Osobní zprávy

Noví profesoři z řad členů chemických společností

Presidentem ČR byli jmenováni profesory

Prof. Ing. Kateřina Demnerová, CSc., VŠCHT, mikrobiologie

Prof. Ing. Zdeněk Deyl, DrSc., VŠCHT, analytická chemie

Prof. RNDr. Oldřich Dračka, DrSc., PřF MU, fyzikální chemie

Prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc., VŠCHT, chemie a analýza potravin

Prof. RNDr. Zdeněk Herman, DrSc., ÚFCH JH AV ČR, fyzikální chemie

Prof. Ing. František Liška, CSc., VŠCHT, organická chemie

Prof. RNDr. Zdeněk Pavlíček, DrSc., PřF UK, fyzikální chemie

Prof. Ing. Gustav Šebor, CSc., VŠCHT Praha, chemické a energetické zpracování paliv

Prof. Ing. Oldřich Wein, CSc., ÚCHP AV ČR, fyzikální chemie

Univerzitou Pierre et Marie Curie byl jmenován na základě dlouholeté spolupráce

Ing. Juraj Harmatha, CSc. (ÚOCHB AV ČR), "proffesseur invité".

Blahopřejeme.

Prof. Dr. Ing. Milota Fanderlík

Po maturitě v roce 1924 na starobrněnském reálném gymnáziu byl zapsán na odboru chemického inženýrství na Vysoké škole technické v Brně. Zde ještě v době studia nastoupil na místo pomocné vědecké síly v Ústavu fyzikální chemie profesora Dr. Jiřího Baborovského. Přes těžké dlouhodobé onemocnění absolvoval vysokoškolské studium s vyznamenáním a byl jmenován asistentem v ústavu fyzikální chemie, kde setrval až do nástupu povinné vojenské služby. Tu absolvoval na jaře 1932. Pak nastoupil jako vedoucí laboratoří Akciové lučební závody v Táboře. Zde získal poznatky a zkušenosti při zavádění používání táborských želatin na výrobu fotografických emulzí nejen v naší Fotochemě, ale i v závodech zahraničních u firem Kraft u.Stendel, Schering Kahlbaum, Perutz. Po zrušení výroby pracoval v týmu doc. Landy ve výzkumném ústavu Baťových závodů ve Zlíně, kde uplatnil své znalosti ve výrobě. Na VŠT v Brně absolvoval specializaci v oboru silikátů u profesora Kallaunera. Při naskytnuté příležitosti přijal místo vedoucího fyzikálně chemických laboratoří ve Státním výzkumném ústavu sklářském v Hradci Králové. V roce 1936 se zúčastnil mezinárodního sklářského kongresu v Londýně a Sheffieldu, kde získal kontakty s mnoha světovými vedoucími osobnostmi ve sklářském výzkumu a výrobě. K nim patřil prof. W. E. S. Turner v Sheffieldu, dr. Hostetter ve sklárnách v Corningu v USA, dr. Long, vedoucí výzkumu fy Saint Gobain ve Francii, dr. Schott v Německu a další, kteří stáli ve světovém primátě, pokud šlo o sklářskou výrobu a výzkum. Tak si mohl nejen studiem současné odborné literatury, ale i se stykem s nimi zdokonalit své znalosti i metody vývoje moderní sklářské výroby. V roce 1942 byl zatčen německými okupanty a vězněn v koncentračním táboře ve Svatobořicích u Kyjova.

Po skončení druhé světové války zajišťoval výrobu ve sklářských inženýrů při zavádění nových výrob. Podařilo se mu během několika málo let zavést u nás výrobu 70 typů optických skel i barevných optických skel, všechny typy skel "zátavných" pro elektronický průmysl a řady zcela nových výrob v oboru skla i skelně krystalických hmot.

Po získání hodnosti doktora technických věd a habilitaci začal v roce 1948 s přednáškami a cvičeními v oboru "Chemická technologie sklářství". Praktická cvičení posluchačů zavedl v laboratořích Státního výzkumného ústavu sklářského v Hradci Králové. Po zrušení Vysoké školy chemicko-technologické v Brně pokračoval ve výchově sklářských inženýrů na Vysoké škole v Liberci, částečně i v Praze a Bratislavě. Stal se čestným členem anglické Society of Glas Technology v Sheffieldu. Publikoval přes 150 vědeckých původních prací v našich i zahraničních časopisech a byl spoluautorem publikace "Věda a výzkum v průmyslu sklářském". Ve sklářském oboru byl hybnou silou až do svého odchodu do důchodu v roce 1975.

