Narodil se 5. července 1918 v Praze. Zde po absolvování reálného gymnázia studoval medicínu. Ve válečných letech pracoval v chemicko-farmaceutických závodech B. Frágnera v Dolních Měcholupech a absolvoval chemický abiturientský kurs. Na účast Ivo Haise v týmu, který připravil první český penicilin, vzpomínal v tomto časopise prof. Koštíř1. Po válce dokončil studium lékařské fakulty a absolvoval stipendijní pobyt u Profesora Younga v Biochemickém ústavu londýnské University College (1947 až 1948). V Londýně se seznámil s možnostmi využití papírové chromatografie v biomedicínském výzkumu a po návratu domů se zasloužil o její rozšíření u nás.
Řadu let pracoval ve Výzkumném a kontrolním ústavu Spofy (později VÚFB). Zde rozvinul rozsáhlý výzkum v tématech, jimž se pak věnoval po léta (metabolismus Pelentanu, fotolýza riboflavinu, vylučování aminokyselin močí). Vedle práce ve farmaceutickém výzkumu byl tehdy zároveň nehonorovaným asistentem farmakologického ústavu lékařské fakulty a vedl disertační práce posluchačů přírodovědecké fakulty KU. Ve spolupráci s ústavem tělovýchovného lékařství KU objevil přítomnost kyselinu urokanové v potu a této tematice se věnoval i jako vedoucí katedry lékařské chemie a biochemie LF UK v Hradci Králové (1961-1970). Zde v r. 1965 habilitoval a rozšířil dále svá výzkumná témata, např. o studium vosku Harderovy žlázy, hledání příčin změn exkrece indolylakryloylglycinu močí, sledování vlivu různých faktorů na enzymové aktivity a na osud farmak v organismu.
V době normalizace nebyl ochoten ustoupit od svých názorů a proto musel z politických důvodů opustit místo vedoucího katedry na hradecké lékařské fakultě, naštěstí mohl pokračovat ve vědecké práci na tehdy nově založené Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy. Zde léta vedl kolektiv, který se zabýval interakcí léčiv a vlivem léčiv na enzymové aktivity. Práce tohoto kolektivu přispěla zejména k objasnění biotransformace některých potenciálních československých a českých léčiv.
Profesorem Univerzity Karlovy mohl být jmenován až v roce 1990, ačkoli toto ocenění vědecké a pedagogické práce by si byl zasloužil alespoň o dvě desetiletí dříve.
Významné je celoživotní dílo prof. Haise v oblasti chromatografie. Vedle vlastního výzkumu s využitím chromatografických metod byl prof. Hais autorem nebo spoluautorem řady referátů, učebnicových statí a monografií o chromatografii. Jeho Papírová chromatografie2 (redakce spolu s K. Mackem) patřila k základní literatuře každého pracovníka v chromatografii a vedle českých vydání se dočkala i překladu do pěti jazyků. Významná byla i redakční práce prof. Haise v časopisu Journal of Chromatography (od roku 1959), jeho recenzní činnost, podíl na organizování odborných setkání i aktivní členství v československých vědeckých a odborných společnostech a v Britské biochemické společnosti. Publikoval sám nebo se svými spolupracovníky asi 150 původních prací, řadu souborných referátů a článků s odbornou tematikou a účastnil se jako autor na dvou knihách. Jeho publikace zaznamenaly ve světovém písemnictví více než 500 ohlasů.
Prof. Hais představoval šťastné spojení vědecké osobnosti s širokým kulturním a společenským rozhledem, výtvarnými schopnostmi a pěstovanou sportovní zdatností. Zejména jeho výtvarné dílo bylo rozsáhlé a dočkalo se mj. samostatné výstavy v Ústavu makromolekulární chemie v roce 1986. Pracoval do posledních chvil. Jeho bohatý život, naplněný aktivitami, nám dával naději, že bude mezi námi ještě řadu let.
Vzácný člověk, významný vědecký pracovník, učitel, který ovlivnil vědecký, kulturně-společenský i osobní život mnohých z nás, Prof. MUDr. Ivo Hais, CSc., odešel navždy 25. října 1996.
Literatura:
1. Koštíř J.: Chem. Listy 84, 828 (1990)
2. Hais I.M., Macek K. (ed.): Papírová chromatografie. Praha, Nakladat. ČSAV, 772 stran
Jaroslav Dršata
Doktoru Protivovi se podařilo na VÚFB vybudovat velice výkonný kolektiv, který připravil nepřeberné množství nových sloučenin, z nichž vzešlo 26 originálních léčiv , která se uplatnila v praxi a mnoho dalších preparátů postoupilo do stadia klinických nebo preklinických zkoušek. Ze zavedených preparátů to byla mimo jiné antihistaminika Alfadryl a Bromadryl, deriváty dibenzo-(b,e)thiepinu antihistaminika medosulepin (Methadien), jeho thiofenový analog bi sulepin(dithiaden), jakož i antidepresivum dosulepun (Protiaden), dále spasmolyticky účinné sulfoniové soli hexadifensulfoniumjodid (Thiospasmin) a oxyfensulfoniumjodid (Thiospasmin inj.) neuroleptika, deriváty dibenzo(b,f)thiepinu, klorotepin (Clotepin), oxyprothepin (Meclopin) a jeho ester s dekanovou kyselinou. Z těchto originálních preparátů se dosulepin prosadil i v zahraničí. Kromě toho je dr. Protiva autorem monografie Chemie antihistaminových látek a histaminové skupiny (1957) a s Dr. Z. Buděšínským se podílel na knižní publikaci Synthetická léčiva (1954), která byla přeložena do němčiny a v německé oblasti byla používána a často citována. Toto dílo představovalo ve své době to nejlepší. Autoři v knize uložili mnoho poznatků získaných v účasti na poválečné akci FIAT. Dílo je stále základním zdrojem informací o klasických synthetických léčivech.
