Pro chemickou technologii je prvním mezníkem výroba sody, založená ve Francii Leblancem roku 1791. Ta se rychle rozvíjela v Anglii pro potřeby mydláren, skláren a textilního průmyslu. O šedesát let později byly u nás založeny tři výrobny Leblancovy sody, a to v Hrušově nad Odrou (1851), v Petrovicích u Karviné (1852) a v Rakouském spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem (1856). Všechny tyto tři továrny si potřebnou surovinu k rozkladu soli - kyselinu sírovou - vyráběly v olověných komorách.
Od 60. let do konce minulého století bylo u nás postaveno více než deset výroben kyseliny sírové. Produkce se většinou zpracovávala na průmyslové hnojivo superfosfát. U nás byla zavedena výroba superfosfátu Rakouským spolkem pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem roku 1851. Kromě Ústí (a jeho filiálky v Kralupech nad Vltavou) se vyráběl superfosfát také ve Starckových závodech v Kaznějově, ve Schramových závodech v Poštorné u Břeclavi a v Lovosicích, v sodárně v Petrovicích u Karviné, v Přerově a v akciových továrnách na umělá hnojiva v Kolíně (s filiálkami v Pečkách, v Českých Budějovicích a ve Slaném) - tedy v závodech, které vyráběly kyselinu sírovou. Superfosfát byl vedle kyseliny sírové a sody pilířem, na němž stála naše těžká chemie.
Ze sloučenin dusíku se vyráběl především ledek nejprve z náhodných ložisek nebo kompostováním. Od poloviny století se dovážel ledek sodný z Chile, který se konvertoval draselnou solí na ledek draselný. Takové výrobny k jeho použití ve směsi se sírou a dřevným uhlím na černý střelný prach se nacházely v Praze - Karlíně (Rademacher) a ve Velvarech (Boehringer). Rozkladem chilského ledku se připravovala kyselina dusičná v Ústí nad Labem, v Hrušově a v Kralupech nad Vltavou. Na sloučeniny dusíku se také zpracovávaly čpavkové vody z plynáren v Praze a z koksáren v Ostravě. V první republice byly vybudovány závody na výrobu synthetického amoniaku a kyseliny dusičné ze vzdušného dusíku v Ostravě, v Semtíně a v Ústí nad Labem na základě zahraničních licencí.
Na přelomu století vstoupila do technologie chemických závodů elektřina a umožnila rozvoj elektrochemie. Elektrolyse průmyslové soli na hydroxid sodný, chlor a vodík urychlila zastavení výroby Leblancovy sody v Ústí a zavedení Solvayova postupu výroby sody amoniakálním způsobem v Neštěmicích (1905). Velký pokrok v elektrotechnice vedl k objevu nových látek: umělého grafitu, umělých drahokamů a karbidu vápenatého. Z karbidu vyvinutý acetylen se stal surovinou pro organický průmysl.
Vedle tradiční výroby kyseliny sírové a některých anorganických výrob napojených na textilní průmysl došlo u nás v první polovině 19. století k rozvoji pivovarského a lihovarského průmyslu a ke vzniku výroby řepného cukru. Organické produkty byly dlouhou dobu vyráběny ze surovin přírodních (kvasný líh, ocet, cukr, produkty karbonisace dřeva aj.). Teprve později ve druhé polovině minulého století začala výroba organických látek, především barviv z anilinu, připraveného z černouhelného dehtu.
V oblasti organických barviv se angažoval u nás pouze Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, který měl vlastní výzkum. Spolek začal v roce 1907 vyrábět synthetický alizarin a započal s výstavbou organického oddělení. Po nuceném odprodeji svých závodů I. G. Farbenindustrie v roce 1938 pokračoval Spolek ve svém programu výstavbou nových závodů v Neratovicích a v Rybitví, které se staly významnými chemickými podniky.
Vedlejší produkty koksování černého uhlí na Ostravsku začala zpracovávat firma Rutgers nejdříve v Moravské Ostravě, později ve Valašském Meziříčí.
Rafinerie ropy dovážené z Haliče a z Rumunska byly vybudovány v Ostravě (1888), v Pardubicích (Fanto 1889), v Kralupech nad Vltavou (Lederer 1900) a v Kolíně (Vaccuum oil Co. 1901). Za 2. světové války vybudovali němečtí technici v Záluží u Mostu výrobu kapalných pohonných hmot z hnědouhelného dehtu. Strategický důvod této výroby pominul brzy po válce a závod začal zpracovávat v 60. letech ropu dováženou z tehdejšího SSSR.
Zpracování kaučuku na pryžové výrobky má u nás také dlouhou tradici. První závod pracoval v Odrách ve Slezsku od roku 1866, potom přibyl další v Hrádku nad Nisou (1890), v Praze-Vysočanech (1894) a v Náchodě (1907). V roce 1920 začaly vyrábět pneumatiky Baťovy závody ve Zlíně a v roce 1933 vznikla pneumatikárna v Praze-Michli.
Výroba chemických vláken začala u nás výrobou umělého hedvábí v Rudníku a v Lovosicích (1921). Od poloviny 30. let se začal připravovat nástup plastů, zejména fenoplastů, kaseinových hmot, umělé rohoviny, močovinoformaldehydových lisovacích hmot, celuloidu a lakařských pryskyřic. Tyto produkty našly velkou řadu aplikací (Otrokovice 1935, Lutín 1938, MOCH Ostrava 1938 a UMA Pardubice 1941).
Farmaceutické přípravky a léčiva vyrábělo v době první republiky na 300 výrobců. Největší význam měly Fragner Dolní Měcholupy (1930), Hell Komárov u Opavy (1883), Medica Praha-Smíchov (1908), Norgine Ústí nad Labem (1909), Heisler Chrást u Chrudimi (1910), Bohumínské chemické závody s výrobou sacharinu (1917), Remed Praha-Karlín (1919) Radiumchema Kolín (1927), Interpharma Praha-Modřany s výrobou sulfonamidů (1935).
Tradiční výrobu papíru a buničiny u 117 firem representovaly výbornou kvalitou a velkým exportem hlavně papírny ve Větřní, v Hostinném, ve Svobodě nad Úpou, ve Velkých Losinách a ve Vraném.
Oficiální statistika odbytu chemických výrobků uvádí, že v roce 1935 bylo v ČSR 1 422 chemických závodů se 67 811 zaměstnanci (z toho bylo 11 137 úředníků), které prodaly zboží za 4 723,6 milionů korun.
I když rozvoj chemického průmyslu v Českých zemích byl omezen nedostatkem domácích surovin a závislostí na kartelových konvencích zahraničních monopolů a koncernů, vyrostlo v něm několik generací významných techniků a chemiků, kteří prokázali hluboké odborné vědomosti a vysoké organisační schopnosti při jeho řízení po obnovení Československé republiky.
Luděk Holub