Osobní zprávy

Profesor MUDr. Jiří Duchoň, DrSc. sedmdesátníkem

Profesor MUDr. Jiří Duchoň, DrSc. se narodil 27.7.1927 jako jediný syn badatele Dr. Ing. F. Duchoně, který se později stal profesorem agrochemie na VŠZ v Praze. Tento počáteční rodinný chemický vliv byl dále umocněn pedagogickým kouzlem prof. Koštíře, který byl jeho učitelem na reálném gymnasiu v Praze-Dejvicích, kde studoval v letech 1938-1946. V následujících šesti letech absolvoval lékařskou fakultu UK v Praze a svou zálibu v chemii realizoval souběžným studiem 5 semestrů chemie na Přírodovědecké fakultě UK, kde jeho spolužáky byli pozdější profesoři UK J. Pacák a J. Musil. Na lékařské fakultě ho zaujaly docentské přednášky A. F. Richtera, což přivedlo MUDr. Duchoně na II.chemický ústav LF UK, na němž pak prožil celou svou pedagogickovědeckou dráhu. Na ústavě již pracoval dr. Milan Jirka, jehož bratr Pavel byl Duchoňovým spolužákem ve škole.

Od roku 1948 byl postupně volontérem, demonstrátorem, vědeckou sílou, výpomocným asistentem a v letech 1952-1965 odborným asistentem. V letech 1952-1954 hospitoval v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, v roce 1955 složil atestaci z klinické biochemie a v roce 1962 obhájil kandidátskou disertační práci "Močové melanogeny při onemocnění melanoblastomem". V roce 1964 se habilitoval z lékařské chemie a biochemie na základě habilitační práce "Studie o melaninech a melanogenesi" a od 1.1.1966 byl ustanoven docentem lékařské chemie. V květnu 1992 obhájil doktorskou disertační práci "Příspěvek k biochemii maligního melanomu". 1.12.1993 byl jmenován profesorem pro obor biochemie. Od 1.10.1970 do 31.10.1995 byl přednostou II. ústavu lékařské chemie a biochemie 1.lékařské fakulty UK v Praze.

Výzkumnou dráhu prof. Duchoně významnou měrou determinovali jeho učitelé. Prof. A. F. Richter mu dal za úkol studovat melaniny coby přirozená barviva a nástupce prof. Richtera, prof. Šula, zakladatel onkologické biochemie u nás, ho inspiroval ke studiu melanomu. Biochemii melaninové pigmentace a biochemii maligního melanomu zůstal prof. Duchoň věrný po celý život v rámci výzkumných úkolů státního plánu základního výzkumu i v rámci resortních výzkumných plánů ministerstva zdravotnictví a ministerstva školství. Prof. Duchoň měl vždy štěstí ve výběru svých spolupracovníků. Opakovaně jsme si kladli otázku, zda to bylo jen štěstí či spíše speciální cit pro jejich výběr. Prvním z nich byl RNDr. Z. Pechan z brněnské přírodovědecké fakulty. Ve spolupráci s ním rozhodným způsobem rozšířil poznání močových melanogenů; s dalšími spolupracovníky pak identifikoval strukturu některých látek z této skupiny a popsal zvýšené vylučování kyseliny homovanilové a vanilmléčné u nemocných melanomem. Na základě mezinárodního ohlasu vědecké práce byl tehdy doc. Duchoň pozván k ročnímu stipendijnímu pobytu na Harvard University v Bostonu k prof. T. B. Fitzpatrickovi, kde se v r. 1967-1968 věnoval zejména studiu melanosomů. Po návratu domů předal nabyté zkušenosti mladým spolupracovníkům, kteří pod jeho vedením rozvinuli intenzivně biochemický výzkum maligního melanomu a melaninové pigmentace. Výsledkem této "zlaté" éry výzkumu na II.ústavu lékařské chemie a biochemie bylo vypracování 10 kandidátských disertačních prací, 1 práce doktorské, 3 spisů habilitačních a 6 prací rigorosních a diplomových, jež všechny vycházely ze základního výzkumného profilu pracoviště, které tím získalo významnou mezinárodní reputaci. Na II.chemii se pak přijížděla školit řada vědců ze zahraničí.

Prof. Duchoň publikoval více než 150 původních vědeckých sdělení v mezinárodních i v tuzemských časopisech i v různých monografiích. Spolu s Dr. Pechanem napsal v r. 1964 první a dosud u nás jedinou monografii věnovanou biochemii melaninů a melanogenese. V letech 1964, 1976 a 1981 obdržel Šiklovu onkologickou cenu.

Téměř padesátileté pedagogické působení bylo a je pro prof.Duchoně životním posláním, které mu přináší radost. Opakovaně nám říkával, že "učit znamená rozdávat se", že "nejdůležitějším uměním učitele je vzbudit zájem o věc, o poznání a tvoření". Tato filozofie nalezla u studentů odezvu; byl uznávaným a oblíbeným učitelem. Prof.Duchon byl spoluautorem řady učebních textů, skript a knižních učebnic. Z nich skripta Lékařská chemie a biochemie se v letech 1976-1979 dočkala 10 vydání a byla používána na všech lékařských fakultách v českých zemích; logickým pokračováním pak bylo vydání celostátní knižní učebnice Lékařská chemie a biochemie (Avicenum 1985, Avicenum/Osveta 1991) pod redakcí prof. Duchoně.

