždy v blízkosti našeho domu v poklidném městečku Bloomfield. Když najdete za stěračem takový pokutový blok, můžete v podstatě udělat tři věci. První je přečíst si na něm přestupek a výši pokuty, vystavit šek a poslat ho na příslušnou adresu. Tento pro Američana běžný postup jsem použil, když jsem asi 14 dní po získání řidičáku dostal pokutu 15 dolarů za to, že parkuji více než 6 palců od obrubníku. Druhý možný postup je nesouhlasit s pokutou a zavolat na číslo uvedené na bloku. Tenhle postup jsem si vyzkoušel, když jsem opět před domem dostal ticket za to, že parkuji ve dvousměrné ulici na levé straně, tj. proti směru (against the flow). Protože jsem nikde v Driving Manualu nenašel, že je to zakázané, ale hlavně proto, že vyměřená pokuta byla 45 dolarů, rozhodl jsem se s ní nesouhlasit. Hned druhý den po mém telefonátu jsem dostal předvolání k soudu. Důkladně jsem se připravil jak se budu bránit, ale po příjezdu k soudu jsem byl dost šokován. Tam v soudní síni čekalo na soudce snad 50 lidí stíhaných za různé přestupky včetně opilství, výtržnosti, drobné krádeže a dokonce i za prostituci. Po příchodu soudce byl předvoláván jeden po druhém před soudce a já jsem byl šokován, když na otázku, jestli se cítí předvolaný vinen, všichni odpovídali "guilty", hned vyslechli rozsudek a šli do předsálí buď zaplatit pokutu, nebo domluvit nástup trestu do místní věznice. Myslím, že i soudce byl překvapen, když ode mne slyšel "unguilty", ale k mému úžasu nic víc slyšet nechtěl a předvolal mne za týden spolu s policistou, který pokutu vystavil. Po týdnu se tedy vše opakovalo, soudce se mne opět zeptal, zda se cítím vinen, a já jsem mu řekl, že jsem v Driving Manualu nenašel, že se to nesmí a u nás že je to zcela běžný způsob parkování. Pak soudce požádal policistu, aby mu ukázal, kde ta pasáž je. Když to policista během tak dvou minut nebyl schopen dokladovat, řekl mi, abych si uvědomil, že takový způsob parkování je sice v New Jersey nelegální, ale mě zprošťuje zaplacení pokuty, neboť policista k tomu nebyl schopen předložit odpovídající doklady. Tak jsem místo 45 dolarů pokuty zaplatil pouze asi 3 dolary za parkovné během obou stání. Na závěr se zmíním ještě o třetím, pro Čecha asi nejlákavějším způsobu nakládání s pokutovým blokem. Touto možností je zmuchlat blok a zahodit jej do nejbližšího koše a tvrdit, že žádný blok za stěračem nebyl. Tento způsob jsem si během svého pobytu nevyzkoušel nejen proto, že jsem další pokutu již nedostal. Kolegové mne před tím důrazně varovali, neboť takové tvrzení je pro soudce krajně nedůvěryhodné a v každém případě pokud po týdnu policie nedostane platbu, dostane dotyčný předvolání k soudu.
Po vylíčení mých zkušeností s americkými dopraváky bych se ještě rád vrátil k americkému řidičskému průkazu, jehož vlastnictví je nutné i z jiných důvodů. Během svého pobytu jsem pas potřeboval jen při příjezdech a odjezdech ze země, zato řidičský průkaz je pro běžný život v USA téměř nezbytný. Po nástupu do zaměstnání a zřízení konta pro zasílání mzdy během několika dní každý dostane krásně vyvedené šeky se jménem a adresou. Při placení šeky je americký řidičský průkaz jediným dokumentem, který je pro příjemce přijatelný (dříve zmíněný průkaz SSN nemá fotografii). Mnohem jednodušší je také při registraci v motelech předložit řidičský průkaz než pas. Při objednání nějakého zboží od zásilkové služby, které jsou na rozdíl od nášich solidní, cenově i díky daňovému systému výhodné a v důsledku toho Američany hojně používané, jediným dokumentem, na základě kterého vám zboží bez průtahů vydají, je řidičský průkaz. (Často funguje jakýkoliv průkaz s fotografií, Američani mu říkají picture I.D. a klidně za něj vezmou i tramvajenku, pozn. red.)
Věřím, že tyto mé postřehy by mohly být zajímavé a možná i užitečné pro čtenáře, kteří mají pobyt v USA před sebou.
Stanislav Rádl