Chemik na cestách aneb "prodloužená služební cesta"

U. S. A. II, ". . . on the road again"

Dostáváme se k druhému pokračování našeho oblíbeného seriálu, který, alespoň jak se zdá, nedosáhne počtu dílů srovnatelných se seriály světovými jako Dalas a jiná města. V tomto pokračování se dostaneme konečně k onomu slíbenému "prodloužení". V minulém díle jsme odbyli vše, co lze označit jako pravá služební část naší cesty. Na zbytek jsme si vzali dovolenou či formulovali před šéfem jinou kvalifikovanou výmluvu a tudíž hurá!

V Americe (rozuměj U.S.A.) v poměru k ploše není až zase tolik co k vidění, ale je toho zase tolik, že to neobjedeme ani ve snu. To, čím je Amerika jedinečná a co stojí za vidění, je její příroda, zejména vše, co Američani nazývají National Monuments, případně National Parks (http://www.fs.fed.us/, http://www.nps.gov/index_txt.htm, http://www.gorp.com/gorp/resource/US_National_Park/main.htm). Největší koncentrace tohoto bohatství je na Západě. Cestovatel, který má jeden až dva týdny k dispozici, nemá moc na výběr. Vezme si automapu USA (a to i s sebou na cesty) a pospojuje místa svého zájmu spojnicemi v déli ca 400 mil. Tolik asi ujede za den a stihne i něco vidět, víc těžko. Na monumenty si vyhradí vždy půlden či déle. Pokud pojede Greyhoundem, musí svůj výběr konsultovat s jeho sítí. S Greyhoundem se jezdí přes noc a pak se nemusí nikde bydlet. Ubikovo cestovací pravidlo praví, že si v autobuse sedáme na druhé sedadlo za řidičem. Protože se autobus zaplňuje podle "aufbau principu" odzadu, obvykle si vedle nás nikdo nesedne. Pak se na dvousedadle můžeme srolovat do jogínské pozice spící had a odpočívat po libosti. Stačí tak jednou až dvakrát týdně přespat v motelu se sprchou na zrestaurování lidskosti cestovatele. Ubytování lze zařídit z nádraží po dojezdu. Na nádražích bývají (často i péčí církevních organizací) informační přepážky, které cestovatele poučí, u které společnosti si může dovolit najmout si taxi a kolik to může stát a poradí mu i s ubytováním. Obvykle tam mají "courtesy phones" kterými se přímo do hotelu či motelu zavolá. Často pro člověka přijede i "courtesy car" či jezdí kolem blízkých ubytovacích center "shuttle" stále kolem dokola. Pokud si člověk půjčí auto, je doporučeníhodné, aby na pražské centrále půjčovací společnosti zjistil, zda umožňují one-way-trips a co ho "return" v jiném místě, než kde si auto půjčil, bude stát. Každopádně nedoporučuji sjednat půjčení auta natvrdo z Prahy, neboť tím člověk přijde o svobodu "on-the-road", na druhou stranu lze doporučit auto z Prahy rezervovat, pak mu musí účtovat sjednanou velikost (malé auto se jmenuje economy size), i když ho nemají a půjčí mu auto větší (upgrade).

Tomu, kdo americkou přírodu nezažil, je možno doporučit hranice Utahu a Arizony. Zde se na "malé" ploše vyskytuje Monument Valley, Arches, Canyonlands, Glenn Canyon Park, Grand Canyon, Petrified Forest, Canyon de Chelly, Mesa Verde u "čtyřech rohů", dále indiánské kultury jako Havasupai Indian Tribe Reservation s nepředstavitelnou krásou kaňonu řeky Supai, puebla u Montenzuma Castle, Tuzigoot, městečka duchů, Bryce Canyon, Zion, Sedona atd. atd. Výlet může začínat v Salt Lake City (UT) a končit v Phoenixu (AZ). Zkušený cestovatel ví, že za každou návštěvu státního parku či monumentu zaplatí tak USD 10-15 vstupného, ale že za USD 25 si koupí naši známou permanentku zvanou Golden Eagle Pass, která platí rok pro všechny pasažéry osobního auta, které držitel pasu řídí. Dále zkušený cestovatel ví, že to, co je výše popsáno je návrh na výlet, může znamenat střídání sněhu s peklem 45 ÉC pouště. Zvolí proto jeans, bavlněné triko, flanelovou košili, brýle proti slunci, slamák a opalovací krém s faktorem 65. Dále zkušený Eastman ví, že v rezervaci NEMŮŽE přespat bez povolení. Příslušnou bumážku mu vystaví na Backcountry (reservation) office či Ranger station za poplatek mezi USD 10 a 20 za osobu a noc. Ne, že by se to opravdu nesmělo, ale ten, kdo nemá povolení připevněné drátem nahoře na batohu, je ve vážném nebezpečí, že jej helikoptéra na jeho náklady a proti jeho vůli "zachrání". Dále každý trapper ví, že bez vody na výletě může mít podstatné potíže. Záchranná služba (kterou organizuje na úrovni každého "okresu" zástupce šerifa) počítá s tím, že pravděpodobnost přežití v poušti s menším množstvím vody než 5 litrů na den je zanedbatelná. "Ostrý" výlet do pouště vyžaduje ca 1-2 galony vody na osobu a den, v létě i více (3 gal). Galonové lahve s pitnou vodou prodává každá benzinová pumpa a venkovský obchod. V zásadě téměř u každé benzinové pumpy člověk nakoupí nejzákladnější potřeby a led. Výletník pořádku dbající se také na začátku každého výletu do pustiny buď zapíše do knihy na začátku trasy, nebo to řekne rangerovi. Na některých trasách je nutno hlásit se rangerovi i po návratu. Není to legrace, protože těch, co to za legraci považovali, jsou plné hřbitovy, nebo se jejich kosti dosud bělejí podél cest vedle pivních plechovek. Dlouhé kalhoty, dobré boty a flanelka, jakkoliv se do pouště zdají nadbytečné, jsou nutné kvůli kaktusům, akátům, hmyzu a jiné proradné chásce.

