Prof. Ing. Jiří Brandštetr, DrSc. a jeho sedmdesát let

Studium na chemické fakultě Vysoké školy technické v Brně ukončil v roce 1951. Již od roku 1950 byl asistentem na katedře analytické chemie u Prof. Dr. Ing. Antonína Jílka, DrSc., (1889-1957). V roce 1951 byl ústav Prof. Jílka převeden na Vojenskou technickou akademii v Brně. Od roku 1958 působil Ing. Brandštetr na katedře chemie stavební fakulty Vysokého učení technického v Brně u Prof. Dr. Ing. Aloise Wagnera (1896-1978). Ing. Brandštetr obhájil vědeckou kandidaturu (CSc.) v roce 1963 a habilitoval se v roce 1964 pro obor analytické chemie. Po odchodu Prof. Wagnera do důchodu v roce 1969 nastoupil Doc. Ing. J. Brandštetr, CSc. na jeho místo vedoucího katedry, která však byla již v roce 1986 zrušena a přičleněna jako oddělení chemie ke katedře technologie výroby stavebních hmot. Načež se Doc. Brandštetr stal aktivním členem skupiny brněnských chemiků organizujících znovuobnovení chemické fakulty VUT. V roce 1990 byl opět jmenován vedoucím obnovené katedry chemie na stavební fakultě a teprve poté měl možnost obhájit doktorskou disertační práci. V roce 1991 byl jmenován profesorem pro obor materiálního inženýrství. Až v roce 1992 mohl přejít Prof. Brandštetr z katedry chemie na stavební fakultě na obnovenou chemickou fakultu. V letech 1992 a 1993 se stal vedoucím ústavu chemie materiálů a předsedou akademického senátu chemické fakulty. Stal se spoluautorem publikace "85 let chemického inženýrství v Brně 1911-1996", vydané při slavnostní inauguraci Fakulty chemické. V průběhu své dosavadní pedagogické činnosti publikoval přes 200 odborných prací a skript. Byl odpovědným řešitelem několika desítek výzkumných ústavů a škol.

Od šedesátých let zaváděl do analytické praxe metodu termochemické analysy. V letech 1960 až 1962 pracoval ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně, v roce 1967 v Kinshase (Zaire), v roce 1990 v Kanadě, dále absolvoval pobyty v Budapešti, v Kyjevě, v Moskvě, v USA, Německu a Švédsku. Zúčastnil se více než stovky konferencí doma i v zahraničí. Ve spolupráci s pracovníky v Kyjevě, v Kanadě a ve Finsku se věnuje problematice bezslínkových struskoalkalických betonů a výzkumu složení a využití některých druhotných surovin, zvláště popílků v bezcementových směsích. Vede projekty Grantové agentury ČR.

Je dlouholetým aktivním členem brněnské pobočky Společnosti. V létech 1974 až 1977 zastával funkci vědeckého tajemníka pobočky a řídil uspořádání sjezdu Společnosti v Brně.

Jubilant má stále na mysli slova svého předchůdce a velkého vzoru Prof. A. Wagnera "Šťasten žil, kdo ve skrytu žil!" Přátelská povaha Prof. Brandštetra, všestranné nadání, nezměrná vitalita dokreslují sportovní talent, jenž mu umožnil šestnáct let pěstovat závodně lehkou atletiku a i nyní provozovat tělocvik v Sokole. Stejně jako u mnoha velkých chemiků je i jeho velká záliba v klasické hudbě a v divadelním umění.

Ze všech možných přání, i když se nikdo věku neubrání, ať Prof. Brandštetrovi slouží stálé zdraví.

A. G. Pokorný

Dr. Ing. Otto Daněk - jubilantem

Koncem roku 1939 jsem měl štěstí v neštěstí, osudu "kolejáků" 17. 11. 1939 jsem ušel, protože jsem bydlil doma laskavostí Dr. Ing. V. Ettela, technického ředitele Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Byl jsem disponován do závodu Chrast u Chrudimě (dříve Heissler), kde jsem se setkal s některými staršími kolegy, z nichž největší vliv na mne měl Dr. Ing. Otto Daněk.

