Victor Meyer působil postupně na polytechnikách ve Stuttgartu a v Curychu, jakož i na universitách v Göttingen a v Heidelbergu, jako nástupce svého učitele Bunsena. Věnoval se studiu alifatických nitrolátek, oximů, jodoniových sloučenin a thiofenu. Ten objevil r. 1882 v technickém benzenu, když selhal přednáškový pokus s tzv. indofeninovou zkouškou s benzenem připraveným dekarboxylací kyseliny benzoové.
Meyer měl pověst vynikajícího pedagoga s fenomenální pamětí zvlášť na odkazy literatury. S Paulem Jacobsonem sepsal dvoudílnou učebnici organické chemie, která po smrti Meyera dosáhla vydání v šesti svazcích. Meyer miloval beletrii, chtěl se stát hercem, dobře zpíval a hrál na housle. Později organisoval domácí představení i pro deset osob. Byl i sportovní typ, slezl několik velikánů ve Švýcarských Alpách, jezdil na kole, pěstoval vodní sporty a s Emilem Fischerem chodil na lov. Když r. 1880 po 50 letech zamrzlo curyšské jezero, Meyer chodil denně bruslit. V curyšské laboratoři se stalo zvykem, že když v létě v 10 hodin na stole Meyera roztál vzorek difenylmethanu (b.t. 24 oC) osazenstvo laboratoře chodilo holdovat vodním sportům na jezero a po návratu o to usilovněji všichni pracovali.
S manželkou Hedvigou, rozenou Davidsonovou, měli pět dcer, první však v sedmi letech zemřela. Meyer se netěšil dobrému zdraví, trpěl častou nespavostí a neurastenií, léčil se i v Karlových Varech. Roku 1897 podlehl depresi a skončil dobrovolně život. Zanechal dopis "Geliebte Frau, liebe Kinder! Lebt wohl! Meine Nerven sind zerstört, ich kann nicht mehr." Emil Fischer se vyjádřil, že v Meyerovi odešel nejnadanější chemik jakého znal.