Rudolf Lukeš očima Vlado Preloga

Profesor Prelog nám zaslal ke stému výročí narození Rudolfa Lukeše stať ze své autobiografie*. Otiskujeme ji v anglickém originále.

I overcame my disappointment with the study of chemistry when I became acquainted with Rudolf Lukeš in the organic chemical laboratory. He conducted the Praktikum as assistant to the professor of organic chemistry, Emil Votoček. Until then, I had not appreciated organic chemistry at all. As presented in the second year, organic chemistry seemed to consist of endless details, compounds, and reactions without connection. Lukeš was only eight years my senior, and he had already begun to carry out independent research and needed a co-worker; thus I became his apprentice.

The laboratory for organic chemistry was administered by Emil Votoček, who was a student of Bernhardt Tollens. In this laboratory, the major work involved sugars, particularly methylpentoses. Lukeš, however, was fascinated by the bizarre-looking structures of alkaloids such as cocaine, quinine, and morphine, and had begun, self-taught, to work in this area. Throughout his life, he stayed true to the alkaloids and related heterocyclic compounds. External circumstances prevented him from attaining full development in this field. Until 1939, he was in a subordinate position as Votoček's assistant.

From 1939 to l945, the Czech universities and institutes of technology were closed by the German occupation authorities. Those years were lost as far as scientific work was concerned. After 1946, when Lukeš became Votoček's successor, laboriously rebuilt the destroyed laboratory, and saw a lively scientific activity develop, he met with an early death in l960. We were the best of friends and, throughout the whole period, stayed in the closest contact personally and through correspondence. I have more than once expressed my view that the best way to study science is as an apprentice to a master who is a model both in his field and in his personal characteristics. Through this collaboration, I learned that, in the beginning, it was important for a chemist to be confronted with reality and that sometimes it is better to follow the maxim, "Work now, understand late", rather than the reverse. Through my mentor, I first learned the systematics of organic chemistry and the organization of its literature which allows one to survey the frightening number of known compounds and reactions and to push forward into the unknown. (Admittedly, there were only 400,000 organic compounds registered then; today there are more than 10 million.) In addition, I learned from Lukeš how to conduct chemical operations lege artis, from cork boring and glass blowing to organic elementary analysis.

Although microanalysis had already been introduced a few years earlier by Fritz Pregl, we still needed 0.1-0.3 g of material for each C, H, N, or halogen determination. We had to get up early to complete three to four determinations daily with two combustion ovens. The heat in the combustion rooms in the summer was unbearable. Practically all starting materials had to be prepared in relatively large amounts from the simplest and cheapest material, and this operation demanded much of our time. I can offer as an example the first research topic that Lukeš suggested to me in 1927, the reaction of N-methylsuccinimide with phenylmagnesium bromide. For this reaction, I had to prepare succinic acid from ethanol through ethylene, 1,2-dibromoethane, and l,2-dicyanoethane; methylamine from formaldehyde and ammonium chloride; and bromobenzene by the bromination of benzene. One of the products of the reaction I studied, N-methyl-2,5-diphenylpyrrole, formed magnificent crystals that showed not only a beautiful fluorescence but also strong triboluminescence, a phenomenon that I had not previously encountered.

The awareness that I had created a new substance, something that no hands had previously touched, gave me great pleasure, and I sought more such experiences. I therefore spent all my free time while a student assisting Lukeš in his research and published several papers with him during my student days.

------

* Vlado Prelog: My 132 Semesters of Chemistry Studies, American Chemical Society, Washington D.C. 1991.

Vlado Prelog

Ze životních příběhů na Lukešově Ústavu organické chemie na Vysoké škole chemické v Praze. Profesor Rudolf Lukeš jako chemik - spisovatel

Profesor Lukeš byl vynikající experimentátor a velmi zručný sklofoukač; ale měl vrozenou averzi k chemickému psaní, zejména chemických knih. To mohou plně potvrdit jeho spolupracovníci na Lukešově Organické chemii, dr. Stanislav Heřmánek a dr. Jan Trojánek. Já mohu přispět s troškou svých vlastních zkušeností. Když jsem začal se svými spolupracovníky psát v roce 1952 Preparativní reakce v organické chemii, Lukeš se vždy o nás vyjadřoval se značnou měrou despektu jako o "pisálcích ", kteří by měli experimentovat v laboratoři a odložit psaní knih, až budou starší a mít více zkušeností. Musím uznat, že na tom bylo mnoho pravdy. Nicméně i my pisálci jsme nakonec dostali nějaký kredit.