Dr. Ing. Otto Daněk se narodil 15. března 1907 v Pasově na Moravě a po studiích na ČVUT, obor chemie, dosáhl hodnosti Dr. Ing. tech. (1937) po předložení disertační práce (Prof. Dr. Ing. Cyril Krauz, posuzovatel Prof. PhDr. Vladimír Křepelka) na téma "Halogen- a nitrosubstituované deriváty salolu". Ale věnoval se dráze vojenské, působil na VTLU v Praze Dejvicích, a podle dokladů1 byl povýšen 1. dubna 1938 do hodnosti štábního kapitána. Ovšem vzápětí byl okolnostmi donucen změnit povolání a někdy během roku 1939 se přemístil do citovaného závodu v Chrasti u Chrudimě, specializovaného na výrobu opiových alkaloidů (z opia), kokainu a některých organopreparátů.

V té době bylo již Polsko likvidováno a všichni věděli, že válka bude, jen nebylo jasné, kdo, kdy a kde s tím začne. Situace v oboru léčiv byla z hlediska soběstačnosti více než zoufalá2. I když provozních závodů zde bylo až dost, většina z nich zpracovávala do formy specialit dovezená léčiva, takže kromě aspirinu nebyla vypracována snad jediná výroba čehokoli ze základních substrátů, i když v řadě závodů to pochopili a urychleně začali řešit situaci. Tak i v Chrasti, ale z iniciativy Dr. Ing. V. Ettela byl zahájen výzkum na úseku příprav těch nejzákladnějších látek. A zde právě sehrál vedoucí a tvůrčí úlohu Dr. Ing. O. Daněk se svým spolupracovníkem, pohříchu zesnulým Dr. Ing. Zdeňkem Buděšínským. Ti také převzali péči o další osudy několika nedostudovaných vysokoškoláků.

Dr. Ing. Daněk sám řešil problém organopreparátů vizmutu, problém technologie výroby antipyrinu, pyramidonu, atofanu a četných dalších látek, přičemž dohlížel (a spíše byl radou nápomocen) při řešení synthesy efedrinu, koraminu, adrenalinu, kyseliny nikotinové, s tím bylo spojeno i vypracování postupu přípravy některých meziproduktů (chinolin, 8-hydroxychinolin); mimořádně naléhavě se jevil problém přípravy/výroby morfinu ze suchých makovic, jak z hlediska potřeby morfinu jako takového, tak i jako výchozí látky pro přípravu dalších alkaloidů, najmě kodeinu. Prvé 3 g morfinu se objevily na pracovním stole 15. 7. 1940 a snad se postup (zdokonalený bratislavským Prof. Dr. Ing. J. Tomkem) využívá dodnes.

Mezitím byly dobudovány výzkumné laboratoře v Rybitví. I když závod v Chrasti měl celkem luxusní chemickou knihovnu, vybavení bylo chatrné, hlavně z hlediska plynových hořáků (vlastní výroba jakéhosi nepříliš kvalitního generátorového plynu). Knihovna v Rybitví byla také dokonalá a laboratorní zařízení na světové úrovni.

Dr. Ing. Daněk se tamže přemístil začátkem jara 1941 jako vedoucí výzkumné farm. laboratoře (Fa-La) a v krátké době (duben a květen 1941) docílil převelení několika málo šťastných z Chrasti. Byl jsem mezi nimi s velkým poděkováním: podstatně lepší možnost práce, lepší spojení s Prahou, za cenu horšího ubytování, shánění aprovizace a určitého nebezpečí (až později) leteckých útoků.

I když měl Dr. Ing. Daněk jistě dost práce organizační, pracoval stále v laboratoři a řešil některé problémy sám (isonitrosoacetanilid, isatin, diacetyldifenylisatin a další)3. Velmi mnoho práce mu dalo sledování výsledků spolupracovníků, jejichž počet se utěšeně rozrůstal. V poslední fázi válečného období tam mohlo být 12 samostatných pracovníků, (každý se dvěma až třemi podřízenými) a zvládnout problém nejméně 50ti lidí, to vyžaduje velké organizační nadání a jistě i dokonalý chemický přehled. Ten Dr. Ing. Daněk měl, přičemž je třeba vlídně připomenout, že měl pochopení pro případnou další činnost, ať již experimentální nebo literární, pochopitelně byly-li zadané úkoly splněny. Neustále upozorňoval na to, že se vlastně provádí příprava na doby budoucí. Jako důstojník nikdy nezapomenul na morální podtext, podle toho se choval a postupoval, ovšem z hlediska taktického dokonale, nevznikla sebemenší nepříjemnost.