Kromě jeho zájmů čistě odborných je třeba uvést, že byl od roku 1912 skautem a zůstal skautingu věrným až dodnes. Pracoval aktivně v oboru fotografie, byl dobrým violoncellistou a pianistou a všechny tyto zájmy ho provázejí až dodnes, kdy již překročil 90 let svého věku.

Adolf Gustav Pokorný

K sedmdesátinám prof. RNDr. Josefa Pacáka, DrSc.

Ani se nechce věřit, že už to je 10 let, co jsme blahopřáli profesorovi Pacákovi k šedesátinám. A ačkoli je to věk, který přináší nárok na zpomalení pracovního tempa, pokračovala jubilantova činnost odborná, pedagogická i organizační v nezměněné intenzitě i v dalších letech. V uplynulém desetiletí, plném bouřlivých změn a událostí, byl prof. Pacák uprostřed dění plný energie a činorodé aktivity. Ani odchod do důchodu v roce 1995 nepřerušil jeho vztah k fakultě a spolupracovníkům a nezmenšil jeho zájem o výzkum a výuku chemie. A letos, 16. července 1997, tedy oslaví prof. Pacák už 70. narozeniny.

Profesor Pacák se narodil ve Slaném, brzy se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde vystudoval gymnázium a pak chemii na Přírodovědecké fakultě UK. Na této fakultě pak pracoval plných 45 let - nejprve jako asistent (1950), později jako docent (1964) a konečně v r. 1990 byl jmenován profesorem organické chemie. Titul RNDr získal v r. 1951, titul kandidáta chemických věd v r. 1957 a doktora chemických věd v r. 1987.

Výzkumná činnost prof. Pacáka byla od počátku orientována na chemii sacharidů - v padesátých letech byl spolu s prof. Černým a prof. Staňkem zakládajícím členem pracovní skupiny sacharidů, která si brzy získala mezinárodní uznání svými výzkumnými výsledky i dvěma monografiemi, jejichž byl prof. Pacák spoluautorem. Tyto monografie - o monosacharidech a oligosacharidech - byly vydány nejprve česky a později, v anglickém překladu, se staly základním literárním pramenem používaným pracovníky v oblasti sacharidů po celém světě.

Ve vlastní výzkumné činnosti, zaměřené zejména na přípravu a studium vlastností deoxy-, thio-, amino- a především fluoroderivátů monosacharidů, dosáhl prof. Pacák vynikajících výsledků a zaslouženého uznání světové chemické veřejnosti. V úzké spolupráci s prof. Černým a se svými diplomanty a doktorandy připravil mnoho desítek nepopsaných deoxyhalogenderivátů monosacharidů, z nichž např. 2-deoxy-2-fluor-D-glukosa, později připravená v USA ve formě značené ¹⁸F, se stala klíčovou sloučeninou pozitronové emisní tomografie, široce využívané v současné medicíně ke zkoumání metabolických dějů v mozku a v nádorových tkáních.

Všeobecný respekt a sympatie však nezískala prof. Pacákovi pouze jeho vědecká činnost, ale i práce pedagogická, které věnoval mimořádně mnoho času a energie. Jeho přednášky vždy vynikaly přesným, srozumitelným a současně poutavým výkladem a totéž lze říci i o skriptech a učebnicích, kterých napsal celou řadu a které se staly velmi vyhledávanými studijními prameny nejen pro vysokoškolské studenty a středoškolské učitele, ale získaly uznání i v širší chemické veřejnosti. Některé z nich byly přeloženy do dalších jazyků (slovenštiny, ruštiny, maďarštiny, lotyštiny). Prof. Pacák je rovněž hlavním autorem učebnice organické chemie pro gymnázia, spoluautorem velmi oblíbeného Přehledu středoškolské chemie a dále řady článků v časopise Přírodní vědy ve škole, určených pro potřeby učitelů chemie. Během svého působení na fakultě si totiž uvědomil, že úroveň středoškolské výuky ovlivňuje rozhodující měrou vzdělanost veřejnosti, a proto se intenzivně věnoval přípravě budoucích učitelů na vysoké škole i postgraduálnímu studiu absolventů. Pro učitele chemie organizoval různá soustředění a semináře, na které rádi přijížděli i ze vzdálených koutů republiky nejen pro zajímavou odbornou náplň, ale i proto, aby se setkali se svým učitelem. V této činnosti pokračuje dosud. Prof. Pacák patřil vždy k nejoblíbenějším pedagogům: náročný po odborné stránce, kritický, ale vždy lidský, laskavý, plný pochopení pro studentské radosti i starosti a ochotný podat pomocnou ruku. Tyto jeho vlastnosti mu získaly sympatie a přátele v řadách spolupracovníků i studentů.