Bohatý život prof. Duchoně zahrnoval a zahrnuje četné další aktivity: v letech 1979-89 byl např. předsedou předmětové rady pro lékařskou chemii a biochemii při MŠ ČSR a SSR. Je členem Českého národního komitétu pro biochemii a molekulární biologii a členem oborové rady 04 "Biochemie a pathobiochemie pro postgraduální studium v biomedicině". V roce 1993 byl jmenován členem Education Committee of the International Union of Biochemistry and Molecular Biology. Byl zakládajícím členem International Pigment Cell Society, je členem European Society for Pigment Cell Research. V tuzemsku byl a je dlouholetým členem i členem výboru Československé (nyní České )společnosti pro biochemii a molekulární biologii a Československé (České) společnosti klinické biochemie.

Jsem vděčný osudu, že jsem mohl 35 let, tj. plnou polovinu života jubilanta stát po jeho boku jako žák a spolupracovník, čerpat jeho životní moudrost, obdivovat hloubku a šíři jeho znalostí, jeho toleranci a demokratické přesvědčení. Přejeme prof. Duchoňovi pevné zdraví, aby mohl i nadále pokračovat ve své milované vědecké práci i věnovat se svým koníčkům, tj. zejména mineralogii. Tato ušlechtilá záliba je možná odrazem působení geologického podloží Příbramska na rod Duchoňů, který od nepaměti sídlil v Drásově čp. 1.

Jan Borovanský

75 let Dr. Ing. Adolfa Gustava Pokorného. CSc.

Narodil se 29. září 1922 v Brně. V letech války během studia na střední průmyslové škole chemické byl nasazen v Berlíně na nucené práce v Technische Nothilfe. Po návratu maturoval a do konce války pracoval v autorizovaném Výzkumném ústavu kvasného průmyslu v budově chemického pavilonu Vysoké školy technické v Brně, která byla během války uzavřena. Ihned po osvobození započal se studiem na chemické fakultě VŠT Dr. E. Beneše v Brně, kde se aktivně zúčastnil prací spojených s obnovením školy jako člen Spolku posluchačů inženýrů chemie spolu s učiteli a předválečnými i novými zaměstnanci fakulty. Studium zakončil v letech 1948/49 specializacemi oborů dehtových barviv, umělých hmot a tuků a vosků u prof. Vítězslava Veselého. Poté byl šéftechnikem v brněnské továrně na speciální mýdla Standard, která se po znárodnění stala součástí n.p. Milo Olomouc. V roce 1950 nastoupil na Výzkumném ústavu pro využití plastických hmot v Brně (pozdější Výzkumný ústav makromolekulární chemie), který pomáhal zakládat a budovat. Na ústavu se věnoval především pracím na tehdy se rozvíjející výrobě olefinických monomerů.

V poválečných letech spolupracoval Ing. A. G. Pokorný s prof. Janem Macků v oboru léčivých rostlin, avšak tato činnost prakticky skončila zrušením brněnské Vysoké školy technické a zřízením Vojenské technické akademie v r. 1951, kdy prof. J. Macků odešel na VŠT do Bratislavy. Na chemické fakultě této školy obhájil Ing. Pokorný doktorskou práci o izolaci a aplikaci glykosidu eskulinu.

V r. 1956 přešel Dr. Ing. Pokorný na výzvu prof. J. Rosy na Výzkumný ústav stavebních hmot v Brně-Komárově, kde pracoval až do r. 1987. Zaměřil se převážně na problematiku technologie výroby lehkých kameniv a chemismu skelně krystalických hmot z hlediska makromolekulární struktury silikátů, rovněž spolupracoval na vyhledávacím výzkumu. Při své práci se řídil zásadou prof. O. Kalaunera - nezbytností důkladného vědeckého základu dané problematiky stavěného na znalostech současné světové literatury. V roce 1964 obhájil na VUT v Brně kandidátskou práci na téma "Výzkum aglomeračního pochodu sbalkovaného létavého popílku".

V brněnské chemické veřejnosti je A. G. Pokorný znám jako neúnavný organizátor různých akcí na jmenovaných ústavech a zejména pak v rámci brněnské pobočky Československé a České společnosti chemické, kde byl jedním z prvních poválečných členů. Po dobu více než padesátiletého členství pracoval v různých obdobích aktivně jako člen výboru i tajemník pobočky. V roce 1996 udělila Česká společnost chemická A. G. Pokornému čestné členství za obětavou práci ve společnosti a za přínos k rozvoji chemie.