Výsledky rozsáhlé činnosti doktora Protivy byly právem oceněny mimo jiné plaketou J. Heyrovského, zlatou plaketou ČSAV, medailí Josefa Hanuše a čestným členstvím České společnosti chemické.
Miroslav Protiva ani v důchodovém věku nepřestává sledovat pokroky svého milovaného oboru, stále studuje, je v písemném styku s řadou zahraničních odborníků, zve domů nejen své přátele, ale i odborníky, kteří zavítají do Prahy. Tak si udržuje obdivuhodný přehled nejen o své specialisaci, ale i o dění v organické chemii. Každý návštěvník u Protivů je ohromen bohatou chemickou knihovnou, jaká se v soukromých rukou asi jen těžko najde. V poslední době doktor Protiva část své knihovny (zejména Beilsteinovo kompendium, včetně druhých doplňků, několik desítek ročníků Chem. Abstr., Chem. Ber., Liebigs Ann. Chem., Helv. Chem. Acta, Heterocycles a Synthesis) nezištně daroval brněnské farmaceutické fakultě.
Doktor Miroslav Protiva, náš nejúspěšnější a nejproduktivnější farmaceutický chemik, je i velmi dobrým znalcem systematické botaniky. Dodnes nelení s manželkou navštívit lokality s vzácnou květenou. Osobní profil jubilanta by nebyl úplný bez připomínky každoročních zimních výletů, které Dr. Protiva mnoho let organisoval pro spolupracovníky a přátele a která pokračují už čtyři desetiletí. Všichni účastníci těchto akcí na ně rádi vzpomínají a s celou naší odbornou veřejností přejí doktoru Miroslavu Protivovi stálou životní pohodu.
Miloslav Ferles
Ve Výzkumném ústavu pro využití plastických hmot ve Zlíně se uplatnil roku 1948. V následujícím roce rozpracoval problematiku ústavu. V roce 1954 se stal vedoucím pracoviště tohoto ústavu v Brně. Od roku 1956 se jeho zásluhou z tohoto pracoviště vytvořil Výzkumný ústav makromolekulární chemie v Brně. Za jeho vedení se ústav dynamicky rozrostl (nynější název ústavu: Polymer Institute Brno).
Prof. K. Veselý se v rámci své profese zabýval nejen synthesami nových polymerů a nových přísad, zejména však kinetikou a katalysou vzniku a přeměn makromolekulárních látek, ale též i možností recyklace materiálů. Dosažené znalosti mu umožnily přispět k pokroku v rozsáhlejší oblasti vědních disciplin.
Od roku 1961 vykonával místo vedoucího externí katedry makromolekulární chemie na brněnské universitě, i člena kolegia Československé akademie věd a řadu dalších funkcí, včetně ve výboru Československé společnosti chemické. Se spolupracovníky zabezpečoval rovněž výuku v oboru makromolekulární chemie na Palackého universitě v Olomouci.
V roce 1964 obhájil hodnost doktora věd (DrSc.), v roce 1965 byl jmenován řádným profesorem pro obor makromolekulární chemie na universitě v Brně. V letech 1967 až 1968 přednášel na Universitě ve Strassbourgu ve Francii. v zahraničí absolvoval řadu dalších pobytů i přednášek. Stal se národním zástupcem v sekci makromolekulární chemie IUPAC. Po roce 1969 mu byla zakázána pedagogická činnost, ale na výzkumném ústavu zůstal i nadále jako samostatný vědecký pracovník. V roce 1990 obnovil oddělení makromolekulární chemie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy university v Brně, kde se stal jeho vedoucím. Také obětavě spolupracoval na znovuobnovení Chemické fakulty na Vysokém učení technickém v Brně, letech 1990 až 1992. Současně se stal členem výzkumného týmu Ústavu chemie materialů na VUT v Brně a členem jeho vědecké rady.
Stal se autorem více než stovky vědeckých a technologických publikací, několika desítek patentů i mnoha výzkumných zpráv. Jeho cílem bylo zajistit informovanost nejen chemiků, ale i těch, kteří mohou polymery aplikovat. V denním tisku seznamoval veřejnost s problematikou synthesy makromolekulárních hmot. Z jeho monografii jsou nejznámější POLYREAKCE (1955) a POLYMERY (1992). V roce 1990 mu byla udělena Hanušova medaile a v roce 1996 při 85. výročí založení Fakulty chemické VUT v Brně získal zlatou medaili.
Profesoru Karlovi Veselému přejeme nejen potěšení z dosaženého celoživotního díla, i z toho co mívá nejraději, poslechu klasické hudby, ale i tónů jeho zamilovaného violoncella.
Adolf G.Pokorný