Cestovatel, který se bude držet u zdi, zvolí "americkou turistiku", pojede všude kolem a bude fotografovat z okénka automobilu. Ten, který se nedostane do Arizony, zajde do Tourist information office, požádá o seznam místních pamětihodností a vydá se tam třeba městským autobusem. Ten, kdo není na přírodu, obejde místní muzea a bude se radovat z toho, že je jich hodně přístupných zadarmo. Jen v USA lze nalézt světové muzeum plyšových medvědů a podobné zvláštnosti. V každém místě USA se děje stále něco zajímavého, koncerty, výstavy, soutěže, sport, blázniviny atd. atd. Poutavé je, že spousta je toho zadarmo.

Poutním místem návštěvníků muzeí je Washington DC, kde na mallu jsou pravé perly pro milovníky techniky jako Smithsonian či Air & Space Museum, ve kterém lze být i několik dní, pro obdivovatele přírody National Geographic Building a pro uměnozptyce celá řada muzeí na mallu od moderny až ke klasice. Politický fanda vystojí frontu do Capitolu či Bílého domu a je mu stejně hezky jako mladé dámě, která dobře nakoupí v obchůdcích Georgetownu.

Závěrem se lze zmínit o tom, že je užitečné uzavřít ještě v ČR kvalitní cestovní zdravotní i obecnou pojistku a potvrzení o tom, že je člověk pojištěn (samozřejmě v jazyce anglickém) nosit na příhodném místě s sebou. Ne, že by nepojištěné omdlelé házeli na městskou skládku, ale pojištěný je na tom v U.S.A. o mnoho lépe než bezdomovec.

Je užitečné se zmínit, že záchody najde člověk v každém "junk food" automatu tj. u McDonaldů, Arbyů, Teriaki, KFC, ale i v kavárnách a obchodních domech. Jako v každé zemi jsou i v amerických městech místa, kam se nezkušený cestovatel nevydá. Nejsou označena nápisy "pozor ghetto" či "nevstupovat-přejímka drog", jsou však vidět. Povalující se lidé, opilci, nadmíru rostoucí množství odpadků na ulici, obchody provozující obchod skrz 10 cm díru v neprůstřelném skle, nápisy na obchodech CASH ONLY, divně se dívající lidé kolem, lidská komunita, která je rasově homogenní a kde se naše maličkost vyjímá jako svazácká funkcionářka v Eroscentru, to vše jsou drobné maličkosti, které zkušenému cestovateli jemně řeknou "čelem vzad". Cestovatel, jemuž je život, obličej a majetek milý, je na cestu vybaven dvěma peněženkami. V jedné má asi tak 20 dolarů a je li o ni slušně požádán "tak, že nelze odmítnout", opatrně ji vydá. V druhé má zbytek cenností. Tento cestovatel se nedotkne ani prutem věcí, peněženek ani peněz ležících na ulici; za všech okolností si hledí svého a neplete se do věcí, po kterých mu nic není. Opět je to vážné, jednak může jít o past na hejla, druhak lze být za první pomoc poskytnutou bez amerických uznávacích certifikátů či držení "cizí věci" i zatčen a souzen. I z těchto důvodů je třeba zvolit cestovní pojištění, které se honosí tím, že za člověka zaplatí soudní kauci. Just for the case. V nouzi největší pomůže nikoli volat o pomoc, to moc lidi nezajímá, ale FIRE! a chovat se divně. Řadu nevinných dívek zachránilo od znásilnění to, že se pozvracely a pomočily stejně jako nejmenovaného přepadeného vědeckého pracovníka ČSAV to, že začal řvát a vrhl se s vervou na útočníky, kteří ve zmatku prchli. Nezkušený a světa neznalý Čech musí vědět i to, že americká svoboda nejde až tak daleko, aby mohli lidé na veřejnosti provádět nestoudnosti, jako je pití alkoholických nápojů a podobně. Proto každý dobrý prodavač alkoholu dá kupujícímu láhev do papírového pytlíku, ze kterého se již alkohol pít smí, protože nikdo neví, co v pytlíku je. Ne ve všech státech USA se však alkohol prodává či snadno sežene. Náš cestovatel, který jej používá jako digestivum po těžké stravě či na kompenzaci časového posunu, se však zásobí v letadle, v režimu "bez cla a bez daně". Zde se lahodné léčivo tohoto typu zn. Jack Daniels pořídí ještě laciněji nežli od asijských obchodníků na trhu "Saigonský ďolíček" na Vítězném náměstí v Dejvicích.