Publikoval více než 100 odborných článků, původních prací a patentů, zúčastňoval se pravidelně sjezdů společnosti i jiných konferencí doma i v zahraničí. Pracoval v řadě komisí pro obhajobu diplomových prací a byl i jejich vedoucím ve VUT i SVŠT. Je spoluautorem publikace "85 let chemického inženýrství v Brně 1911-1996". V současnosti se věnuje problematice historie chemie na téma "Hledání kontinuity vědeckého poznání na Moravě a ve Slezsku" a životopisům našich chemických osobností, ale též historii brněnského vodáckého sportu a dějinám léčivých rostlin u nás.

Do jeho další aktivní činnosti mu přejeme hodně zdraví a elánu a ať je to vždy s úsměvem.

Jiří Brandštetr

Profesor MUDr. Jiří Slavík, DrSc., 75. narozeniny

V listopadu se dožívá 75 let Prof. MUDr. Jiří Slavík, DrSc., emeritní profesor lékařské chemie na Lékařské fakultě Masarykovy university v Brně a přední světový odborník v oblasti isochinolinových alkaloidů.

Narodil se 28. 11. 1922 v Hustopečích u Brna. Studoval na reálném gymnasiu a po maturitě v roce 1942 pracoval tři roky jako laborant ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Pardubicích - Rybitví. Zde získal výbornou průpravu v organických syntézách a izolacích přírodních látek. Po znovuotevření vysokých škol na podzim 1945 začal studovat lékařství na Masarykově universitě v Brně. Již od začátku studia pracoval na katedře lékařské chemie jako pomocná vědecká síla, od roku 1949 jako smluvní výpomocný asistent a po promoci v roce 1952 jako odborný asistent. Jeho vědecká činnost byla v té době už specificky zaměřena na izolaci a identifikaci alkaloidů z rostlin a vyústila do obhajoby kandidátské disertační práce O alkaloidech rostlin makovitých (Papaveraceae) (1959). O rok později následovala habilitace a v roce 1968 byl docent Slavík jmenován profesorem. V roce 1981 obhájil na ÚOCHB ČSAV v Praze doktorskou disertační práci Alkaloidy čeledi makovitých (Papaveraceae).

Profesor Slavík byl více než 20 let vedoucím katedry lékařské chemie a biochemie na LF MU (1964-1986). Jeho pedagogické působení je neodmyslitelně spjato s učebnicí Organická chemie pro mediky (1965), která se stala základním učebním textem na většině československých lékařských fakult a byla opakovaně vydávána až do konce 70. let. Učebnice vynikala moderním pojetím a jako uživatelsky přívětivá byla mezi studenty velmi oblíbená. Jako spoluautor se později podílel na učebnicích F. Šantavý a kol.: Biochemie pro studující medicíny (1975) a J. Duchoň a kol.: Lékařská chemie a biochemie (1985).

Zájem o botaniku ho již v gymnasiálních letech přivedl k zájmu o alkaloidy. Od roku 1949 se MUDr. Jiří Slavík věnuje systematickému výzkumu alkaloidů čeledi Papaveraceae s cílem prozkoumat co největší počet dostupných zástupců této čeledi, izolovat a strukturně definovat jednotlivé alkaloidy, které by byly k dispozici pro farmakologický výzkum. Je známo, že většina alkaloidů této čeledi jsou látky biologicky vysoce aktivní a mnohé nalezly uplatnění v medicíně. Dlouholetým a nejbližším spolupracovníkem v tomto rozsáhlém projektu mu byla jeho manželka RNDr. Leonora Slavíková. Celkem bylo studováno 125 taxonů, většina z nich poprvé. Z toho bylo 85 druhů čeledi Papaveraceae, další pak z čeledí Fumariaceae, Ranunculaceae, Berberidaceae, Magnoliaceae a Aristolochiaceae. Profesor Slavík izoloval asi 220 individuálních alkaloidů přesně definovaných struktur, z nichž 71 představovalo nové přírodní látky. Vypracoval originální metodiku izolace podstatným rozšířením tradičního acido-bazického postupu. Alkaloidy jsou extrahovány organickými rozpouštědly za postupně se měnících podmínek do několika frakcí. Jednotlivé frakce jsou dále zpracovávány kombinací krystalizace, chromatografie, případně dalších extrakcí. Tento precizní, vysoce efektivní postup vedl k objevu mnoha nových alkaloidů či strukturních skupin alkaloidů.

Mezi nejvýznamnější výsledky patří izolace 5 minoritních kvartérních benzo[c]fenanthridinových alkaloidů z Chelidonium majus, Sanguinaria canadensis, Macleaya microcarpa a dalších druhů. Chelirubin, chelilutin, sanguirubin, sanguilutin a makarpin byly získány preparativní sloupcovou chromatografií za speciálních podmínek. Do dnešní doby nebyla publikována efektivnější metoda jejich separace. Výzkum struktury a reaktivity volných bází těchto alkaloidů pak vedl k objevu jejich pozoruhodné bis-aminoacetalové konstituce.