Naše cesty se rozešly v květnu 1945, kdy jsem z Rybitví odešel (nejen sám), abych v prvé řadě dostudoval. Kontakt jsme neztratili, vídávali jsme se, Dr. Ing. Daněk sledoval i pak moje kroky - jak jsem zjistil - velmi pečlivě a měl dokonalé informace o osudech všech svých někdejších svěřenců. Rozbor dosažených výsledků za roky 1945 až 1958 v Rybitví přesahuje možnosti tohoto článku. K 1. dubnu 1958 byl Dr. Ing. Daněk odvolán s tím, že ještě nějaký čas mohl pracovat v laboratořích jako samostatný řadový pracovník.

Dr. Ing. Daněk, byť si svým chováním vynutil - a to je správné - určitý odstup, vystupoval vždy věcně, vysoce fair, prakticky se nikdy nerozčílil a musím přiznat, že ze starších kolegů, které bych měl a mohl pokládat za své učitele, měl na mne spolu s Prof. Dr. Ing. R. Lukešem největší vliv.

Protože se Dr. Ing. Daněk těší navzdory věku dobrému zdraví a i psychicky je ve výborné formě, lze si jen přáti, aby tento "status quo" byl zachován.

LITERATURA

1. Schematismus československé brané moci, Osobní věstník 26 z 28. 5. 1938.
2. Staněk J. : Z počátků organizovaného farmaceutického výzkumu nás, Chem. Listy 83, 174 (1939).
3. Daněk O. : Přehled činnosti farmaceutické výzkumné laboratoře Fa-La v Rybitví (soukromé sdělení asi 1990).

Jaroslav Staněk

75 let Prof. Ing. Dr. Miloslava Ferlese, DrSc.

Jeden z našich nejznámějších organických chemiků a přímý pokračovatel díla Rudolfa Lukeše, Prof. Miloslav Ferles, se dožívá 7. února 1997 75 let; těžištěm jeho činnosti byla vědecká práce a pedagogické působení na pražské VŠCHT. J. Farkaš a J. Kuthan věnovali jubilantovi velmi pěkné a výstižné články k jeho šedesátým (Chem. Listy 76, 220 (1982)) a sedmdesátým narozeninám (Chem. Listy 86, 157 (1992)), kde zaznamenali klíčové dny a fáze jeho života a podrobněji se zabývali jeho rozsáhlým dílem.

Málo pozornosti bylo zatím věnováno jeho působení v České společnosti chemické, jejímž členem se stal již v roce 1942, tj. ve svých dvaceti letech. Upozornil na sebe přednáškami na různých podnicích Společnosti (sjezdy, konference v Liblicích, členské schůze) a od roku 1969 byl členem Ústředního výboru Společnosti, v létech 1973 až 1978 pak místopředsedou. V roce 1973 založil s Prof. Čůtou Odbornou skupinu historie chemie, jejímž předsedou byl v létech 1989-1993. V roce 1973 dostal za své působení ve Společnosti Hanušovu medaili. V létech 1979-1981 byl předsedou pražské pobočky Společnosti a jako takový byl i nadále delegován do Ústředního výboru. Od roku 1995 je čestným členem České společnosti chemické.

Ač jako profesor byl pensionován již v roce 1989, zůstává své VŠCHT a své radosti ze styku s chemickým dorostem věrný. Přednáší jednak "Dějiny chemie" pro studenty 3. ročníku a ve školním roce 1996/97 též "Chemii léčiv" na dvouletém abiturientském kursu pro lékárenské laboranty. VŠCHT jej v roce 1992 odměnila Votočkovou medailí.