Je obdivuhodné, že při takto rozsáhlé práci vědecké, pedagogické i publikační stačil prof. Pacák zvládnout i další činnosti. V letech 1962-1963 působil jako hostující profesor na Universidad de Oriente v Santiago de Cuba, kde založil dodnes úspěšně pracující skupinu pro výzkum sacharidů. V r. 1987 byl na této univerzitě jmenován čestným profesorem. V letech 1965-1967 vykonával externě funkci vedoucího katedry chemie na Pedagogické fakultě, na Přírodovědecké fakultě UK byl vedoucím katedry učitelství a didaktiky chemie (1990-1994) a ve stejné době byl prorektorem Univerzity Karlovy. V souvislosti s touto funkcí byl vyznamenán kolumbijským státním řádem za pomoc, kterou poskytoval studentům z latinské Ameriky. Prof. Pacák je členem České společnosti chemické, byl členem jejího hlavního výboru a je rovněž členem redakční rady Chemických listů. Za svoji práci byl oceněn cenou Českého literárního fondu (1983), stříbrnou a zlatou medailí Přírodovědecké fakulty UK (1988 a 1995), stříbrnou a zlatou medailí Univerzity Karlovy (1992 a 1994) a medailí ministra školství za zásluhy o rozvoj výuky chemie (1992).

Když se dnes už emeritní prof. Pacák ohlédne na své celoživotní dílo, má být nač hrdý - zůstává za ním velký kus dobře vykonané práce, nespočet chemiků a učitelů, které učil nejen chemii, ale svým osobním příkladem i pracovitosti a hezkému přístupu k lidem. Za všechny jeho bývalé žáky i za všechny spolupracovníky mu blahopřejeme k letošnímu jubileu a přejeme mu, aby si ještě dlouho uchoval svůj pracovní elán.

Helena Klímová, Jiří Klinot

Sedmdesátiny prof. Ing. Dr. Zdeňka Vodrážky, DrSc.

Jubilant se narodil 10. července 1927 v Plzni, kde také v letech 1938-1946 studoval na Masarykově reálném gymnáziu. Po krátké laboratorní praxi v Záluží u Mostu nastupuje jako student na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze. Po úspěšném absolutoriu v r. 1950 pracoval dva roky na katedře fyzikální chemie jako externí pracovník Výskumného ústavu pre petrochémiu (Nováky na Slovensku). Jeho úspěšná experimentální práce mu již v r. 1952 umožnila získání doktorátu technických věd po obhájení disertační práce na téma "Oximace cyklohexanonu".

V témže roce nastupuje profesor Vodrážka do právě zakládaného Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze a rozvíjí zde svou další vědeckou aktivitu. V r. 1956 obhájil kandidátskou disertační práci (na ÚOCHB ČSAV) na téma "Fotooxidace krevních bílkovin" a v r. 1965 doktorskou disertační práci (na ÚFCH ČSAV) zaměřenou na fyzikálně-chemické vlastnosti bílkovin. Jako vedoucí biochemického úseku řídil výzkumné práce zaměřené na studium struktury a funkce krevních bílkovin a metabolismu krevních buněk. Publikoval více než 150 původních vědeckých sdělení, z větší části v renomovaných zahraničních časopisech, z oblasti chemie a fyzikální chemie bílkovin, jakož i teoretické a aplikované enzymologie. Je rovněž spoluautorem 21 patentů a řady výzkumných zpráv. Tyto práce získaly profesoru Vodrážkovi a jeho spolupracovníkům uznání doma i v zahraničí. Za prioritní výsledky v tomto oboru obdržel jubilant řadu ocenění: Cenu vědecké rady Ministerstva zdravotnictví (1967), ceny České lékařské společnosti J. E. Purkyně (1966 a 1969), Státní cenu (1979) za objevné práce o hemoglobinu a bílkovinách transportujících hem, Zlatou plaketu J. Heyrovského za zásluhy o rozvoj chemických věd a Stříbrnou plaketu PřF Univerzity J. E. Purkyně v Brně (1987), Votočkovu medaili VŠCHT (1992).