Stanovení struktury roemeridinu z Roemeria hybrida znamenalo objev zcela nového typu alkaloidu: -karbolinový a proaporfinový systém jsou spojeny jedním spiro atomem. Z druhu Roemeria refracta izoloval několik nových alkaloidů ze skupiny isopavinanů (reframin, reframidin, reframolin) a proaporfinů (roemeramin, roemeronin). V rostlinných druzích rodu Eschscholtzia byly nalezeny a strukturně vyřešeny dva dominantní kvartérní alkaloidy: tetrahydroprotoberberinový escholidin a pavinanový alkaloid kalifornidin s dimethylamoniovou skupinou přemosťující dibenzo[a,e]cyklooktadienový systém.

Velmi významný byl nález 18 minoritních alkaloidů včetně 7 nových z vlaštovičníku většího (Chelidonium majus). Tato odedávna používaná léčivá bylina byla mnohokrát studována na různých evropských pracovištích a bylo u ní popsáno pouze 13 alkaloidů. Dnes se zdá, že počet alkaloidů ve vlaštovičníku je určitě vyšší než 31.

Dlouholetý intenzivní výzkum prof. Slavíka a jeho týmu vedl k zásadnímu zjištění, že v čeledi rostlin makovitých jsou téměř obecně rozšířeny silně polární alkaloidy. Tyto alkaloidy nelze izolovat běžnými metodami, a proto unikaly pozornosti, i když často představují hlavní alkaloidní složky rostliny. Patří sem např. korytuberin a všechny kvartérní alkaloidy, které za alkalické reakce netvoří volné báze rozpustné v nepolárních rozpouštědlech. Nejrozšířenějším představitelem je aporfinový alkaloid magnoflorin. Profesor Slavík zjistil, že tuto skupinu alkaloidů lze extrahovat chloroformem za slabě kyselé reakce ve formě jodidů. Takto bylo z čeledi makovitých získáno přes 30 většinou nových kvartérních alkaloidů. K izolaci kvartérních protoberberinů byl rovněž zvolen zcela nový metodický přístup. Tyto alkaloidy nelze oddělit tradičními postupy, jsou extrahovatelné pouze za extrémně vysokých hodnot pH.

Nedávno byly v druhu Papaver setigerum nalezeny dva nové benzylisochinolinové alkaloidy, setigerin a setigeridin, unikátní deriváty papaverinu s methoxyskupinou na benzylovém uhlíku.

Z výzkumu prof. Slavíka a jeho týmu byly odvozeny důležité chemotaxonomické závěry, které mají v poslední době stále větší význam pro botanickou systematiku. Údaje o obsahu určitých alkaloidů tak přispívají k charakterizaci rostlinných druhů stejnou měrou jako znaky morfologické.

Výsledky téměř půl století trvajícího výzkumu byly vtěleny do více než 130 původních vědeckých prací v domácích i mezinárodních časopisech, dalších asi 30 prací bylo zveřejněno ve sbornících z vědeckých konferencí. Většina prací byla publikována v časopise Collect. Czech. Chem. Commun. v rámci série Alkaloids of the Papaveraceae. V loňském roce vyšlo 95. a 96. sdělení a další práce jsou připravovány do tisku. V letech 1954 - 1958 vycházela první sdělení této série současně i v Chemických listech. O velkém zájmu o publikované práce svědčí nejen počet ohlasů v literatuře - dnes již řádově tisíce citací - ale i četné návštěvy pracovníků ze zahraničí, např. z USA, UK, Francie, Japonska, Číny, Indie a j.

V roce 1960 založil prof. Slavík v botanické zahradě LF, nynějším Středisku pro pěstování léčivých rostlin při LF MU v Brně, Kraví hora, kultury makovitých rostlin, kde je v současné době pěstován sortiment asi 80 druhů a nižších taxonů z čeledi Papaveraceae. Je to unikátní sbírka živých rostlin makovitých, pravděpodobně největší na světě, která je předmětem trvalého zájmu a návštěv hlavně zahraničních odborníků.

Prof. Slavík má řadu osobních zájmů z oblasti přírodních věd. Je to zejména botanika, mykologie, petrografie, koleopterologie a jiné. Jako zdatný turista i dnes našlape ročně kolem 700 km na vycházkách a pěších tůrách na jižní Moravě a po moravských a českých horách.

Profesor Jiří Slavík, ačkoliv od roku 1988 v důchodu, stále pravidelně dochází na fakultu, vědecky pracuje a publikuje. U příležitosti životního jubilea mu jeho spolupracovníci a přátelé přejí do dalších let dobré zdraví, spokojenost a životní pohodu.

Jiří Dostál

Prof. Ing. Lubomír Lapčík, DrSc.