Moje spolupráce s profesorem Lukešem na psaní knih začala mnohem dříve než sepisování Preparativních reakcí. Po otevření vysokých škol v roce 1945 po nacistické okupaci bylo Votočkovo Praktikum pro organické laboratoře zcela rozebráno. Nebyla jiná možnost než vytvořit novou příručku. Její sepsání a vydání by bylo trvalo příliš dlouho, a tak se situace vyvinula tak, že provizorní předpisy pro práci v organických laboratořích byly napsány na stroji a vyvěšeny v laboratořích a na chodbách, kde si je studenti opisovali. Brzo se však přistoupilo k sepsání nové příručky. Ta vznikala tak, že Lukeš diktoval zpaměti předpisy, které znal, a dr. Petrů je opisoval na stroji. Další řadu předpisů napsal docent Otto Wichterle a já jsem přispěl se svou troškou do stati o laboratorní technice. Příručka vyšla v brožované formě v roce 1951 a byla všeobecně známa pod akronymem LuWiPeHu.

Při zápisu všech válečných ročníků na vysoké školy byla příručka brzo rozebrána a bylo třeba připravit druhé vydání. To mělo byt podstatně rozšířeno o speciální laboratorní techniky a o řadu nových předpisů. Jako novopečený asistent Ústavu organické chemie jsem dostal za úkol připravit jeho rukopis. V tom byla jistá potíž, neb když byl rukopis téměř hotov, Lukeš stále oddaloval napsání asi pěti dalších předpisů, které chtěl zařadit do nového vydání. Rukopis měl být podle smlouvy s nakladatelstvím dodán v určitém termínu, který se nebezpečně blížil, a co horší, kniha jako učebnice podléhala schválení Ministerstvem školství a národní osvěty, což byla procedura značně zdlouhavá.

Napadlo mne proto poněkud originální řešení situace. Zatím co se bude čekat na schválení ministerstva, může Lukeš beze spěchu dodat zbývajících několik předpisů, které pak budou zařazeny do konečného rukopisu. Aby však rukopis nebyl odlišný od konečné formy, odhadl jsem rozsah očekávaných Lukešových příspěvků a na patřičná místa jsem vložil stejný počet stránek strojopisu něčeho jiného. Pro ten účel se přímo nabízela zásuvka dr. Karla Hejno, který tam odložil nepotřebné kopie své disertace. Aniž jsem prohlížel, co jsem vložil do rukopisu, zařadil jsem potřebný počet stránek na příslušná místa rukopisu a odeslal jej na Ministerstvo školství v naději, že bude za patřičnou dobu formálně doporučen k vydání.

Tentokráte jsem se ve svém odhadu povrchního přečtení rukopisu značně přepočítal. Rukopis byl svěřen Valouchovi, profesoru matematiky a autoru Logaritmických tabulek pro střední školy. Ten ve své obvyklé pečlivosti začal rukopis pročítat a bylo mu hned nápadné, že některé stránky nenavazují na předchozí text a nadto že se tentýž text několikrát opakuje. Následek toho byl, že Lukeš vyslechl rozhorlený telefonní rozhovor od Valoucha já sem byl pozván "na koberec".

Nicméně tato příhoda katalyzovala napsání Lukešových předpisů a rukopis byl dodán nakladatelství podle smlouvy.

Lukeš mi to však nikdy nezapomněl. Když jem mu později věnovával autorské výtisky svých knih, otevřel vždy knihu a nevstal od ní, dokud nenašel alespoň jednu, ne-li víc tiskových chyb. Obyčejně to netrvalo ani půl hodiny. Bylo to takové memento, že mám raději experimentovat než sepisovat.

Brzo po svém příchodu na Ústav organické chemie jsem se oženil a hned odjel na tři týdny na svatební cestu na Slovensko. Poněvadž to bylo v červenci v době vysokoškolských prázdnin, nepokládal jsem za nutné tuto událost oznamovat. Když jsem se vrátil, čekal jsem, že mi profesor Lukeš aspoň pogratuluje k svatbě. Místo toho však přestal se mnou komunikovat a trvalo dosti dlouho, než mi vysvětlil změnu ve svém chováni vůči mně. "Pamatujte si, že podle platných předpisů se asistent nesmí ženit bez předchozího schválení přednostou ústavu".

Když jsem pak později vyprávěl tuto historku dr. Petrů, řekl mi, že je škoda, že jsem neznal všechny předpisy, které byly dosud v platnosti o doby Marie Terezie. Mimo jiné jsem měl jako vysokoškolský asistent právo na "služebního koně".