Jako vynikající vědec se věnoval rovněž pedagogické činnosti. Od počátku šedesátých let působil nejprve v postgraduálních kursech Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů a později přednášel Lékařskou chemii a biochemii na FVL UK, kde se také v r. 1967 habilitoval pro obor lékařské chemie. Kromě toho přednášel profesor Vodrážka vybrané kapitoly z biochemie na PřF UK a od r. 1976 také na VŠCHT v Praze. V r. 1979 přechází z ÚHKT na VŠCHT a stává se vedoucím katedry biochemie a mikrobiologie. Kromě základního kursu Biochemie, přednášel Enzymologii, Přehled biotechnologií, Biochemii člověka aj. Profesorem pro obor biochemie byl jubilant jmenován v r. 1983. S velkou chutí a energií se věnoval organizaci vědecko-výzkumné a pedagogické činnosti katedry. Pod jeho vedením dosáhla katedra významné výsledky v obou těchto oblastech. V oblasti vědecké orientoval katedru především na enzymologii. V pedagogice je nesporně jeho největším úspěchem prosazení a zformování nejprve mezioborového studia "Enzymové inženýrství" a v r. 1990 samostatného učebního oboru (specializace) Obecná a aplikovaná biochemie. Profesor Vodrážka je autorem několika monografií, uveďme alespoň Fyzikální chemii pro biologické vědy (1975 a 1982), jejíž překlad vyšel rovněž v obou tehdejších německých státech (1976 a 1979), Potravinářskou biochemii (Vodrážka a spol. 1981), Bioorganickou chemii (Vodrážka a Krechl, 1991) a dvě vydání Biochemie (1992 a 1996).

Jeho široký odborný přehled a zkušenosti byly a jsou využívány v práci odborných společností (místopředseda České spol. klinické biochemie, předseda sekce biochemické a toxikologické analytiky), vědeckých rad řady institucí, komisí pro obhajoby kandidátských a doktorských disertačních prací, komisí pro státní závěrečné zkoušky, atestačních komisí aj. Mezi nejvýznamnější funkce profesora Vodrážky v současnosti patří jeho členství v Radě vlády ČR pro výzkum a vývoj (od r. 1992), členství ve vědeckých radách AV ČR, ÚOCHB AV ČR, FPBT VŠCHT, v Akademickém sněmu AV ČR. Kromě toho zastává funkci místopředsedy pracovní skupiny akreditační komise vlády ČR pro obor chemie (od r. 1991).

Přehlédneme-li práci, kterou profesor Vodrážka vykonal, je zjevný jeho podíl na prosazování chemie v medicíně a zvláště pak ta skutečnost, že byl po mnoho let nositelem (společně s prof. V. Kalousem) biofyzikálně-chemického myšlení v této zemi. Vedle tohoto myšlenkového přínosu je nezbytné připomenout jeho organizační úspěch, kterým bylo založení samostatného oboru Obecné a aplikované biochemie se 3 zaměřeními: obecná biochemie, biochemické technologie a příprava chemiků pro zdravotnictví na FPBT VŠCHT se zázemím 1. LF UK a ústavů AV ČR.

Přejeme panu profesoru Vodrážkovi nejen za všechny jeho žáky, spolupracovníky a kolegy, ale i za celou naši chemickou, biochemickou a lékařskou veřejnost pevné zdraví a spokojenost s dosaženými výsledky.