Narodil se v roce 1937 v Topolné u Uherského Hradiště. Vysokoškolské studium ukončil v roce 1961 na Chemickotechnologické fakultě Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Všechny vědeckopedagogické hodnosti získal v oboru fyzikální chemie. V roce 1974 založil na SVŠT oddělení polygrafie a fotolitografie na Katedře textilu, celulosy a papíru, které se stal později vedoucím. Doktorskou disertaci obhájil v roce 1987 a v roce 1968 byl jmenován profesorem. V letech 1991 až 1992 vykonával funkci prorektora pro vědu a výzkum Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Od roku 1993 je děkanem Chemické fakulty Vysokého učení technického v Brně. Zde mu připadla nesnadná úloha vybudovat fakultu v omezených prostorách a se skrovnými finančními prostředky. Na fakultě přednášeli v prvním školním roce převážně profesoři a docenti z přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. V dalších letech vedle domácích pracovníků vyučovali též specialisté-externisté z Prahy, z Bratislavy a další.

Probíhající reformy politického a hospodářského života a restrukturalizace průmyslu se pro chemickou fakultu projevily v některých ohledech příznivě.

Z Bratislavy se tak podařilo v letech 1992 až 1995 získat některé významné pedagogy a vědeckovýzkumné pracovníky, čímž se shodou okolností Bratislava revanšovala Brnu za pomoc, kterou jí v jejích začátcích brněnská technika poskytla po zrušení VŠT v Brně v roce 1951.

Prof. Lapčík se stal od roku 1966 členem České společnosti chemické při ČSAV, načež od roku 1984 se stal členem Slovenské chemické spoločnosti pri SAV. Nyní se podílí na činnosti brněnské pobočky ČSCH i jako člen výboru.

Prof. Lapčík přednášel na četných zahraničních sjezdech a univerzitách a absolvoval delší odborné stáže ve Velké Británii, Švédsku a Německu.

Zastává členství mnoha vědeckých rad vysokých škol doma i v zahraničí a mezinárodních institucí. Je autorem a spoluautorem více než 80 výzkumných zpráv. Velké množství jeho výsledků bylo realizováno v průmyslu. Těžiště jeho výzkumné práce leží převážně v oboru fyzikální chemie s důrazem na aplikace v průmyslu. Za nejvýznamnější výsledky jeho vědecké práce možno považovat rozpracování teoretických základů fotolytických operací výroby polovodičových prvků a difúzního procesu rozpouštění fotorezistů.

Adolf G. Pokorný

K sedmdesátinám doc. RNDr. Milana Horáka, CSc.

Přírodovědeckou fakultu KU v Praze jubilant absolvoval těsně po válce. Jako preparativní organický chemik zakotvil v roce 1950 v Ústředním ústavu chemickém, z něhož po založení ČSAV vznikl Ústav organické chemie a biochemie (1952). Na popud ředitele, akademika F. Šorma jubilant "přesedlal" na infračervenou spektroskopii ve skupině J. Plívy. Tak se vibrační spektra stala jubilantovou druhou profesí i koníčkem do dalších let jen s tou "malou" změnou, že skupina v roce 1963 přešla do Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie J. Heyrovského. Byla to plodná léta jubilanta-školitele jak pro chemii, tak pro vznik mnoha trvalých přátelství. A to jsme nechali stranou jeho úspěšné organizátorské aktivity ve Spektrálním sdružení a Čs.společnosti spektroskopické při ČSAV. Žel, dočasně zhoršený zdravotní stav si vynutil nechtěný odchod do důchodu.

Svou rozsáhlou školitelskou, pedagogickou a publikační činnost jubilant shrnul do tří spektroskopických monografií: Horák M., Papoušek D., a sp.: Infračervená spektra a struktura molekul (Academia, Praha 1976). Přes osm set stran textu je věnováno kvalitním aspektům vibračního spektra, tj. grupovým frekvencím a charakteristickým pásům typických tříd látek organických, organokovových i anorganických iontů. Je to šťastně ucelené shrnutí zlatého věku vibrační spektroskopie v oblasti vlnočtů zvané "otisk palce" dané sloučeniny.

Druhá monografie (Horák M., Vítek A.: Zpracování a interpretace vibračních spekter. SNTL, Praha 1980) pokrývá kvantitativní stránku vyhodnocení spektra. Pro svou vynikající profesionální úroveň se kniha nejdříve objevila v anglickém vydání (Wiley, Chichester, UK, 1978).

Poslední monografie (Engst P., Horák M.: Aplikace laserů. SNTL, Praha 1989) stále zůstává pěkným úvodem do chemických aplikací kvantových generátorů záření, ať již v oblasti mikrovlnné, infračervené, viditelné či ultrafialové. Díky fyzice se chemickým spektroskopiím otevřely nové obzory, a to i v chemické reaktivitě přímo v kyvetě, např. v tzv. vibrační fotochemii s pomocí infračerveného CO2 laseru.

Bylo by troufalé vybírat z četných publikací jubilanta tu nejlepší, nejchytřejší, nejzávažnější ap. Přesto však existuje jedna jeho vtipná idea, dosud nedoceňovaná, která stojí za rekapitulací právě zde. Týká se vlivu rozpouštědla na vibrační spektrum studované látky. Např. infračervený absorpční pás karbonylu kapalného acetylchloridu (AC) má určitou polohu ve spektru. Je-li AC rozpuštěn v CS2 nebo v hexanu, pás (C=O) má polohy odlišně. Takový posun polohy vzhledem k čisté látce se nazývá "solvent-shift" pro dané rozpouštědlo. V šedesátých létech si jubilant položil otázku: Co se stane s pásem (C=O) po rozpuštění AC ve směsi obou rozpouštědel?