Profesor Lukeš používal občas posluchačských preparátů při svém "clearingu" s dr. Dřízou, který vlastnil jeden ze dvou pražských obchodů s chemickým sklem a chemikáliemi. Po přečištění vyměnil Lukeš posluchačský preparát za chemikálii, kterou potřeboval pro svůj výzkum. Kyselinu pikrovou, která při krystalizaci z vody nebo z ethanolu tvoří jemné krystalky, čistil Lukeš krystalizací z nitrobenzenu, z něhož se vylučuje v solidních velkých krystalech. Když mu jeden posluchač odevzdal kyselinu pikrovou značně odlišnou od preparátů ostatních posluchačů, zeptal se Lukeš: "Myslíte, že byste poznal preparát, který jste připravil sám?" Než mohl posluchač odpovědět, předešel ho Lukeš: "Tuto kyselinu jsem připravil já a vy jste ji koupil od Dřízy."

Miloš Hudlický

Pan docent. Vzpomínka na profesora Rudolfa Lukeše

Na podzim roku 1943 jsem nastoupil jako čerstvý absolvent abiturientského chemického kursu na pražské Průmyslové škole místo chemika v Centrálních laboratořích Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Laboratoře byly umístěny v areálu nevelké továrny na hlubotiskové barvy ve Vysočanech a zaujímaly skromné malé křídlo v třetím patře jedné tovární budovy.

Jak jsem k tomu místu přišel, už ani dobře nevím. Bylo to zřejmě jednou z oněch pro osud tak příznačných, křivolakých a náhodami protkaných cest, které často bývají rozhodující pro celý další život. Pokládal jsem tehdy především za veliké štěstí, že jsem mohl - v době totálních nasazení do "Reichu" - zůstat v Praze; netušil jsem, že vstup do vysočanské laboratoře již určil mou budoucnost.

České vysoké školy byly tehdy už několik let zavřené a mé informace o jejich struktuře a personálním obsazení před uzavřením jen velmi povrchní. Přiznávám, že jméno docenta Lukeše, mého představeného, mi bylo nové a nijak zvlášť na mne nezapůsobilo. Teprve při styku s ním jsem ihned pocítil kouzlo jeho osobnosti a brzo vyzvěděl, že je naším největším současným organickým chemikem a designovaným nástupcem profesora Votočka. V době německého pronásledování vysokoškolských učitelů našel útočiště právě ve vysočanských laboratořích, v nichž mohl celkem bezpečně a nerušeně pokračovat ve výzkumné práci. Kromě Lukeše byl tehdy ve vedení laboratoří mladý, ale již odborně etablovaný Dr. F. Šorm. A tak bylo o odbornou výchovu nás několika maturantů a abiturientů chemického kursu výborně postaráno.

Měl jsem tehdy už vyhraněný zájem o organickou chemii a hned jsem pochopil, že mi osud byl při získání mého místa mimořádně nakloněn. I moji kolegové si byli vědomi a vážili si našeho výlučného postavení, i když, přiznávám, ne vždy jsme zachovávali odpovídající akademickou vážnost. Byli jsme v podstatě bezbožná cháska - v mladické nezralosti jsme často v době, kdy "páni" (Lukeš a Šorm) byli na obědě, sváděli divoké vodní bitky laboratorními hadičkami nebo se opět jindy tajně scházeli v některé z laboratoří k partii pokeru (o zápalky) s makulaturními kartami, které Lukeš v dobrém úmyslu opatřil u firmy Piatnik k vyškrabování sirupovitých matečných louhů z porcelánových mis.

Myslím, že Lukeš o našich prohřešcích věděl a že je ve svém porozumění pro mládí a lidské slabosti vůbec mlčky přecházel. Mohl si to dovolit, protože se u nás těšil neomezené, přirozené autoritě. Všichni jsme mu byli oddáni, obdivovali jeho hluboké vědecké znalosti a schopnosti a jeho mimořádnou paměť a respektovali jsme s naprostou samozřejmostí všechny jeho příkazy a přání. Nebyli jsme všichni stejně zaujatí pro chemii, nicméně každý z nás se snažil práci pro "pana docenta" udělat co nejlépe; nikdo z nás v něm neviděl šéfa, kterého je třeba mrzutě poslouchat.

Velice nám imponovalo, že s námi Lukeš každodenně pracoval u laboratorního stolu. Jeho přítomnost nás nijak neomezovala, naopak, byla jaksi povzbuzující a povznášející. Dodnes jej vidím v jeho čistém, bílém laboratorním plášti, v ruce Erlenmeyerovu baňku s roztokem a třpytivými krystaly nějakého pikrátu; další baňky různého obsahu stojí v logických řadách, nepopsané, ale neomylně zachycené v jeho paměti, na pracovní desce. Jiná náhodně do paměti vrytá vzpomínka jej vidí stojícího zamyšleně s krajícem přesnídávky nad kolonou, přes níž v koutu laboratoře pomalu destiluje několik litrů pyridinových bází. ("Pamatujte si; látky nedělíte při frakční destilaci kolonou, ale trpělivostí.")