Tak jako mnozí z nás starších, kteří ztratili kontakt s experimentální základnou a kterým současný bouřlivý vývoj ve vědě začíná unikat mezi prsty, věnuje se profesor Ferles čím dále tím více historii chemie, tj. hlavně sbírání materiálu o chemicích, kteří naši generaci předcházeli a vzpomínkám na velké chemické osobnosti, jejichž působení jsme prožili nebo s kterými jsme se dokonce osobně znali. Typické jsou jeho krátké článečky v tomto Bulletinu o klasicích organické chemie ( F. Wöhler, R. V. Bunsen, Ch. A. Wurtz, A. W. von Hofmann, A. von Baeyer, V. Mayer). Píše nekrology u příležitosti úmrtí našich vynikajících chemiků (J. Farkaš, A. Černý, Z. Arnold) a biografické články k životním jubileím (O. Červinka, J. Trojánek), v nichž hodnotí životní díla těchto našich dlouholetých kolegů a přátel. Ve svých recentních přednáškách a článcích se vrací k mimořádným episodám naší chemie (chemie adamantanu), rád se zabývá překvapujícími objevy při experimentální práci organických chemiků a farmaceutická chemie jako rozsáhlý obor bezprostředních aplikací organických sloučenin je stálým předmětem jeho zájmu.

V poslední době prožil i nejvýš vážné doby: v květnu 1996 ho navždy opustila jeho manželka, paní Božena roz. Klímová, která mu po celý život zajišťovala rodinné zázemí pro jeho práci a sám prošel nedávno nebezpečným zdravotním úskalím.

Dnes je již opět vyrovnaný a nadále se věnuje různým aspektům své oblíbené vědy. Jeho charakter byl výborně vystižen v citovaných článcích. Snad se pokusím jen o jinou formulaci: Byl a zůstává pro nás chemikem-gentlemanem, na kterého se lze vždy spolehnout a vždy obrátit s prosbou o pomoc či radu. Do dalších let mu přeji (a věřím, že i jménem celé naší chemické obce) zdraví, potřebný klid a nikdy nekončící zájem o náš obor.

Miroslav Protiva

Od STAZA k cyklodextrinům

Nadpis tohoto sloupku má charakterizovat interval aktivního plynově chromatografického života prof. RNDr. Evy Smolkové-Keulemansové, DrSc. Rodačka z pražské Libně prožila nezáviděníhodná léta dospívání, která ji však také vybavila nesmírnou houževnatostí a vytrvalostí a přinesla též řadu hlubokých přátelství.

Studia chemie na Přírodovědecké fakultě University Karlovy ukončila v roce 1952 prací v oblasti polarografie (pod vedením doc. Rudolfa Přibila). Vedoucí katedry analytické chemie prof. PhDr. PhMr. Oldřich Tomíček však usoudil, že na katedře je třeba znovu začít pěstovat klasickou analysu plynů, která od dob prof. Švédy byla zanedbávána. Padesátá léta byla však také léty, kdy se začaly objevovat publikace z tehdy začínajícího oboru - plynové chromatografie. Prof. Smolková velice prozíravě pochopila význam této progresivní metody a začala se jí vážně zabývat. Spolu s dr. Grubnerem vedli nekonečné diskuse o podstatě dějů odehrávajících se v koloně a vytvářeli si velice názorné představy, které pomáhaly nejen jim, ale i prvním diplomantům, kteří se s plynovou chromatografií setkali.

K této době se váže právě první část nadpisu. Svou kandidátskou disertační práci věnovala studiu katalysátorů z tehdejších Stalinových závodů v Litvínově, které použila jako náplně chromatografických kolon. A lze říci, že to předznamenalo i celé její další badatelské období, zůstala totiž věrna systému chromatografie plyn-tuhá fáze.

A jak plynul čas, záběr její vědecké práce se dostával do povědomí světové chromatografické obce a dostavovala se i mezinárodní uznání a pracovní přátelství s čelnými osobnostmi chromatografie Východu i Západu. Jako u správné vysokoškolské kantorky byla její vědecká aktivita nerozlučně spjata s výchovou analytiků. Byl by to dlouhý zástup, kdyby jí chtěli stisknout ruku pre- i postgraduální studenti, kteří prošli její albertovskou laboratoří. Je její zásluhou, že katedra analytické chemie především s tradicí elektrochemickou získala dobrou povést i v metodách chromatografických, protože, jak to má být, její žáci s postupem času rozšířili pole působnosti i na chromatografii kapalinovou a elektromigrační metody.