Jisté totiž je, že směsné rozpouštědlo bude mít jen jeden "směsný" index lomu a jednu "směsnou" dielektrickou konstantu. Dosadíme-li obě "směsné" hodnoty např. do Buckinghamovy rovnice, pak nám "vychází" očekávání, že AC ve směsi rozpouštědel bude mít jen jeden pás (C=O), a to kdesi mezi polohami pro čistý CS2 a čistý hexan. To však je očekávání makroskopické, které se nehodí.

Jednoduché, leč průkazné experimenty jubilanta ukázaly, že molekuly karbonylových sloučenin právě ve směsi rozpouštědel dobře "rozeznávají", koho mají za souseda, zda molekulu CS2 nebo hexanu. Proto jsou ve spektrech takových ternárních roztoků AC patrné dva pásy (C=O) jako více či méně rozlišený dublet (viz. Collect. Czech. Chem. Commun. 36, 2757 (1971)). Obecně platí i pro jiné typy sloučenin, jako alkoholy, nitrily a j.

Plyne z toho, že interakce "solute-solvent" se odehrává na molekulární mikroúrovni a je tedy specifická víc, než si dodnes myslíme a než je dosud v učebnicích. Není příliš divu, že tento experiment předběhl dobu a nebyl doceněn v literatuře ani cizí, ani domácí. Zatím to stále vypadá na vítězství "zjevné pravdy" nad reprodukovatelně věrohodným experimentem. Věříme spolu s jubilantem, že co se vleče, neuteče!

A jak tuhle gratulaci zakončit? Nejlépe snad okřídleným rčením, které M. Horáka proslavilo. Nebudem z toho dělat kovbojky! Takže milému jubilantovi k jeho sedmým kulatinám blahopřejeme a do dalších a dalších let vinšujeme dobré zdraví, veselou mysl i životní elán a hodně přátel.

Roman Řeřicha

K 70. narozeninám Doc. Dr. Ing. Jaromíra Pleška, CSc.

Milý Jaromíre:

Zatím co mnozí badatelé po šedesátce usínají na vavřínech, Tvá aktivita je neutuchající. Podobně jako měl Mikoláš Aleš heslo Nulla dies sine linea, tak by se dalo říci, že Tvým heslem musí být Nulla dies sine experimento. Den co den stojíš u laboratorního stolu a "vaříš" nové sloučeniny s borovými skelety, a to ať již opticky aktivní látky, kde jsi autorem více jak 90% dosud známých derivátů boranů, a v nichž jsi ve světě - jak říká Fred Hawthorne - numero uno, nebo nové základní typy, nebo hledáš nové reakce, nebo ... Bylo by to psaní na více stránek, aby člověk zaznamenal aspoň část Tvých výsledků a úspěchů, které se rozrostly na více jak 200 vědeckých článků a 50 patentů.

Zvlášť hodna ocenění je skutečnost, že se zaměřuješ na stále významnější themata a jsi klasickým příkladem doporučení římského filosofa Plinia mladšího multum, non multa! A do této kategorie patří i další Tvá aktivita posledních let. Nestává se totiž tak často, aby se přání stalo skutkem. Na konci článku, uveřejněného k Tvým 60. narozeninám (viz Chemické listy 1988, 82, 329) jsem Ti jménem obce čs. chemiků přál, aby Ti Tvá práce přinesla ještě mnoho radosti a československé chemii další světová uznání. Toto vše se nejen splnilo, ale Tvá soustavná práce přinesla plody nejbohatší, a to vědomí, že našla uplatnění při řešení jednoho z tíživých problémů, jaké dnes musí věda i technika řešit. Vždyť letos v dubnu jsme se osobně přesvědčili, že několik českých patentů, jichž jsi spoluautorem, je v závodě Majak - (Čeljabinsk-65), úspěšně využíváno k separaci, isolaci a bezpečnému uložení radioaktivního Cs a Sr jak z mimořádně nebezpečných radioaktivních odpadů po výrobě veškerého vojenského plutonia v Rusku, tak i z radioaktivních odpadů z vyhořelých palivových článků z atomových elektráren. Jak nám bylo řečeno, tato česká Metoda je dosud jediná možnost, jak postupně likvidovat 182 kovových tanků plných těchto odpadů a zabránit nebezpečí, aby se opakovala explose jednoho z nich, která zamořila 1000 km2 a vynutila si vystěhování 10.000 lidí z této oblasti. Podobné, ne-li dokonce větší nebezpečí hrozí v oblasti města Hanford ve státě Washington, USA, a v dalších místech světa.. Na řešení způsobu, jak likvidovat toto nebezpečí, pracují ve světě tisíce vědců a techniků. Je tedy víc než potěšitelné, že malá skupina českých chemiků, v níž máš nezastupitelnou úlohu, vypracovala originální postup, který je plně funkční a který byl nazván americkou delegací, která vloni navštívila závod Majak, procesem 21. století.