Byl vynikajícím experimentátorem a pro nás i v tomto ohledu velikým učitelem a vzorem. Snažili jsme se mu vyrovnat, a tak měla experimentální práce ve vysočanských laboratořích i při omezeném odborném vzdělání a malých zkušenostech mladé posádky velmi dobrou úroveň. Tehdy ještě doznívalo ono heroické období organické chemie, kdy se v laboratoři pracovalo s mnohasetgramovými množstvími látek a nasadit předběžný pokus s čtvrt- či půlmolem eduktu nebylo výjimkou. Tak jako dnešní práce s malými množstvími, vyžadovala i manipulace velkých množství svou techniku a experimentální dovednost a my jsme mohli Lukešovi odkoukat všechny správné, jak on říkal, "gewehrgriffy". Naučili jsme se od něj zákonům systematické krystalizace (dnes již skoro zapomenuté umění), jak sestavit vakuovou nezábrusovou destilační aparaturu s korkovými zátkami tak , "aby vývěva jenom zpívala", jak bez ztrát přefiltrovat horký, nasycený roztok a jak připravit dokonalý vzorek nové látky k analyse. Každý z nás uměl ohnout v plameni skleněnou trubici do pěkného "kolínka" a ufoukat si T-kus či dokonce malou baničku. V práci se sklem měl Lukeš dovednost přímo profesionální; dovedl vyrobit Dimrothův chladič a jednou usvědčil z omylu hostujícího foukače skla z povolání, když tento odmítl ufoukat navrženou složitou aparaturu jako něco nemožného. Ufoukal ji před jeho a našimi zraky sám. Že jsme mu přitom mlčky, ale s planoucíma očima fandili, dovedete si jistě představit.

Jak dovedl Lukeš omlouvat naše jiné nedostatky, byl neústupný v požadavcích na kvalitu experimentální práce. Nebyl pedantický, ale nesnášel lajdáctví a nepořádek. Jednou jsem se těšil, jak mu, až přijde k mému pracovnímu místu, budu moci hrdě ukázat na obrovskou mísu s několika kilogramy lesknoucích se krystalů hydrochloridu sym. kollidinu, které jsem právě připravil. Když už stál za mnou, uvolnilo se k mé hrůze z nakupené hromady několik krystalků a sklouzlo na laboratorní desku. "Já tu mám ten hydrochlorid kollidinu," hlásil jsem trochu sevřeně a s kradmým a ustaraným pohledem na oněch pár krystalků. Také Lukeš se díval pochmurně tím směrem a pravil: "No a co je mi to platné, když mi to tu všechno rozházíte."

Pod Lukešovým vedením a jeho osobním příkladem se tak z nás stávali zkušení experimentátoři. Také naše chemické znalosti se jeho zásluhou stále prohlubovaly. Byli jsme v rámci svých možností účastni na jeho zajímavých výzkumných problémech, ať už to byl prakticky orientovaný systém dělení pyridinových homologů z technických směsných frakcí či mnohem akademičtější práce v oboru synthesy alkaloidů a jejich derivátů. Jak jsem si až později uvědomil, sledoval Lukeš pozorně náš osobní vývoj a se stoupajícími znalostmi spolupracovníka citlivě zvyšoval i chemickou náročnost úkolů. Naučil nás principům vědecké práce a lásce k chemii a připravil nás, aniž jsme si toho byli vědomi, pro pozdější činnost na vysoké škole.

Přišel konec války a Lukeš byl podle očekávání povolán k vedení ústavu organické chemie na chemicko-technologické fakultě pražské Techniky. A vysočanská posádka se rozešla většinou za studiem. Mně opět přál osud. Mohl jsem nadále pracovat s Lukešem nebo v jeho blízkosti po dlouhou řadu velkolepých let. I k této době se samozřejmě váže nekončící řada živých a vděčných vzpomínek na tohoto geniálního, moudrého a skromného vědce a učitele. Ale vzpomínky na vysočanskou éru jsou jaksi mimořádně živé, a zavřu-li teď oči, opět vidím pana docenta stát před onou destilační kolonou a zdá se mi dokonce, že cítím slabounkou vůni (ano: vůni!) pyridinových bází vznášet se nad našimi laboratorními stoly.

Ivan Ernest
Reinach u Basileje, v únoru 1997