Pavel Rauch

Prof. Juliu Pouchlému k sedmdesátinám (22. 7. 1927)

Klasické "non multa, sed multum" je pravděpodobně devizou, jíž se ve své publikační činnosti řídil a stále řídí dnešní sedmdesátník, prof. Ing. Julius Pouchlý, DrSc. Po celou dobu své vědecké kariéry nedbá hesla "publish or perish" a publikuje teprve tehdy, když má jistotu, že publikace bude zásadním příspěvkem k objasnění významného a aktuálního problému, že kladně ovlivní nazírání na něj, že podnítí další teoretickou a experimentální činnost, že nebude jen efemerní prací, která brzy upadne v zapomnění, ale skutečným obohacením vědy. A protože navíc jsou jeho práce pečlivě koncipované, přesně stylizované a vyvážené, není divu, že je bez rozpaků schvalují i nároční recenzenti takových časopisů, jakými jsou Journal of Chemical Physics, Macromolecules, Journal of Polymer Science, Makromolekulare Chemie a další. Práce jsou výsledkem originálního teoretického myšlení, širokého rozhledu a utříděných vědomostí. Získaly mu vynikající pověst v komunitě lidí, kteří se zabývají makromolekulárními systémy, zejména jejich termodynamikou. Stěží bychom nalezli lepší ocenění než výrok kritického a skeptického Francouze, jakým je prof. H. Benoit: "Chcete-li se naučit termodynamiku, jeďte do Prahy k Pouchlému" (ve fonetickém přepisu "Pušly" s přízvukem na poslední slabice). Stejně svědomitě, s jasnou koncepcí, přehledem a smyslem pro nové směry budoval a dlouhá léta vedl laboratoř termodynamiky v ÚMCH AV ČR, přednášel na pražské VŠCHT, připravoval skripta pro její studenty, školil vědecké aspiranty, organizoval vzdělávací kursy pro pracovníky ústavu i externisty a pro účastníky kursů makromolekulární chemie, pořádaných pod patronací UNESCO. Zmiňme se ještě o dalších rysech jubilantova charakteru: o zálibě v dobré muzice, o lásce k fotografování a schopnosti odvést čistou práci v tomto oboru a - ačkoli to jeho vážná tvář na první pohled nenaznačuje - o smyslu pro suchý humor a slovní vtip. Věda, jeho spolupracovníci a žáci vděčí prof. Pouchlému za mnohé, autoři těchto řádků navíc za dlouholeté upřímné přátelství. Nechť se mu stále daří ve vědě i v pedagogické činnosti.

Miloslav Bohdanecký a Pavel Kratochvíl

Ing. Stanislav Wičar, CSc. 12. 10. 1932 až 23. 4. 1997

30. dubna jsme se naposled rozloučili s Ing. Stanislavem Wičarem, CSc., dlouholetým vědeckým pracovníkem Ústavu analytické chemie Akademie věd České republiky. Rodák z Brna začal studovat chemii na Vysokém učení technickém Dr. Eduarda Beneše v Brně, kde mu po změně na Vojenskou vysokou školu nejen nebylo umožněno dostudovat, ale ocitl se v Jáchymově a poté v Ostravě, nejprve v dolech, pak v Dusíkárnách. Teprve v r. 1962 se mu podařilo dovršit vysokoškolské studium na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství v Praze. Hodnost kandidáta chemických věd získal v r. 1970 pod vedením Dr. Eduarda Hály, DrSc. na tehdejším Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV v Praze. V tehdejším Ústavu instrumentální analytické chemie ČSAV v Brně se umístil v konkursu, nastoupil v r. 1966 a pracoval tam až do r. 1986 a poté 1992-1997. Solidní fyzikálně-chemický základ, matematická erudice, jazykové znalosti, houževnatost, pracovitost a vědecká poctivost Ing. Wičara přispěla výraznou měrou k úrovni vědecké tvorby v oblasti chromatografické metodologie (termodynamika separace, teorie detekce apod.) a přístrojové techniky (regulace, automatizace, počítačová technika). Jeho schopnosti utvářely laťku kvality pro řadu pracovníků ústavu i dalších institucí a byly oceněny také za jeho dlouhodobého pobytu u prof. Barry Kargera (Boston, MIT) a krátkodobých vystoupení v Evropě, když se pro něho po revoluci v r. 1989 otevřel svět. Patřil ke kmenovým pracovníkům ústavu a pracoval zde tvořivě na problému extrakce vodných soustav superkritickými fluidy i tehdy, kdy jej již sužovala zákeřná choroba. Práce z této etapy spatří světlo světa již in memoriam.

Jaroslav Janák