Je proto zcela zasloužené, že jsi byl zvolen za člena České Učené společnosti, kde důstojně hájíš barvy chemiků.

Tož, milý jubilante, přejeme Ti many happy returns, a ať Tvůj Labutí Zpěv je stále v nedohlednu.

Standa Heřmánek

K výročí 100 let od narození doc. Leopolda.

Je velmi málo odborníků v průmyslu, kteří by pracovali po tři desítky let ve specialisovaném oboru, který de facto založili, při čemž s touto prací však začali ve věku okolo padesátky. Vycházeje z této prosté skutečnosti, kterou je dlouhodobá věrnost oboru, stal se docent Leopold vzorem pro kontinuitu klíčových kádrů, na nichž v podstatě spočívá úroveň vědy a techniky. Toto je zvláště pozoruhodné v uplynulém období několika desítek let, počínaje rokem 1945, vyznačeném neobyčejným střídáním vedoucích pracovníků, lhostejno zda z důvodů a dopadů zásadních změn politických, ekonomických i organisačních.

A právě případ výroby kyseliny citronové v Kaznějově, severně od Plzně, dokazuje, jaké škody způsobilo přerušení kontinuity odborných kádrů v létech 1945-1950 a jak bylo těžké navázat na práce zakladatelů výroby od roku 1930, kteří v důsledku různých vlivů a zásahů v období 1945-1950 ze závodu odešli.

A toto především eliminovat bylo těžištěm vědecko-technické práce doc.Leopolda po dobu oněch tří desítek let. Těžko by bylo realizováno vybudování výrobní kapacity v Rumunsku v roce 1974 bez solidní biochemické základny s řešením nečekaných problémů specifických pro místní surovinu a prostředí. Podobně tomu bylo i prostřednictvím výměny informací při přípravě a provozu výroby kyseliny citronové v Leopoldově ve Slovenské republice o deset let dříve.

Doc. Dr. Ing. Jindřich Leopold se narodil v česko-německé rodině dne 27. dubna 1898 v Nymburce v Čechách, v rodině železničního úředníka Václava Leopolda a jeho ženy Anny. Zaměstnání otce u státní dráhy bylo příčinou prvního stěhování po přeložení na pracoviště do rakouského městečka Stockerau u Vídně, kde mladý J. Leopold končí obecnou školu v roce 1909 a později v témže městě absolvuje reálné gymnasium s maturitní zkouškou v roce 1917. Těsně před ukončením první světové války nastupuje do školy pro reservní důstojníky, ale na frontu již nebyl povolán.

Následuje další stěhování rodiny do Brna, kde se zapisuje ke studiu chemie na Německé vysoké škole technické, kterou v roce 1925 ukončuje druhou státní zkouškou a získává inženýrský diplom. O rok později, po předložení disertační práce, obdržel titul doktora technických věd, poté je zaměstnán jako soukromý asistent na Německé vysoké škole technické a specializuje se zde na obor organické chemie. Později přechází a plně se věnuje studiu, výzkumu, publikační a pedagogické činnosti v oboru biochemie, mykologie a kvasné chemie jako asistent školy v průběhu let 1927-1938. V průběhu těchto let i později spolupracuje též s výrobními podniky kvasného průmyslu jako externí pracovník či poradce. Jedním z prvních výsledků jeho práce v uvedeném období, podpořeném studijním pobytem v berlínském institutu pro kvasný průmysl, vedeným prof. Finkem, byl objev enzymu espartasy v pivovarských kvasinkách.

V roce 1938 je jmenován docentem na Německé vysoké škole technické v Brně, kde v této funkci pracuje nepřetržitě až do konce druhé světové války. V roce 1931 se oženil s Růženou Pivoňkovou, pocházející ze známé české brněnské umělecké rodiny.

V období 1940-1945 spolupracoval s německým koncernem PHRYX A.G. a vypracoval způsob submersního pěstování houby Oidium lactis v odpadních louzích.

V roce 1945, po ukončení okupace, byl docent Leopold internován jako občan německé národnosti a pracovník německé vysoké školy. Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno, ani z tehdejšího přísného posuzování, nic závažného v jeho chování a činnosti během okupace a jeho manželství bylo smíšené, byl brzy propuštěn a již 1.července nastupuje jako podřízený pracovník na české vysoké škole technické v Brně, kde pokračuje v práci v oboru kvasná chemie. Později získává i československé státní občanství. Jeho rodiče se dvěma jeho sestrami se ke konci války stěhují a pak trvale žijí ve Vídni.

V roce 1946 nastupuje doc. Leopold jako vedoucí kvasného oddělení soukromé likérky v Přerově a po znárodnění tohoto podniku se stává vedoucím biochemického výzkumu v novém podniku Kirgis v uherském Hradišti. Do Brna za rodinou odjíždí pouze na neděle.