V Americe je všechno jinak. I penězům se říká jinak, než je na nich napsáno. Tak jeden americký dolar je v jazyce místních obyvatel zván buck [bak], kovová dolarová mince silver dollar, čtvrtdolar quarter, desetník dime [daim], pětník nickel [nikl] a jednocent penny. Pití je booze [bu:z], nealko soda, benzín gas, pokuta ticket, atd. Volnomyšlenkářství jde až tak daleko, že se obráží v pravopise a hláskování (spellingu), ale je v tom vidět i kus recese; tak lehký, ale i světlo se píše lite, noc nite, na prodej se napíše 4-sale, dopravní značení křižovatky je X-ing, chytím tě se řekne gottcha a chlapci se píší se z boyz. Člověk si na to ale snadno zvykne, zvlášť když si tu podivnost přečte nahlas. V Evropě se to obtížně uvěří, ale obecně se v Americe nedomluvíte jinak než americky, jak by řekl mjr. Terazky. Nejrozšířenější jazyky kromě výše zmíněného jsou španělština (jih), vietnamština (CA), francouzština (Quebec) a čínština (západ).

Zvláštnosti v dopravě, které by měl znát řidič, jsou nevelké. V Americe se vyskytuje téměř stejné značení dopravními značkami, ale většina z nich není obrázková, jak jsme na to zvyklí, ale psaná. Pokud si je člověk stihne přečíst, je to jednoduché. Zvláštní je, že semafor, který bliká červenou, znamená "stůj, dej přednost v jízdě" a ten co bliká žlutou, "pozor". Na červenou se smí v pravém pruhu zatočit doprava poté, co auto zcela zastavilo, pokud to není zakázáno značkou NO TURN ON RED. Na křižovatce se světly se můžete otočit do protisměru, pokud tam není značka NO U TURN. Až pojedete na dálnici s osmi pruhy v každém směru a nebudete vědět, kam budete chtít zahnout, držte se v prostředních pruzích. Na amerických dálnicích se totiž často odbočuje i doleva. Zvláštní jsou i čtyři stopky z každé strany křižovatky, kde se prostě zastaví a jede. Velmi časté jsou "bandas sonoras" speed breakers vlny na silnici, na nichž, pokud jedete trochu rychleji, si vyklepete z hlavy všechny zbylé zuby. Extrémně důležité je pamatovat, že žlutý školní autobus, kterých je všude plno, bliká-li červenými světly, nesmí se předjet ani minout v protisměru - školáci zrovna nastupují a vystupují a veškerá doprava je zastavena. Dálniční poplatky jsou zatím nepříliš běžné. Určitou zvláštností jsou carpools - pokud jsou v autě 3-4 pasažéři, může auto použít obvykle volnější pruh pro městskou dopravu označený kosočtvercem a značkou carpools. Zvláštní je i to, že pokud jede policie a svítí majákem, musíte zastavit na krajnici. Na výzvu policie zastavíme, pootvřeme okénko o několik centimetrů a necháme ruce na volantu tak, aby je policista viděl. Neděláme prudké pohyby. Vyhovíme všem zvláštním přáním policie, která mohou zahrnovat sahání prstem na vlastní nos či přeříkávání abecedy anebo dřepy na jedné noze. Jiný kraj jiný mrav. V některých státech tak policie zkouší, zda řidič "nepožil".

Poté, co si cestovatel zvykne na podivná zvolání jako "kešček'rkárd" (jakou platební metodou si panstvo přeje platit), "pejpr'rbég" (zákazník si bude přát taštičku nebo pytlíček?) anebo "gat'espérdajm?" (nebyl by tak desetníček?), "hevenajsdéj" (dejte nám už svatej pokoj) zjistí, že je všechno cool [ku:l], aneb jak by řekl Čech "paráda". A jedem! Aneb jak zpívá Bob Dylan: "Get your kicks on the road 66".

podle vyprávění domorodců a cestovatelů Pavel Drašar