Nechci na tomto místě vypočítávat vše, čeho prof. Smolková dosáhla (počty publikací, monografií, tuzemských i mezinárodních ocenění, atd.), ale považuji za nutné zmínit se o jedné zásadní věci. Bylo to právě v laboratoři prof. Smolkové, kde se zrodil nápad využít tvorbu inklusních sloučenin jako separačního mechanismu v plynové chromatografii. A tím se dostávám k druhé části nadpisu. Mnohaletá práce, která začala studiem močoviny jako stacionární fáze, byla korunována využitím cyklodextrinů a to nejen v plynové chromatografii. Vývoj ve využívání různých fází odvozených od základního cyklodextrinového skeletu vedl k nebývale účinným separacím především enantiomerů. Při všech těch úspěších, o kterých se dnes publikují monografie a firmy profitují z prodeje cyklodextrinových fází, by bylo velice nespravedlivé, kdyby se mělo zapomenout na malou laboratoř na katedře analytické chemie obývanou prof. Smolkovou i jejími žáky, kde se tato idea zrodila.

Všichni, kdo ji znají, se jisté rádi připojí k přání všeho dobrého, zdraví a spokojenosti i mnohých potěšení z chromatografie, které věnuje neustále velkou pozornost. Prof. RNDr. Eva Smolková-Keulemansová, DrSc. dovrší 27. dubna 1997 sedmou desítku let svého života.

Ladislav Feltl

RNDr. Ludmila Kubelková, CSc.

Sedmnáctého prosince minulého roku, několik dní po svých 57. narozeninách, podlehla dr. Ludmila Kubelková zhoubné nemoci. Celý její život po ukončení studia fyzikální chemie na Přírodovědecké fakultě KU byl spjat s Ústavem fyzikální chemie Akademie věd (nyní ÚFCH Jaroslava Heyrovského AV ČR). Dr. Kubelková začínala svou vědeckou dráhu studiem infračervené spektroskopie pevných oxidických látek a adsorbovaných komplexů. Této tématice zůstala věrná po celý život a stala se v ní světové uznávanou odbornicí. Zejména její práce v oblasti acidobazické katalýzy na zeolitech jsou citovány špičkovými specialisty v renomovaných časopisech. Po roce '89 se Ludmila stala vedoucí pracovnicí skupiny Povrchová chemie a katalýza, ve které se spojilo studium adsorbovaných komplexů se sledováním jejich reaktivity na molekulární úrovni, tj. od adsorbovaných množství podstatně menších nežli počet aktivních center zeolitů. Využívala se metoda FT infračervené a 13C MAS NMR spektroskopie pro sledování komplexů v pevné fázi spolu s hmotnostní spektrometrií k identifikaci rozkladných produktů těchto povrchových specií, včetně sledování katalytických reakcí za nízkých tlaků. Tato studia byla srovnávána s experimenty prováděnými za běžných katalytických podmínek při atmosférickém tlaku. Ludmila též spolupracovala s ostatními skupinami v ústavu a zejména skloubení vlastní experimentální práce s výpočty kolegů z teoretického oddělení se odrazila ve vysoké úrovni jejích publikací. Je nutno vyzvednout i její účast na chodu ústavu, v němž byla členkou vědecké rady, a zvláště její pedagogickou činnost. Pečovala vpravdě mateřsky o řadu postgraduálních studentů ve skupině, přednášela v cyklu výběrových přednášek "Adsorpce a katalýza", studenti několika vysokých škol procházeli každoročně praktikem z infračervené spektroskopie pod jejím vedením.

Široká byla i její mezinárodní spolupráce: v mnoha dlouhodobých i krátkodobých pobytech v zahraničí si získala nejen vědeckou reputaci, ale i mnoho přátel díky své energii, vitalitě, pracovitosti a kamarádskému chování. Byla úspěšnou řešitelkou několika zahraničních i domácích grantů, autorkou či spoluautorkou více než 150 hodnotných publikací. Zemřela v plném rozkvětu tvůrčích sil, pracovala se statečností sobě vlastní téměř do posledního dechu. Jejím odchodem vznikla těžko nahraditelná ztráta nejen Ústavu fyzikální chemie, ale i celé katalytické obci. Ztratili jsme vynikající vědeckou pracovnici, výbornou kolegyni a upřímnou přítelkyni.

Jana Nováková