V roce 1950, tedy po 4 1/2 roce různých činností, dochází v životě docenta Leopolda k závažným událostem, a to jak v životě soukromém, tak i hlavně v nově nastoupeném zaměstnání a začátku budování nových existenčních podmínek. Tehdy bylo doc. Leopoldovi padesát jedna let.

Vleklé potíže v biochemické části výroby v Kaznějově, dané jednak citlivostí procesu, jednak střídáním vedoucích pracovníků a mající za následek nízké výtěžky, časté infekce a celkovou nestabilitu výroby, donutily nadřízené orgány na Ministerstvu chemie ČSR hledat řešení této situace. Mimo jiné bylo rozhodnuto zřídit přímo v závodě výzkumné pracoviště a doc. Leopold byl navržen a vybrán k jeho vedení.

Doc. Leopold tento úkol přijal, jistě v situaci, kdy si uvědomil, že jej nelze v tehdejší době a poměrech odmítnout, ale s vědomím, že v případě úspěšné činnosti a splnění očekávaných výsledků bude moci vlastně znovu od začátku a ve věku nad padesát let vybudovat postavení špičkového pracovníka v novém pracovním oboru, t.j. povrchovém kvašení kyseliny citronové.

Po dlouholetém pobytu opouští doc. Leopold Brno a stěhuje se s manželkou a dcerou do Kaznějova, kde nastupuje do zaměstnání dne 1.1.1950. S plnou zodpovědností a s maximálním úsilím se pouští do zřízení a vybavení výzkumného pracoviště a v čele pracovního týmu, v součinnosti s pracovníky výroby, se v průběhu následujících let vypořádává s potížemi kvasné části výroby, která se stabilizuje. Technologické postupy zaručují dosažení vyšší efektivnosti výroby i velikosti produkce. Stranou nezůstává ani teoretická problematika.

Výzkumné oddělení se od data založení postupně stalo uznávaným pracovištěm kvasného průmyslu a docent Leopold se právem zařadil mezi nejlepší a nejuznávanější odborníky tohoto kvasného odvětví. Docent Leopold se zabýval širokou paletou problémů spojených s náročnou výrobou kyseliny citronové. Z nejdůležitějších lze jmenovat získávání nových provozně využitelných kmenů mikroorganismů. Pod jeho vedením byly vypracovány postupy ochrany výroby před cizími kontaminanty, vznikla řada analytických postupů rozšířených i u dalších výrobců kyseliny citronové. Velkou pozornost věnoval interakci produkčního mikroorganismu se substrátem a kultivačními podmínkami. Zejména záslužné jsou jeho práce o vlivu ferrokyanidu jako čiřícího prostředku v melasových substrátech citronového kvašení, dotažené až do vypracování řady provozních postupů přípravy substrátu. Se svými spolupracovníky vypracoval a zavedl výrobu kvasničné biomasy z odpadní šlempy po citronovém kvašení.

Vedle problematiky kyseliny citronové se docent Leopold zabýval potlačováním vývoje larev hmyzu za pomoci entomofagních hub.

Výsledky pracovní činnosti výzkumné skupiny jsou shrnuty v dlouhé řadě desítek publikovaných sděleních a článků v našich i cizích odborných časopisech a ve více jak dvaceti udělených patentech a autorských osvědčeních. Na desítky je možno počítat recense odborných knih, učebnic, disertačních a habilitačních prací, překlady a zejména vedení diplomantů. Vysoké teoretické i praktické úrovni při tom nebyly na překážku ani omezené materiální i personální možnosti závodního výzkumu. Za průkopnické práce byl v roce 1968 byl vyznamenán řádem "Za vynikající práci".

Docent Leopold velice rád pracoval s mladými lidmi, u kterých si vážil nekonvenčního přístupu k řešeným problémům a dovedl z nich vychovat řadu odborníků. Tato láska k mládí a mládeži, práce s ní a pro ni, to jsou patrně ty síly, které doc. Leopoldovi propůjčovaly obdivuhodnou duševní svěžest a energii. Na jeho příkladu se dále ukázalo, jak důležité jsou celkové charakterové vlastnosti vedoucího pracovníka pro vytváření stabilního pracovního kolektivu, dlouhodobě se zabývajícího řešením úkolů často bez okamžitých, výrazných a vyčíslitelných efektů. Zásluhou této skutečnosti byl ztlumeny i negativní dopady normalisačního období po roce 1970, které někde narušily i likvidovaly systematickou práci jednotlivců i kolektivů.

V roce 1982, ve svých 84 letech, končí docent Leopold svoji pracovní činnost a po 32 letech výzkumných prací v Kaznějově odchází na zasloužený odpočinek. Ani v tomto období nezůstává nečinným a věnuje se svým zálibám, na které zbývá více času. Jeho čestnost a skromnost v jednání, hluboká schopnost pochopení druhých i harmonický rodinný život vykrystalovaly v bohatou životní moudrost, pro kterou je všemi vážen a milován.

Ing. V. Černý, Ing. J. Kunzl, Ing. V. Liška, Ing. Z. Valtr